Druhý hlas

Posted On 8. 11. 2019

Před dvěma lety jsem se poprvé účastnila literární soutěže Česká lupa. Byla to má úplně první účast v literární soutěži vůbec a podařilo se. Mohla jsem si alespoň lehce přičichnout ke stupni vítězů, což pro mě byla pochopitelně ohromná čest. Vyhrála jsem totiž nádhernou knihu paní Jiráskové s věnováním. V tom věnování stálo, že mám psát dál. A tak jsem psala. No a letos jsem si znovu přivoněla ke stupni vítězů. Přináším Vám tedy svou nejnovější povídku.

15+

Krajina se k večeru začínala choulit pod sněhovou přikrývkou. Na začátku prosince se to dalo čekat, Hana s tím ale i přes pokročilost ročního období nepočítala a domů mířila na letních pneumatikách. A ano, měla strach. Celý život se snažila být na všechno pečlivě připravená, mít věci v pořádku. Karel na ni ale zapomněl. Poslední dobou to dělal až příliš často. Zatřepala hlavou, aby zahnala negativní myšlenky. Ne, teď na Karla nebude myslet. Musí se soustředit na cestu, dávat pozor.

Za normálních okolností by dávno byla doma. Řídila už tolik let a zimní rozmary jí nedělaly sebemenší problém. Možná to Karel udělal schválně. Nechal jí staré gumy, aby měl víc času. Ale víc času na co?

Když už se jí tok vlastních myšlenek začal dostatečně hnusit, zpomalila a natáhla ruku ke kličce. Třeba jí ten syrový zimní vánek pročistí hlavu. Zhluboka se nadechla, cítila, jak jí tělem prostupuje opojný pocit uvolnění. V tu chvíli si ho všimla. Červeného auta podivně zaparkovaného u krajnice. Vlastně ani zaparkované nebylo, když se podívala přes vločky tající na skle lépe, všimla si, že mu blikají světla a že má otevřené dveře. Zkrátka, něco se jí na něm nezdálo. A nebylo to jen těmi dveřmi.

Zasvětit život jiné profesi, dost možná by bez váhání pokračovala dál. S profesí zdravotní sestry se ale pojí jisté povinnosti. Hana svou práci vnímala jako poslání a moc dobře tedy věděla, co za dané situace dělat. Navíc tuhle cestu znala dobře, o to větší tíha zodpovědnosti dosedla na její profesní bedra. Mohlo by trvat hodiny, než projede další auto. Opatrně zajela ke krajnici, rozsvítila blinkry a vystoupila.

„Haló!“ osmělila se a křikla do neprostupného ticha. Nedostalo se jí žádné odpovědi. Zkusila to hlasitěji. „Haló, je tady někdo?“ Nic. Nikdo se neozýval.

 Nejspíš to bude vážnější, než si myslela. Sehnula se do auta a z kabelky rychle vylovila telefon. Opatrně se přiblížila k autu, aby nahlédla dovnitř. Bylo prázdné. Jen na předním sedadle v šeru rozeznala dámskou kabelku. Ochromil ji strach. Stejně jako každá jiná žena dobře věděla, že bez kabelky se nikam na dlouho nechodí. Se sílícím mrazením v těle si uvědomila, že auto nemá poznávací značku.

Snažila se všechny hrůzné představy zatlačit někam dozadu, ale nedařilo se jí to. Kdyby si řidička jen na chvíli odskočila, zůstaly by ve sněhu stopy. Lesní pěšinka byla ale nedotčená, zjevně zavátá čerstvým sněhem, a stále se nikdo nevracel. Nakonec zvítězil strach, Hana vytáhla telefon z kapsy a vytočila tísňovou linku.

****

Možná se jí něco hezkého zdálo, kdoví. Uprostřed noci vtrhlo do jejího podvědomí vyzvánění telefonu a Petrův otrávený hlas.

„Tak už to sakra vem,“ zamručel a přitiskl si polštář k hlavě. Ještě nedávno patřil tenhle nečekaný budíček k jejich pravidelným nočním rituálům. Netušila, kdy to přijde. Nemohla se připravit, nemohla si nachystat věci, ani si srovnat myšlenky. Tma. Vyzvánění. Přesné pokyny. Obléct se a vyrazit. Zavrtěla hlavou, ne, tohle byla minulost. Jasně jim řekla, že končí. Navzdory tomu ale telefon hlásil skryté číslo.

Když otálela s přijetím hovoru, Petr jí netrpělivě nakoukl přes rameno.  „Myslel jsem, že ses jim na to vykašlala,“ poznamenal podrážděně a otočil se na druhý bok. „Taky že jo,“ přitakala zmateně Viktorie. Chvíli ještě váhala, ale telefon nakonec zvedla. Musela. Otálení by mohlo vyvolávat otázky. A ty si Viktore nemohla dovolit. „Urbanová, prosím,“ představila se stručně, bez známky vlídnosti v hlase.

„Tady Málek. Poslal jsem pro vás auto, víc vám řeknu na stanici,“ ozvalo se na druhé straně. Viktorie nasucho polkla. Minulost na ni promluvila skrze sluchátko. Bylo to tak dávno. Skoro až zapomněla. Znovu pocítila tu nevolnost signalizující nervozitu. Přeci už není na seznamu. Nemůžou jí jen tak v noci zavolat. Už je to všechno pryč.

„Pane Málku, došlo asi k omylu. Já už s policií nespolupracuji,“ snažila se ho slušně odmítnout. „Heleďte, já bych se taky radši pořádně vyspal. Za deset minut jsou tam. Doufám, že adresu máte stejnou,“ zamručel. „Nemám,“ stačila se vzpamatovat ještě, než zavěsil a nedobrovolně mu nadiktovala nové místo bydliště. Nedalo se nic dělat, bude jim to muset vysvětlit osobně. Naučenými pohyby na sebe natáhla džíny a vytahaný černý svetr. Tiše proklouzla do koupelny, jen zběžně si uhladila vlasy a opláchla obličej.

Dorazili přesně, jako vždycky. Za ta léta si už na blikající majáky zvykla. Dokonce i sousedi si zvykli, časem přestali šířit pohoršené pomluvy na téma, že je v kriminále pečená vařená. „Urbanová?“ zeptal se řidič, když otevřela dveře.

„Myslíte, že by vám někdo cizí lezl dobrovolně do auta?“ procedila polohlasem a usadila se na zadní sedačku.

„Nojo, nojo,“ zamručel řidič.

Po zbytek cesty vládlo uvnitř auta absolutní ticho. Policista patrně vycítil, že noční pasažérka není zrovna v nejlepší náladě. Vika cestu na stanici prožila uvězněná ve vlastní hlavě. Snažila se zbytečně si nevybavovat důvod svého odchodu. Moc dobře věděla, že i nadále zůstává pohřbený hluboko v zapomnění. Kdyby na to přišli, přijeli by si pro ni s větší parádou.

****

Stála tam. A byla pořád stejná. Stejně pochmurná, stejně nepřívětivá a chladná. Policejní stanice. Měla štěstí. Byly doby, kdy ji odváželi přímo na místo činu. Vzpomněla si, jak poprvé ucítila pach lidské krve a závan smrti. I po letech se jí za takových okolností zvedal žaludek. Když k tomu přičetla všechny ty noční telefonáty, tíhu zodpovědnosti, výsledné vyúčtování vlastně vůbec nedávalo smysl. Byla unavená a pořád se pohybovala hluboko pod cenou.

