Bumerang
Posted On
Cesta k Bumerangu byla vlastně docela jednoduchá. Předchozí autorčina kniha mě doslova dostala, takže koupě její novinky byla vcelku jasná volba. A ačkoliv mám knížku už hezky dlouho, nechávala jsem si ji na letní čtení, protože přesně na dovolenou nebo k vodě je Tereza Schillerová ideální parťačka. Takže jo, Bumerang se mnou vydal i na náš letošní road trip.
O autorce
Takhle, myslím si, že věrným čtenářům blogu autorku moc představovat nemusím, poměrně nedávno jsem totiž na blogu zveřejnila recenzi právě na její předchozí knihu Princezna Psycho, kterou v úvodu tak chválím. A ti, kteří mě sledují na Facebooku nebo Instagramu, se s Terezou Schillerovou dost možná potkali v komentářích pod příspěvky. Krom sociálních sítí je autorka v poslední době aktivní i na YouTube, kam pravidelně přispívá krátkými videi na nejrůznější témata. Pokud si tedy nejste jistí tím, jestli se vám do jejích knih chce, můžete se s ní nejdřív seznámit třeba prostřednictvím vlogů. No a čtenáře, kteří Terezu už nějaký ten pátek znají, jistě potěší, že chystá další knihu s názvem Vlčice, která by dle přebalu Bumerangu měla vyjít ještě letos.
O knize
Bumerang je trošku z jinýho soudku než Princezna Psycho. Čtenář se v příběhu seznamuje s postavami, které se setkávají s různými formami násilí ve vztazích. Úmyslně píšu s postavami, protože podle mě žádná z nich není hlavní, všechny si jsou víceméně rovny.
Nejdřív se seznamujeme s Lindou, mladou a schopnou lékařkou, která je obětí domácího násilí. Přes Lindu se dostáváme ke Kláře, která sice navenek působí jako “ta, co ráda pomáhá”, ale sama má pár kostlivců ve skříni. Přes Kláru se dostáváme k Olině, mladé učitelce, která se stává obětí své služebně starší jmenovkyně. No a příběh Lindy a Kláry spojuje ještě Milan se svou ženou Irenou. Nesmíme ale opomenout ani dětské hrdiny, ani oni nejsou v knize ušetřeni různých forem násilí. Ještě bych snad mohla zmínit Klářinu mámu, která se ale v příběhu míhá jen okrajově… Uf, snad jsem na nikoho nezapomněla.
A proč že se kniha zaměřená na nejrůznější formy násilí jmenuje zrovna Bumerang? Protože jsou věci, před kterými neutečeme, to špatný i to dobrý, co člověk natropí, se může snadno vrátit. Stejně jako bumerang.
Můj názor
První palec nahoru je rozhodně za název knihy, moc se mi líbí jeho propojení s hlavním tématem i to, že nutí čtenáře se pořádně zamyslet. Další palec nahoru dávám rozhodně za téma, o domácím násilí se toho u nás zatím moc nenapsalo, minimálně tedy takhle dobře. Tereza Schillerová si s příběhem totiž dala dost práce a veškeré informace a postupy, které v knize jsou, jsou důkladně prokonzultované. Dovedu si představit, že kromě zajímavých životních osudů postav nabízí i pomocnou ruku těm, kteří se v nich najdou. Další palec si autorka zaslouží za to, že obětí násilí nejsou v knize jen ženy. Irena je podle mě nejvydařenější postava celého příběhu, byť je teda pořádně negativní.
A teď k tomu, co mě trápí. Je toho trochu moc. Moc postav, moc osudů, moc neštěstí. První část knížky se mi hrozně líbila. Myslela jsem si, že Linda bude hlavní postavou příběhu a dost se mi ta představa zamlouvala, byla totiž vykreslená moc hezky a představovala jsem si, jak s ní autorka asi bude dál pracovat. Jenže pak se Linda tak nějak nenápadně vytratila a všechno se začalo točit spíš kolem Kláry. OK, byla jsem ochotná to akceptovat a smiřovala jsem se s tím, že příběh prostě bude o dvou kamarádkách. Nojo, jenže pak přišel další, i když o něco mírnější, střih a najednou jsem četla o Olině, o Milanovi, o Ireně, o Klářině mámě… A někdy prostě všeho moc škodí.
A ačkoliv autorku chválím za výběr tématu i za důkladnost s jakou k jeho zpracování přistoupila, nemůžu se ubránit pocitu, že toho násilí bylo na jednu knížku fakt moc. No schválně, našli byste aspoň jednu postavu, která v knížce byla fakt tak nějak normálně lidsky šťastná?… Možná snad Lindina máma, ale o té se moc nemluví, takže těžko soudit.
Právě “nadmíra materiálu” se možná místy podepsala i na kvalitě jazyka. Místy je knížka totiž fakt boží a připomíná mi vytříbený styl Princezny Psycho, který jsem si tolik zamilovala. Někde jsou věty ale tak zvláštně holé, strohé… nijaké, až mi to skoro u jinak solidního příběhu přijde líto. Podobnou měrou se “nadmíra materiálu” podepsala i na vykreslení postav, občas působí tak nějak nedotaženě a “neživě”. Snad ještě na závěr podotknu, že v knize zbytečně zůstala řada překlepů.
Závěrem
Trochu mě mrzí, že se Bumerangu nepodařilo dotáhnout Princeznu Psycho, ale zároveň rozumím tomu, proč to nešlo. Byl to prostě jinej soudek, kterej vyžadoval jinej přístup. A taky chápu, že toho Tereza Schillerová v knížce chtěla do světa vykřičet co nejvíc. Jenže… Někdy fakt méně znamená více. Cením si ale poctivé práce a úsilí, které do příběhu vložila a těším se na Vlčici. A dál zůstávám věrná tvrzení, že je autorka nejlepší parťák na dovolenou nebo k vodě. Tam si totiž člověk chce hlavně odpočnout, nechce číst nic hloupýho, ale ani nic, co mu totálně odrovná hlavu. A přesně na tomhle pomezí Schillerová stojí a je to hrozně fajn. Takže, kam pojedeme příště? 😀
Za mě tentokrát 3,5 z 5!
