Černé slzy paní Moschelesové

Posted On 16. 2. 2023

Tuhle knížku se zvláštním názvem jsem našla mezi novinkami loňského roku. Zaujala mě svou anotací slibující noirovku v duchu ‘drsné školy ‘, znělo mi to zajímavě, netradičně a jako něco, co by mě mohlo oslovit. Pojďme se podívat na to, jak jsem si knížku užila.

O autorce

Tohle se mi stalo poprvé. O autorce jsem nezjistila skoro nic. Snad jen jméno, věk 52 let a fakt, že tahle knížka bude nejspíš její první, víc ani ťuk. V dnešní době mi to přijde docela zvláštní, ale na druhou stranu to asi chápu. Třeba se s další knihou čtenářům trochu víc “zpřístupní” a otevře. Ostatně, kdybych vydávala svou první knížku a nebyla si jistá jejím úspěchem, asi bych to taky úplně netroubila do světa. Pro jistotu.

O knize

Kniha v sobě skrývá dva příběhy, první se jmenuje stejně jako celá knížka, název druhého jsem si nenapsala, takže vám ho ani neřeknu, pardón. Příběhy jsou na sobě téměř nezávislé, lze mezi nimi nalézt několik pojících prvků, třeba souvislost s historií, postavu policisty, jednu útulnou kavárnu nebo paní s jezevčíkem.

V prvním příběhu se setkáváme s Davidem, který si ve starožitnictví koupil obraz, který není tak úplně obyčejný a bezcenný. A protože není obyčejný a už vůbec bezcenný, má o něj zájem taky někdo další, což samozřejmě znamená problém.

Druhý příběh nám představuje Annu a Filipa, bývalé spolužáky, kteří k sobě po letech opět nachází cestu, Filip zaměstná Annu ve své detektivní kanceláři a společně se vrhají na případ zmizelé Anety, ale taky na případ, který není zprvu tak docela očividný a ve kterém jde oběma o život.

Můj názor

Moc se mi nepodařilo zjistit, co že to ta noirovka je, ale asi tuším, že to má něco společného se stylem autorky, který mi teda tak úplně nesedl. Přirovnání, která si jiní v komentářích vychvalují, mi místy doslova rvala oči. Viz třeba: lednice mi k snídani nadělila dvě vajíčka, jsem napjatá jak státní rozpočet nebo s bezelstným úsměvem jsem zaparkoval u pultu. Někomu to asi přišlo svěží a cool, mně to přišlo docela trapný a prostě mi to vadilo. Působilo to, jako kdyby autorka děsně tlačila na pilu a snažila se být něčím zajímavá.

Příběhy jako takové ale byly fajn. Zajímavé, trochu napínavé, docela dobře vystavěné. Líbilo se mi to jejich volné propojení, které jsem už zmínila. Nicméně, nejednalo se o nic originálního, z čeho bych si sedla na zadek. Asi je znát, že je to prostě prvotina. Tím bych to uzavřela.

Závěrem

Takhle… Nebylo to marný, ale je to prostě taková ta knížka, kterou si užijete v létě u vody nebo během předvánočního shonu mezi uklízením a pečením cukroví. Nic, u čeho byste museli nějak strašně přemýšlet a nic, co by ve vás dobu rezonovalo. Prostě takový ten klasický oddych a konzum, víc nic. Ale je to příjemný, to zas jo . Když teda přetrpíte ta přirovnání…

1. Příběhy si nejspíš pamatovat nebudu. Byly sice docela zajímavý, ale nic moc originální a asi mi časem zapadnou.
2. Texty mě nevedly k zamyšlení .
3. Nemám potřebu o nich diskutovat s ostatními čtenáři.
4. Další autorčinu knížku bych klidně riskla, myslím si, že psát umí, jen potřebuje prostě zdolat rozjezd.
5. Ke knížce bych se nevrátila. Tenhle typ příběhů stačí přečíst jen jednou.

Takže za mě slabší 3 z 5.