„Nazdar Viko,“ kývnul na ni zarostlý muž s cigaretou v ústech. Měla co dělat, aby v něm poznala komisaře Málka. Přeci jen, už to nějaký ten rok bylo. I ona se koneckonců změnila. A ty jeho cigarety, pořád si je zjevně nedokáže odpustit.

„Proč jste zavolal zrovna mně? Už nejsem na seznamu,“ začala útočně bez pozdravu. Musela začít ona, jinak by začal komisař vzpomínat a vzpomínky by jí rozhodně nic dobrého nepřinesly. Málek se uchechtl tak, že mu skoro vypadla cigareta z koutku.

„Pořád stejná, hned rovnou k věci. Nikdo lepší nebyl. Jen zelenáči a těm by se vobrátil kufr.“ Viktorie nasucho polkla. Začínaly se plnit její nejčernější obavy. Vražda. Brutální. Hodně krve, všechny ty pachy, zármutek pozůstalých a nekonečné množství práce před ní.

„Takže konečně uznáváte, že jsem dobrá?“ okatě si rýpla, aby zahnala černé myšlenky. Dál se snažila odvádět pozornost, ačkoliv při slově „dobrá“ jí i přes veškerou snahu lehce selhal hlas. Málek ale nic nepostřehl. A pokud ano, nedal to najevo. „Ne, uznávám, že nikdo jinej k dostání nebyl,“ odpověděl nevrle a hodil cigaretu na zem.

Toho, že Málek zrovna dvakrát ženské nemusí si všimla hned při prvním setkání. A někteří lidé se zjevně ani po letech nemění. Ani dnes jí nepokynul, aby ho následovala, prostě vkročil do budovy. Nic, na co by Viktorie nebyla zvyklá, předchozí spolupráce se odvíjela v podobném stylu. Bez zbytečných zdvořilostí i slov. Nakonec to bylo dobře. Zdvořilost s sebou nesla i zbytečnou pozornost a dávku zájmu, a právě ta by mohla Viku ošklivě zradit.

Mlčky za ním vkročila do zasedací místnosti. Bála se vzpomínek. Tušila, že na ni budou vyskakovat zpoza každého rohu. Naštěstí ji prakticky hned oslnilo světlo z projektoru. To, že otočila hlavu tak, aby se mu vyhnula byl prostě jen reflex. Reflex, na konci kterého viděla čirou hrůzu.

„Ženská. Asi třicet. V autě měla kabelku, ale doklady žádný. Auto nemělo espézetku. Našli jsme ji kus od něj, teda, aspoň něco z ní,“ zasmál se Málek. „Problém je, že neměla doklady,“ dodal a svraštil čelo.

Vždycky si myslela, že on sám je tak trochu psychopat. Každé ráno u své černé kávy bez mléka četla kriminální rubriku v novinách. A vlastně částečně doufala v to, že se jednou na těch samých stránkách dočte i o Málkovi. Podle jejího mínění tam totiž neodvratně patřil. A jeho obětí měla být bezpochyby žena. Pak ale myšlenky podobného druhu rozehnala. Možná nebyla o nic lepší.

 „Našla ji nějaká ženská. Teda, našla auto, a protože byla podělaná strachy, hned volala nám. Vás ale bude asi zajímat hlavně to, že jsme tam našli Ukrajince,“ dodal. Jak jinak, jinak by jí přeci nevolali. Viktorie Urbanová, soudní tlumočník ukrajinského a ruského jazyka. Vlastně, bývalý. I když to bylo… Kolik vlastně? Tři roky? Pořád si nemohla zvyknout.

Málek ten záchvěv ironie v její tváři postřehl. Konečně se na ni zkoumavě zadíval. Vypadala skoro pořád stejně. Když sem jezdívala, byla hubenější a měla vystouplejší lícní kosti. Pauza jí očividně prospěla. Skoro se až styděl, že ji zase vytáhl z postele. Vlastně se ani nezamýšlel nad tím, jestli případ ještě zvládne. Chvíli už byla z kola venku.

Tenkrát si lámal hlavu nad tím, proč odešla. Bylo to asi v lednu, potřebovali soudního tlumočníka a z auta prostě jen vystoupila ženská. Vika se ani nerozloučila. Což o to, že by se nerozloučila s ním, to by pochopil. Ale od té doby se na oddělení vůbec neukázala.

„Chceme po vás teď jediný, abyste nám pomohla z něj dostat, kam hodil hlavu,“ pronesl nakonec a odvrátil od ní pohled. Bylo mu jedno, jak se zatváří a co odpoví, dívat se na to ale nemusel. „Hlavu?“ zalapala po dechu. Proti své vůli si představila místo činu. Opuštěné vozidlo, vyděšená žena a tam někde v lese, skryté v prvním sněhu…

„Jo, rozřezaný lady chybí makovice,“ zasmál se Málek. Vika si chvílemi nebyla jistá, jestli se jí víc hnusí provedení vraždy nebo Málkovy vyjadřovací schopnosti. „Dáte si taky?“ zeptal se, aby řeč nestála a nabídl Vice koláč.

„Nechápu, jak na to za takové situace můžete mít chuť,“ vyrazila ze sebe a odvrátila pohled. „A vůbec, jdeme k výslechu nebo jak? Nemám na vás celou noc.“

„Ale, zrovna vám tak budu věřit, že máte v noci něco lepšího na práci,“ uchetnul se a pečlivě ji sjel pohledem. Urážku v podobě sexistického prasete radši spolkla. Jen mlčky čekala, až do sebe Málek milostivě nasouká koláč.

****

 Výslechy měl Málek nejradši. Během nich mu tělem cloumaly dávné pudy lovců, které je i s celou tlupou hnali kupředu za kořistí. Už před vstupem do místnosti cítil, jak mu v krvi stoupá hladina adrenalinu. Zostřovaly se mu všechny smysly, a to s jediným cílem. Dostat vraha.

Mohlo tomu konkurovat snad jen místo činu. Znal kolegy, kteří na něj jezdili neradi. Báli se toho, co bude, zatímco Málek se neskutečně těšil. Cestou si dokonce v hlavě vytvářel vlastní představy o tom, co najdou. Rád by se podělil i s kolegy, ale ti obvykle jen zarytě mlčeli. Napadlo ho, že by se mohli cestou třeba i vsadit. Dneska najdeme ženskou a bude mít provrtanou palici. V hloubi duše ale tušil, že by se jeho hra nesetkala s pochopením.

Tahle vražda ho doslova fascinovala. Ještě nikdy neviděl nic tak brutálního. Kdesi uvnitř ho hřálo uspokojení. V duchu si přál jen to, aby zatím nestál ten Ukrajinec. Takovou příjemně morbidní vraždu se mu ještě nechtělo opouštět. Ještě bylo brzy. Chtěl se polaskat se všemi rozřezanými částmi, chtěl se vidět, jak pasují k sobě, a ještě chvíli mít před očima to, co se jeho kolegům zdálo nesnesitelné.

Navíc, najednou tu byla zase ona. Ta ženská, nad kterou si dobu lámal hlavu. Předstíral, že její náhlý odchod vlastně vůbec neřeší. Choval se k ní odtažitě, bez špetky zájmu. Ale tam někde hluboko pod povrchem pomalu probublávala zvědavost.

„Musíte hulit i tady?“ ozvalo se za ním. Všimla si, že se na ni dívá. Aspoň, že mu nevidí do hlavy. Zatracená ženská. Samozřejmě, že se snažil vedení přesvědčit o tom, že výslech zvládne sám. Ukrajinština je skoro jako čeština, není přeci idiot. Nakonec mu ale na krk pověsili zase ji. Průměrnou ženskou s velkou prdelí, kterou zachraňovalo snad jen to, že je zrzka. Jinak by jí ten kouř už dávno plivnul do ksichtu.

****

Výslechovou místnost si ještě pamatovala docela přesně. Jen oni dva. Vika a Málek. Proti nim podezřelý nebo prostě jen svědek. Místo, kde se jde rovnou k věci. A kde se většinou někdo dívá. Poprvé se cítila nesvá. Moc dobře věděla, že za sklem, které se tvářilo jako zrcadlo někdo je. A ten někdo Viku sleduje. Nejspíš ale slevoval málo, nedostatečně. Jinak by věděl.

„Tak jdeme na to?“ mrknul na ni Málek a posadil se. Ani nečekala, že by jí nabídl židli jako první. Jen kývla a posadila se vedle něho.

„Tak kdes byl včera večer, co, ty kluku jeden,“ zasmál se škodolibě. Viku jeho tón ani styl kladení otázek nezaskočil. Čerstvě po škole z něj byla nesvá, to ano. Tehdy šla dokonce za docentem Zárubou a prosila ho o radu. Má opravdu tlumočit Málkovým tónem?

Záruba se na ni přísně zahleděl přes obroučky svých brýlí. „Urbanová, ovšem že. Jste tlumočník, prostředník v komunikaci. Nemůžete za to, že je mluvčí naprostý idiot,“ chlácholil ji věcně. Pochopitelně byly i věci, se kterými za Zárubou nešla.

  Málek to věděl. Byl si moc dobře vědom toho, že se jeho slova Viktorii příčí a že jí nejdou přes ústa. O to radši používal peprné výrazy a vulgarismy. Tím spíš, že tak náhle odešla. Chtěl jí to dát sežrat. Aspoň trochu. Rád ji provokoval, ale zatím se mu nedařilo ji vyprovokovat. Cítil, že je tam někde uvnitř sešněrovaná jako jeho kecky. Chtěl, aby se uvolnila, na chvíli byla sama sebou, ale ona stále odolávala.

„Byl jsem doma,“ odpověděl sotva slyšitelně podezřelý. „To asi ne, hochu, když tě načapali v lese,“ bleskově zareagoval Málek a zapřel se rukama o stůl. Schovával se tam jako malá holka. Krčil se u stromu a myslel si, že na něj nepřijdou. A teď bude tvrdit, že byl doma?

„Tak co, povíš nám, cos jí udělal? Byla to sranda, ne? Líbilo se ti to?“  stupňoval naléhavost v hlase. „Já tam jít nechtěl,“ začal pomalu přiznávat a pohled sklopený k zemi poprvé zvedl. Málek věděl, že v tuhle chvíli mu začíná situace hrát do karet. Nezačínala tak všechna doznání? „Tak proč jsi tam chodil?“ zeptal se už o poznání mírněji.

„Napsali mi,“ hlesl. Pohledy Viky a komisaře Málka se na chvíli střetly. V tuhle chvíli nebylo třeba tlumočit, oba situaci moc dobře pochopili.

„Tak to vypadá, že mě už nebudete potřebovat,“ pokrčila rameny Viktorie, když vyšla z výslechové místnosti. „Zdá se, že ne,“ kývnul Málek na znamení souhlasu a svraštil čelo. Přišlo mu to zvláštní, ale zatím si netroufal vymýšlet žádný konkrétní scénář. Ani k jednomu z nich.

****

Netrvalo to dlouho. Málek od rána do konce služby procházel důkazy. Telefonní číslo, ze kterého vyslýchanému zpráva přišla bylo samozřejmě k ničemu. Poslední dobou byla všechna tahle čísla k ničemu, vyvrhelové byli chytřejší a chytřejší. Zavražděnou samozřejmě neznal. Nic jiného Málek ani nečekal.

 Nesnášel ten pocit, pocit, že mu něco uniká. Zároveň ho ale miloval. Právě v tak složitých a komplikovaných situacích mohl plně ukázat svou sílu. Jeho kolegové zatím projížděli všechny podezřelé osoby nebo osoby, které by s vraždou mohly byť jen částečně souviset. Snažily se najít i sebemenší spojitost mezi Ukrajincem a obětí, ale bez totožnosti druhého z nich to šlo opravdu těžko.

Zajímalo ho, jak asi vypadá. Je to ženská nebo chlap? Ženský žaludek by takový mord zvládnul jen těžko, to ano, ale z vlastních zkušeností dobře věděl, že ani něžné pohlaví se hrůzných činů neštítí. To, že mu chybí řada důkazů a jasná cesta k cíli ho netrápilo. Tyhle případy dobře znal. Nejdřív nic a pak hic. Klíčový důkaz se většinou objeví časem sám. A většinou ve chvíli, kdy ho vyšetřující nejméně čeká.

„Máme ji,“ ozvalo se mezi futry sotva Málek dorozjímal. „Už? Ještě jsem si ani nestačil dát cígo,“ užasl a v mysli se poplácal po ramenou. „Našli ji v tom parku?“ začal hádat.  „Ne, přišla poštou,“ dodal ještě uniformovaný kolega Šustr a zmizel někde za rohem. Taková událost totiž na policii vždycky znamenala frmol.

Málek zůstal chvíli strnule sedět. Překvapilo ho to, tak iniciativního a kreativního vraha snad ještě nezažil. Líbil se mu čím dál víc. Nebo snad líbila? „Poslat hlavu poštou? To má celkem koule,“ zasmál se. Zvedl se a připojil se k pravému policejnímu mumraji.

„Komu ta hlava přišla?“ zeptal se napjatě. „To je právě ten průser, šéfe. Ta ženská s tím nejspíš nemá nic společnýho. Nezná ani oběť, ani toho Ukrajince,“ povzdechl si policista, který s ženou mluvil po telefonu. „Na cestě je už naše výjezdovka, měl byste vyrazit za nima,“ kývnul hlavou směrem k Málkovi. Ten se musel ušklíbnout. K tomu ho přeci nemusel nikdo dvakrát pobízet.

 Bylo to tu zas. Ten testosteron, adrenalin a všechno kolem. Řítil se nepovolenou rychlostí a do uší mu zněly vlastní majáky. Kouřil a myslel na to, jak bude hlava vypadat. Bude skoro čerstvá, přeci jen je to týden. Ale proč ji vrah sakra poslal ženský, která s tím nemá nic společnýho?

Ne, z vlastní zkušenosti věděl, že věci spolu většinou souvisí, ačkoliv se to na první pohled nezdá. Možná její chlap, děti, rodiče… Něco v tom být musí. Přeci do prdele nevezmu hlavu a nepošlu ji jen tak někomu! I když, něco do sebe by takový kanadský žertík měl…

****

Dům ho na první pohled nijak zvlášť nezaujal. Spíš menší než větší, nic nového, žádný hit sezóny. Zpočátku mu něco připomínal, ale nelámal si s tím hlavu. Takových domů byla na kraji Olomouce spousta. A ta ženská byla taky ryzí průměr. Bruneta, bledá a trochu smrděla zvratkama. To se dalo čekat. Taková zásilka s ní musela pěkně zamávat. Nezajímala ho. Chtěl vidět tu druhou, tu, ze které viděl už všechno, až na hlavu.

Stačilo jít po čichu. Za tři dny solidně uzrála. Vlasy měla slepené krví a oči ji zjevně někdo zatlačil, aby nepůsobila tak hrozivým dojmem. Málek si na chvíli pomyslel, že je vlastně docela hezká. Teda, byla. Na obličeji neměla žádné šrámy. I ostatní části těla působily dojmem, že se nebránila. Snad vraha znala, možná ji před tím trochu nadopovali, kdo ví. Trochu mu někoho připomínala, ale on mohl sotva soudit. Rukama mu prošly desítky takových. Jen měly kromě hlavy taky tělo.

„Znáte ji?“ zeptal se poněkud necitlivě majitelky domu. Ta se ale nečekaně vzmužila na věcnou otázku bez známky emocí či projevení lítosti nesouhlasně zavrtěla hlavou. Dalo se to čekat. Málek to čekal. V tomhle případě bylo zatím slovo souvislost jen čistě abstraktní dojem. Dokonce ani poslední část skládačky jim k odhalení totožnosti oběti nepomohla.

„Slávku, vyblejskni ji. Budeme jí muset ukázat v televizi,“ zamumlal zamyšleně Málek a rukou pokynul policejnímu fotografovi. Nechtělo se mu zbytečně čekat. Doklady neměla, nikdo ji nepoznával.

****

„Ty ses asi už fakt posral,“ dopadala sprška vulgarismů zase jednou na jeho hlavu. Usmál se. Když se Marie durdila, dostávala takový zajímavě nachový odstín do tváří, až ho to skoro rajcovalo.

„A co jsem měl podle tebe dělat? Čekat? A na co?“ uchechtnul se a odvrátil pohled. Nechtěl se nechat rozptylovat tím, co bylo. Marie byla dávno pokořena a pohřbena v hluboké minulosti.

„Ale ukazovat uříznutou hlavu v televizi? Veřejně poukázat na to, že jsme v koncích? Že nám tu řádí sadistická zrůda a my nemáme ani fň?“ reagovala ostře a svou reakci ještě podpořila úderem pěstí do stolu.

„Takhle máme aspoň šanci, že ji někdo pozná,“ pokrčil skoro lhostejně rameny.

„A ty bys chtěl svoji manželku nebo mámu vidět takhle?“ nadzvedla obočí v němém úžasu. Nečekala na odpověď. Věděla, že žádnou nedostane a že pro Málka je víc než dobro pozůstalých důležitější dopadení vraha. Uvědomila si, že od začátku na to šla naprosto špatně. Přes city. A jít na Málka přes city, když žádné nemá, byla skoro až začátečnická chyba.

  „Myslel jsi vůbec na toho vraha? Teď ví, že na něj nic nemáme. Může si klidně běhat po městě a mordovat další ženský,“ ta sedla. Cítila, jak Málkovi ztvrdly rysy v obličeji. Jak se jeho tělo napjalo… Ťala do živého. Použila jeho Achillovu patu, nemilosrdně ho do ní udeřila. Podíval se na ni tím svým pohledem, otočil se ke dveřím, pak zase zpátky na ni, snad chtěl ještě něco říct, kdo ví. Nadechl se, polkl prázdný vzduch místo toho, aby vydechl slova, a odešel z kanceláře.

****

„Dne 29. 11. bylo v lese u Olomouce nalezeno zohyzděné ženské tělo. Následující reportáž a fotografie k ní náležící jsou jen pro silné povahy. Pokud špatně snášíte násilí, zvolte jiný program. Následující reportáž není vhodná pro děti,“ zahájila reportérka další večerní zprávu. Vika zpozorněla. Datum by odpovídalo, popis oběti zatím také. Nebyla si jistá tím, jestli se chce na reportáž dívat, ale zajímalo ji, jestli bručoun Málek konečně dopadl vraha. Jak dlouho uběhlo? Týden? Snad. Ano, za takovou dobu vraha dopadnout mohli.

  „Dne 29. 11. bylo v lese u Olomouce nedaleko zaparkovaného vozidla značky Renault bez státní poznávací značky nalezeno ženské tělo. Žena u sebe neměla žádné doklady a ani stav, ve kterém se tělo našlo, neumožnil identifikaci. Policie se tedy obrací s prosbou na veřejnost a prosí o pomoc s odhalením totožnosti oběti. Obětí je žena mezi 30–40 lety, výška 170 cm, postava je spíše štíhlá, má dlouhé světlé vlasy a na sobě měla černou sukni, bílou košili a lodičky. Pokud jste oběť nebo automobil na fotografiích poznali, neprodleně kontaktujte Policii České republiky,“ ukončila reportáž pietním tónem hlasatelka. Následovalo ještě několik fotografií. Auto. Oblečení. Ano, i hlava. Vika nemusela dlouho dumat nad tím, čí to byl nápad a kdo dal k něčemu tak strašnému pokyn.

  „Takže už ji našli,“ zamrazilo Viku při pohledu na zbytek oběti. Následovala fotka domu. Vika nasucho polkla. Ten dům znala.

****

Situace se nevyvíjela nijak zvlášť překvapivě. Po televizní reportáži se totiž vždy ozvala řada svědomitých občanů, kteří ženu znali a tvrdili jim, že je to Romana Hromková, Soňa Nováková, Erika Brázdová, dokonce Gabriela Luňáková. Důvěryhodnost jejich informací byla stabilní asi jako nábytek z IKEA.

 Zatímco ostatní kolegové zvedali jeden telefon za druhým, Málek nad tím mumrajem klidně mávnul rukou. Čekal až za něj ostatní udělají tu špinavou práci. Věděl, že odhalení totožnosti je důležité, to ano, ale on si s tím přeci nemusel špinit ruce.

Z kanceláře se mu naskytl perfektní výhled na Marii. Znovu si vybavil její plné boky vlnící se pod tenkou vrstvou oblečení. Marie mu voněla a nebylo to jen tím, že je jeho šéfová. Ženské nahoře měl Málek totiž tuze rád. Té myšlence se pousmál. Marie a čas strávený s ní. Proč ho ale tak zaujala? Kromě vzhledu a dnů minulých, samozřejmě.

Právě tohle byly ty detaily, které z Málka dělali toho nejlepšího z celého oddělení. Dokázal nevědomky hledat souvislosti, pamatoval si slova, celé věty a pak je postupně skládal a dával dohromady. A právě Marie řekla něco, nad čím se musel pozastavit. Vlastní mysl ho chtěla ošálit tím, že mu připomněla její křivky, Málek tu představu ale včas zahnal a snažil se soustředit na to, co mu Marie řekla. A tentokrát neměl zrovna na mysli to, že je to prostoduchý idiot.

Opětovala jeho pohled. Málek sebou cuknul jako vyděšený puberťák, ale neodvrátil zrak. Dál se na ni díval a pohledem se ji snažil vyzvat k tomu, aby mu pomohla. Chtěl si vzpomenout. Vybavilo se mu to ostré r, se kterým vyslovila fakt, že se nejspíš posral. Znovu ho to pobavilo. A pak, tam, až na samém konci té vzpomínky bylo to, s čím si lámal hlavu.

„Mordovat další ženský,“ nějak takhle to řekla. Ještě tam bylo to její rajcovně ostré r. Intuice mu napovídala, že právě tohle je pro případ z nějakého důvodu klíčové. Zločin sice byl brutální, to ano. Ale Málek si nemyslel, že by měl následovat další. Vrah dobře věděl, že na něj nic nemají, sami mu to řekli. Navíc, celá vražda vyznívala spíš jako memento. Výstraha. Ta obvykle byla určená jen jedné osobě. Než došlo i na ni, vrah obyčejně udělal několik fatálních chyb. Nespokojeně zamručel. Měl pocit, že se mu vybavují slova písně, ale melodie mu pořád uniká.

****

Když se vzdala dráhy soudního tlumočníka, získala tím pocit bezpečí. Falešného bezpečí. Nemusela vstávat pozdě v noci, pouštět se do riskantních výslechů a neplánovaných akcí. Doufala, že na ni prostě zapomenou. Těšila se na to, že její život začne plynout v poklidných kolejích po boku toho, po kterém celý život toužila. Petr. I on chtěl, aby si našla normální práci, aby pověsila soudní tlumočení na hřebík a každou noc trávila po jeho boku.

Vlastně jí tím nahrál, aniž by cokoliv tušil. To, že se nastěhuje k němu navrhla sama. Pro všechny případy. S něhou v očích se na něj zadívala. Seděl na gauči u televize, nádherný muž, sen každé ženy. Ne, nikdo její ideální svět a nadějné vyhlídky neohrozí. Nikdo.

„A jak dlouho tam budeš?“ ozvalo se najednou z obývacího pokoje, jako by vycítil, že na něj zrovna myslí, že ho doslova laská pohledem. „Nevím, asi týden, možná dva,“ pokrčila rameny jako by nic a doufala, že její odjezd nechá být. Nechtěla mu lhát víc, než bylo nutné.

„Dobře, o víkendu za tebou přijedu,“ kývnul hlavou a dál se věnoval fotbalovému zápasu. Neměla sílu reagovat. Nemohla mu říct, že až přijede k matce, ona tam nebude.

Když nasedla do auta, poprvé se jí roztřásly ruce. Tak moc se snažila předstírat, že se nic neděje. Hrála si na to, že je v pořádku a uvnitř umírala hrůzou. Strachy ne, strach byl proti tomu, co cítila jen směšná emoce. Bylo to opravdu těžké, předstírat před Petrem, že je v pořádku, že se vlastně nic neděje a že opravdu jen odjíždí na chvíli k matce. A ano, proklínala se za to, že řekla, že se matka necítí dobře. Jednou už ale lhala, další lži není důvod počítat, ani prožívat.

Petr zabušil na okénko. Nevšimla si ho, takže sebou v úleku trhla. Okamžitě se snažila vykouzlit na tváři úsměv, ten, který na ní tolik miloval. I tak si ale vyprosil, aby stočila okénko.

„Opravdu jsi v pořádku? Nemám jet s tebou? Mohl bych si vzít volno,“ nadhodil ten den už po několikáté. Jen zavrtěla hlavou. Nevzmohla se ani na slovo. Jen kývla a naposledy zamávala.

  Nastartovala. Ve zpětném zrcátku viděla, že se na ni dívá. Věděla, že se musí rozjet plynule, tak, aby nepojal ani nejmenší podezření. Stačil by totiž jen detail a Petr by jí nedovolil odjet. Znala ho moc dobře.

Auto sebou cuklo a pomalu vyrazilo kupředu. Petr jí vytrvale mával, v odrazu zrcátka se postupně zmenšoval, až docela zmizel. Necítila ani kámen valící se z hrudi, ani stoupající úzkost. Bylo to, jako kdyby upadla do emočního kómatu. Možná tohle cítí zvíře, když se na něj chystají lovci. Možná nějak takhle se cítil Igor.

Stěží si vybavovala jeho tvář. Měl vousy? Neví. Byl vysoký nebo spíš menší? Nic. Do paměti se jí vryl jen ten výraz jeho očí. Jen ty jeho oči. Krátce na to poznala Petra. Několikrát se snažila mu o Igorovi říct, ale vždycky jí nakonec selhal hlas. Časem se o to přestala pokoušet. Začala to vnímat jako vzdálenou minulost, teď tu byl přeci pohádkový život s Petrem. Odešla z práce, společně si našli vlastní dům a na Igora skoro zapomněla. Zůstal by pohřbený v zapomnění i dál, jen kdyby znovu neviděla ten dům. Navíc, za takových okolností.

****

Práci si domů moc často nebral. Jen, když stála za to. A ačkoliv se zdálo, že se případ delší dobu žádným směrem nevyvíjí, sám si tím přestával být tak docela jistý. Mariina slova v něm nahlodala něco, co mu nedávalo spát. Za svou profesní dráhu už pár zločinců zažil. Jenže jich byly desítky a všechna jména i tváře mu splývaly dohromady. Proto si vyžádal jejich spisy. Všechny vraždy v okolí Olomouce, dvacet let zpátky. Doufal, že mu taková piplavá práce přinese ovoce. Vlastně si tím byl téměř jistý. Chytil stopu. První úspěch lovce.

Ten sníh mu už lezl krkem. Byl všude. Dral se mu pod kabát, sedal mu do vousů a pak s ledovým chladem pronikal až na kůži. Dokonce ani cigarety mu v tomhle mrazivém počasí nepůsobily obvyklé potěšení. Prokřehlé prsty se mu venku třásly a příjemnou chuť tabáku si skoro nemohl vychutnat. V práci kouřit nemohl, o to víc se ale těšil domů.

Byla to první věc, kterou udělal, sotva za ním zaklaply dveře. Vytáhl z kabátu poloprázdnou krabičku cigaret a třesoucí se rukou zalovil uvnitř. Až když si zapálil, vstoupil dál do bytu. Spisy položil na stůl, i na ně se dostane. Pohodlně se usadil do křesla a nohy hodil na stůl. V šeru pokoje mu od úst stoupaly obláčky cigaretového kouře, skoro jako umělecké dílo.

„Sakra,“ tlumené slovo prořízlo náhle večerní intimitu bytu. V hrudi mu vyšlehl ostrý plamen bolesti a přiměl ho k hlubokému, dávivému kašli. Zatím ho první příznaky nemoci trápily jen v noci, tohle bylo poprvé, co po něm vztáhly svou nelítostnou ruku i ve dne. Důrazně si zabušil pěstí do hrudi, kašel jako by ho poslechl a po chvíli ustal.

„Zasranej rak,“ odplivl si a v klidu dokouřil. Věděl to už měsíc. Vlastně, věděl to ještě dříve, než vstoupil do ordinace. Nic si z toho nedělal. Při svém povolání si byl snad více než ostatní vědom toho, že nikdo nežije věčně. A právě při svém povolání považoval za zázrak, že zrovna on dostal to privilegium umírat na něco jiného než na střelnou ránu.

Jakmile pocítil, že se jeho tep vrátil do normálu, natáhl se pro prvním spisu.

„Místo večerního fotbalu párek psychopatů,“ ušklíbl se a s nechutí se začetl do první stránky. Tahle práce byla pro baby, opravdoví chlapi touhle dobou běhali v mrazivé noci a chytali zločince.

****

Jízda autem ji vždycky zvláštním způsobem uklidňovala. Věděla, že je alespoň pro tu chvíli dočista sama. Jen ona a tahle plechová mašina, kterou řídí. Aspoň něco mohla ve svém životě řídit. Hořce se usmála. Právě teď svobodu za volantem cítila víc než kdy před tím. V tuhle chvíli totiž její život řídil někdo jiný.

Aby zahnala chmurnou myšlenku, natáhla ruku k rádiu. Obvykle si zpívala společně s autory písní, pletla slova a pak se tomu smála. Teď tomu nebylo jinak. Naladila se na stejnou vlnu se Spice Girls, s Lady Gaga, což odvedlo její pozornost od palivové nádrže, která pomalu klesala k nule.

„Tell me something boy, aren´t you tired trying to…,“ nechávala se unášet pomalým rytmem i slovy žhavé novinky, ale nestihla sloku dozpívat. Její soukromé představení prořízlo pípnutí kontrolky.

„Do prdele,“ sykla a rozhlédla se kolem. Nic. Tady už nenatankuje. Je za poslední vesnicí, kterou má po cestě. Dobrých 10 kilometrů jsou jen lesy a zasněžená pole. Představa toho, že bude muset zastavit u cesty se jí nezdála za stávajících okolností příliš růžová. Nakonec se ale rozhodla, že zastaví a prostě zavolá Petrovi.

Zajela ke krajnici a natáhla se pro kabelku. Cítila, že její tělo začíná znovu prostupovat nervozita. Pomalu se drala na povrch a ochromovala její smysly. Vždyť tankovala včera. Ano, je si tím jistá, opravdu tankovala včera. Nemohl si půjčit auto Petr? Marně si lámala hlavu nad tím, jestli včera někam jel. A i kdyby, přeci by neprojel skoro celou nádrž.

 Ve zpětném zrcátku se odrazila světla auta, které zastavilo za ní. Skoro se jí ulevilo. V tom návalu paniky zapomněla na to, že může požádat o pomoc jiného řidiče. Silnice sice byla málo frekventovaná, ale o náhody tu nikdy nebyla nouze. I tudy přeci musí čas od času někdo projet. Pozorně si prohlédla barvu i značku vozidla. Neviděla tohle auto už někde?

 V duchu si vynadala. Začíná jí z toho všeho hrabat. Měla by se uklidnit. Všechno promyslela, zmizela rychle, dřív, než si na ni někdo vůbec vzpomněl. Na okénko spolujezdce zaťukala starší žena. Usmála se a otevřela dveře. Noha se jí po kotník zabořila do sněhu, pak druhá.

  „Dobrý den, to jste hodná, že jste zastavila,“ přinutila se k úsměvu, ale sama cítila, že z ní nejistota sálá jak horko z právě uvařeného šálku čaje. Zastyděla se. Tahle žena zastavila, aby jí pomohla a ona tu před ní stojí skoro v posmrtné křeči.

„Dobrý den. Copak, nejede vám to?“ usmála se na ni mile a kývla směrem k autu.

„Nojo, došel mi benzín. Dala bych ruku do ohně za to, že mělo ještě včera plnou nádrž,“ pokrčila bezmocně Vika rameny. „Neznáme se odněkud?“ zeptala se náhle. Samotnou ji ta otázka zaskočila, ale opravdu. Vsadila by boty na to, že tu ženu už někde viděla.

„Možná, Olomouc není tak velké město, jak se zdá,“ usmála se přívětivě. „To jsme zkrátka my ženy. Mému manželovi by se tohle rozhodně nestalo,“ pokývala hlavou směrem k autu a dala se do smíchu. Působila uvolněným dojmem, i Vika pod náporem jejího optimismu cítila, jak jí povolují svaly ztuhlé napětím.

„Pojďte se mnou, mám v autě lano. Odtáhnu vás k nejbližší benzínce, už jsem to párkrát dělala. Tyhle malé silnice jsou zrádné. Nejste určitě první, komu se to stalo,“ dodala a pobídla ji, aby šla s ní. Možná ji zná ze supermarketu. Odněkud z centra.

            Malý Ford se krčil sotva metr za ní. Na jeho stříbrnou kapotu začínaly pomalu dopadat další vločky sněhu. „Zatracená zima,“ zabědovala Vika, aby řeč nestála. Žena jen kývla. Najednou vypadala jinak. Aura optimismu jako by ji opustila. Teď působila soustředěným, až napjatým dojmem. Vika na chvíli znejistěla, ale nakonec došla k závěru, že se žena prostě jen soustředí na to, aby jí co nejrychleji pomohla.

„Koukám, že máte rukavice. Mohla byste mi, prosím, otevřít kufr? Já v těch svých starých prackách už takhle v mrazu nemám cit,“ pronesla omluvným tónem a nechala Viku přistoupit ke kufru vozidla jako první. Vložila jí do dlaně klíč a stoupla si za ni. Přesně tohle Vika neměla ráda, když měla za zády někoho cizího. Soustředila se na to, aby jí žena nerozptýlila a aby nepůsobila nervózně, do zámku se trefila napoprvé.

  „No vida,“ usmála se, víc snad proto, aby uklidnila sama sebe. Když otevřela kufr, události do sebe zapadly jako dávno ztracené kousky skládačky.

****

  Ač se snažil sebevíc, jména ze spisů se mu jen bezúčelně míhala před očima. Toho večera nepřišel na nic, což mu působilo neskutečnou bolest. Tedy, hlavně jeho egu. Když si spisy domů odnášel, představoval si, že se druhý den vrátí do práce a s vítězoslavným úsměvem všem oznámí, že má konečně konkrétní stopu. Bohužel, neměl nic.

  Schlíple se posadil za stůl a spisy srovnal podle abecedy – spíš proto, aby zaměstnal ruce, na pořadí vrahů mu záleželo jen pramálo.

„K Marii, hned,“ štěkl na něj kolega v uniformě mezi futry, zase se otočil a šel. Málek věděl, že nějak takhle vypadají jobovky. Neměl sílu hádat, ani si domýšlet. Že nepůjde o nic příjemného bylo jasné na první dobrou. Už fakt, že má jít přímo do její kanceláře, a ne do zasedačky působil negativně.

 Marie stála u okna a držela se za hlavu. Málek tu pracoval moc dlouho na to, aby věděl, že se nekochá malebným okolím stanice. Takhle nějak vypadala, když mu dala košem. Stála zadumaná u okna a v hlavě přemítala, jaká slova k jeho potupě zvolí. Tušil, že se chystá něco, co mu způsobí bolest. Vyslechl si Mariin verdikt a pak si ji bez pardonů naposledy vzal. Nebránila se. Tušil, že její rozhodnutí není definitivní, ale v tu chvíli ztratil poslední zrnko zájmu o to, aby ještě někdy vstoupil.

 „Další auto,“ vyrazila ze sebe nakonec. „Do háje,“ zamručel Málek a rázem šla všechna jeho dobrodružství s šéfovou stranou. „Nejen že zase nemáme značku a doklady. Nemáme ani tělo,“ pokračovala dál.  „Takže ještě žije, nebo ji dobře naporcovali,“ zamyslel se nahlas. Marie mu věnovala znechucený pohled.

„Ať tak či onak, kontaktovali nás. Nápadně to připomíná náš nevyřešený případ. Auto se našlo jen kousek od místa prví vraždy. Musíme tedy počítat s nejhorším. Tak jako tak, jde o minuty, Málku,“ když vyslovila jeho příjemní, věnovala mu dlouhý a naléhavý pohled.

  Když opouštěl kancelář nadřízené, nemyslel zdaleka jen na případ. Marie v něm vyvolávala vlny vzpomínek a emocí. Uvědomil si, že už dlouho neupustil páru. Kdy naposledy si pořádně protáhl šlachy? Před měsícem? Není divu, že mu to nemyslí. Měl by se uvolnit. Papírování a výslechy obstarají kolegové.

 Vrátil se do kanceláře a rychle projížděl telefonní seznam. Lenka, Markéta, Karolína, Zdena… Karolína. Matně si vybavoval její tvář. Seznámili se někde v centru. Seděla v baru, upíjela martini a házela po něm očkem. Rozhlédl se kolem sebe, jako by snad některý z kolegů mohl tušit jeho nepracovní záměr. Když se ujistil, že ho nikdo nepozoruje, vyťukal krátkou a stručnou SMS:

Za hodinu u mě.

 Rychle přidal ještě svou adresu. Už to sice bylo nějakou dobu, ale věděl, že se připomínat nemusí. Policajt na ženský dělá vždycky dojem, uniforma je bere. Navíc, úmyslně jim nepsal hned. Hrál si s nimi jako kočka s myší. Dobře věděl, že právě napětí stupňuje jejich touhu i ochotu se mu podvolit. Nasadil zamyšlený výraz a vytratil se domů.

 Na minutu přesně mu zazvonila u dveří. Otevřel jí se širokým úsměvem. Věděl, že musí předstírat chvíli zájem, jinak byla pozvánka zbytečná. Ženy mají rády hlavně tu šarádu kolem. Pomohl jí z kabátu a pověsil ho na věšák.

 „Myslela jsem, že se ozveš dřív,“ oznámila mu jen tak na okraj. Ale takhle začínala většina jeho večerů, málokterá žena si takovou poznámku odpustila.

„To víš, měl jsem toho moc. Není úplně bezpečný datlovat zprávy, když honíš vrahy,“ mrknul na ni významně. Tohle ženský vždycky bere. Když se cítí výjimečné, chráněné, opatrované, a když mají pocit, že jsou vedle opravdového chlapa.

„Promiň, je mi to jasné,“ pronesla omluvným tónem a Málkovi bylo jasné, že ryba bere. „Víno?“ kývnul na ni a vedl ji do prostorné kuchyně, ta na ženy dělala vždycky dojem. Nemusel jim ani číst myšlenky na to, aby věděl, že myslí na to, že jednou bude jejich. Ženy a vztahy. Podle nich všechno nutně trvá navždy.

„Červené, máš?“ usmála se a posadila se na barovou židli k pultu. Musel uznat, že si tentokrát vybral opravdu dobře. Spustila dolů své dlouhé nohy v černých punčochách a neušlo jí, že si ji Málek se zalíbením prohlíží. Nalil víno do sklenice a došel až k ní.

  „Sluší ti to,“ pronesl pochvalně a naklonil se k ní. Lehce ji políbil na rty. Dalo mu to zabrat, ty její titěrné šaty s ním dělaly opravdu divy, ale věděl, že jsou věci, které neuspěchá. Zhruba ve chvíli, kdy se od ní odtáhl se ozval zvonek u dveří.

 Pocítil zmatek. Nikoho přeci nečeká. Že by poslal zprávu více lidem? Nemožné. Byl si jistý tím, že v kolonce stálo jen jméno Karolína. Ta po něm vrhla tázavý pohled. Jen pokrčil rameny, sám neměl tušení. Vydal se ke dveřím. Když otevřel, rozprostřela se před ním jen večerní tma. „Zvláštní,“ zamumlal a chtěl zavřít dveře. V tu chvíli si všiml balíčku na prahu a drobných rudých stop ve sněhu. Další zkažený večer. Ani se nenamáhal, aby za Karolínou zavřel.

****

 Noční ticho prořízlo naléhavé vibrování telefonu. Dita se vedle něj zavrtěla, trochu zamručela a otočila se na druhý bok. Na displeji blikalo jméno. Musel pořádně zaostřit, protřít si oči, teprve pak ho mohl s jistotou přečíst. MÁLEK. Jak jinak. Většinou mu volal v noci. Seděl v křesle, kouřil jednu cigaretu za druhou a lámal si hlavu s případy. A je otravoval, protože sám nemohl spát. Nemohl pochopit, že oni na rozdíl od něj mají rodiny, že mají i jiný život než ten v uniformě.

  Ani nerozsvítil lampičku. Opatrně se zvedl z postele, aby ji neprobudil, ačkoliv tušil, že to už Málek dávno udělal za něj, a vykradl se do kuchyně. „Šustr, slyším,“ zvedl telefon a nezastíral svou nevoli.

„Málek, musíš hned přijet,“ ozvalo se stručně na druhé straně telefonu.

„Hele, nemohlo by to počkat do rána? Já vím, že takhle po nocích rád přemýšlíš, ale…,“ snažil se smlouvat, ale Málek mu skočil do řeči.

„Přišel mi balíček,“ přerušil ho. Šustr pochopitelně věděl, co balíčky v tomhle neskutečně morbidním případu znamenají. Na sucho polkl, zavěsil a šel se oblékat. Zároveň mu ale nešlo do hlavy, proč Málek volá právě jemu. V tomhle případu měl na starost hlavně papírování, vyšetřování šlo tentokrát mimo něj. Marie ho tentokrát chtěla trochu šetřit.

Zvláštní. Ačkoliv od hovoru uplynulo sotva deset minut, dům se topil v noční tmě. Šustr si pomyslel, že Málek nejspíš usnul. Po oddělení se šuškalo, že si dá čas od času rád do nosu. Zároveň ale dobře věděl, že i kdyby přebral, rozhodně by nenechal otevřený vchod. Vytáhl zbraň. Naštěstí si ji vzal s sebou. Na chvíli se zastavil a zaposlouchal se do okolních zvuků. Neslyšel nic. Zběžně změřil pohledem sníh u dveří, k večeru napadl čerstvý, to ano, ale dobrou půl hodinu nesněžilo, kdyby někdo do domu vkročil, musely by v něm zůstat stopy.

Rozeznal jen stopy dámských bot. Podpatky. Trochu si oddechl, ale věděl, že ještě zdaleka nemá vyhráno. Natáhl ruku po dveřích, ty se s vrznutím otevřely natolik, aby se mohl protáhnout dovnitř. Znovu se zaposlouchal. Stále stejné ticho.

„Málku?“ sykl nakonec tlumeně. Ze tmy se ozval nabroušený hlas. „Šustr, jakto, že mluvíš, sakra? Mohl by tu být pachatel,“ obořil se na něj Málek. Šustr si konečně oddechl. V domě byl jen nerudný kolega. Poznal ho po čichu, ten tabákový odér se nedal jen tak s něčím zaměnit.

 „Cejtím tě už od dveří,“ ušklíbil se. „Kromě toho, ve sněhu nejsou stopy,“ dodal a rozhodl se pomlčet o tom, že ví, že měl Málek nejspíš návštěvu. Málek se natáhl, aby rozsvítil lampičku u křesla. V tu chvíli Šustr viděl, že jeho kolega nelhal. Na stolku ležela malá bílá krabička se stěnami prosáklými krví.

  „Hlava?“ odhodlal se položit otázku. „Ne, prst,“ odpověděl Málek tónem, který už sám o sobě říkal, že si ho sem nepozval jen proto, aby mu balíček ukázal. „Vím, žes dělal ty papíry kolem. Mluvil s lidma, co volali,“ začal. „Chci ta jména. Chci všechna jména těch ženských, která jsi dostal po reportáži v televizi,“ dodal.

  „Jsou jich desítky,“ namítl Šustr, ale Málek se už sbíral z křesla. Program na dnešní noc byl zřejmě jasný.

****

  Ve tmě slyšela jen tlukot vlastního srdce. Bylo s podivem, že jí ještě tím nočním mrazem neztuhla krev v žilách. Odešla, to věděla jistě. Nejdřív vzdalující se ozvěna kroků, pak jemný dozvuk zavírajících se dveří, a nakonec motor auta. Ačkoliv ji mráz štípal po těle, byla mu neskutečně vděčná. Kdyby bylo tepleji, možná by už dávno vydechla naposledy.

 Stáhl se jí žaludek, když si znovu vzpomněla na ostrou čepel sekery. Bylo to rychlé, ale nikoliv bezbolestné. Neměla ráda krev, ani tu vlastní. I ze sebemenší ranky se jí dělalo špatně. A co teprve bolest. Proto neměla děti. Měla strach z toho, co popisovala většina matek. Ta nelidská bolest. Teď už děti nejspíš nikdy mít nebude.

Vlastně nechápala, proč ji nezabila hned. Pochopila by to, opravdu. Věděla, že vina je prakticky vzato na její straně. To kvůli ní se její život zhroutil, to ona byla zdrojem veškerého zla v jejím životě. Když nad tím tak přemýšlela, skoro by jí vlastní vraždu odpustila.

Koneckonců, poslední dny se nemohla ani cítit. I pohled na odraz v zrcadle se jí protivil. Teď už věděla, že její tušení bylo správné. Že pochybnosti nad přesností vlastních slov byly oprávněné. Spletla se. Byla pracovní odvětví, kde byl omyl považován za vcelku normální selhání lidského faktoru. Vika ale selhat nemohla. To, že jí někdo sprovodí ze světa jí přišlo jako vcelku laskavé řešení. Prostě zmizí. Nikomu to neublíží a nikdo na ni nebude vzpomínat jako na tu, co někomu zkazila život. Radši zemřít než žít dál s tím, co provedla.

Z myšlenek jí vytrhlo auto. Zřetelně slyšela, jak se pod jeho koly rozléhá chrastění štěrku na příjezdové cestě. Vrací se. Nasucho polkla. Ačkoliv ještě před chvílí myslela na smrt s čistou hlavou, teď si přestávala být sama sebou jistá. Přeci jen chtěla žít. Ano, je to přirozené. I ti největší vyvrhelové si přeci zaslouží žít.

„Tak kdepak jsi, holubičko,“ ozvalo se u vchodových dveří. „No tady, kde jinde bys byla,“ zasmála se protivným smíchem a posvítila na ni baterkou. „Balíček dorazil, teď budeme hezky čekat. Dřív nebo později jim to docvakne a pak nám skočí přímo do náruče. No není to švanda?“ zasmála se znovu a přitáhla si kabát ke krku. „Ale zima tu je, to teda jo,“ zaskřípala zubama a začala se rozhlížet po místnosti.

„Musím na záchod,“ vyrazila ze sebe. Vlastní hlas jí zněl nějak cize. Už dlouho ho nepoužila, na jeho dně se usadil chrapot a jeho síla jako by se někam vytratila.

„Tak pojď, sundám ti pouta. Tady za rohem je krásná toaleta, bude se ti líbit,“ odpověděla švitořivě a pak se dala do zlověstného smíchu. Světlo baterky se na chvíli vychýlilo, bylo slyšet šátrání ve tmě a dutý plechový zvuk.

„Na, slečinko,“ prskla a hodila po ní starý hrnec. Pout ji nezbavila. Na chvíli je rozepla, to ano, ale znovu ji zase spoutala, jakmile dala ruce před sebe. Bylo to trochu lepší, to ano. Ale přes ostrou bolest si kalhoty sundala jen stěží. Možná jí o to i šlo. Chtěla znásobit její hanbu tím, že nevydrží. Chtěla ji tu tak nechat, pročpělou močí. Soustředila se na to, aby vydržela. Takovou radost ji neudělá.

Ani když se temnou místností rozlehl zvuk prvních kapek dopadajících na dno hrnce, neodvrátila světlo baterky. Dívala se na ni, svítila a vulgárně komentovala celý akt lidské přirozenosti. Možná se za chvíli budu sama modlit za to, abych byla mrtvá, problesklo jí hlavou.

****

 Jména se mu doslova míhala před očima. Čermáková, Obstová, Andrlová… Začínal mít pocit, že se možná spletl. To by zrovna před Šustrem nebylo moc příjemné. Moc dobře věděl, co si o něm Šustr i zbytek oddělení myslí. Notorický kuřák, co si rád přihne. Navíc děvkař. Nedělal si iluze o tom, že na něj kolegové pějí ódy.

Dokonce ani Urbanová ho nikdy neměla v lásce. A to se snažil. Alespoň tedy ze začátku. Urbanová. Skoro jako by cítil slabou vibraci v mozku. Ten dům. Ten dům přeci znal. Tolik se soustředil na tu hlavu, tak moc chtěl najít nějakou souvislost, až zapomněl na to, že ten dům už jednou viděl. Tedy, nezapomněl, jen mu nevěnoval pozornost. Nebyl to jen dům jako desítka dalších.

„Šustře, na jakých případech jsem dělal s Urbanovou?“ vychrlil ze sebe. Šustr si neochotně sedl k počítači a začal projíždět policejní databázi. Jmenoval desítky případů, ale Málkovi bylo od začátku jasné, na které příjmení čeká. Měl ho pod kůží od té doby, co případ uzavřeli. Už tehdy tušil, že právě kvůli němu Vika odešla, právě kvůli němu s nimi přestala spolupracovat. Pamatoval si ho hlavně proto, že po něm ji skoro dostal. Pak ale věci nabrali rychlý spád a prdelatá zrzka se na oddělení víc neukázala. Po letech konečně začínal tušit proč.

Šustr se nestačil ani nadechnout. Málek na chvíli svraštil čelo, pak se z ničeho nic natáhl pro svůj kabát a zmizel do noční tmy. Chtěl za ním křiknout, chtěl se zvednout a jet s ním, ale než stačil jakkoliv zareagovat, kolega byl tatam. Na jednu stranu ho to nakrklo, jednal s ním jako s nějakým póvlem, jako by byl snad něco lepšího. Na druhou stranu byl rád. Oznámil noční hlídce Málkův odjezd, požádal je o doprovod a chystal se zpátky pod vyhřátou deku k Ditě. Kdo ví, co toho blázna Málka zase napadlo.

****

  „Je čas,“ ozvalo se rozhodně z rohu místnosti. Skoro už spala. Dobrou chvíli se nic nedělo, kolem byla jen tma, a ačkoliv tušila její blízkost, ztráta krve ji společně s únavou ukolébala do hlubokého spánku. Měla pocit, že se jí dokonce něco zdálo. Zvláštní, uprostřed toho všeho měla na chvíli pocit, že jí nic nehrozí. O to horší bylo probuzení.

 „Musíme nachystat návnadu,“ dodala a rozsvítila baterku. Marně si lámala hlavu s tím, koho chce chytit do pasti. Měla za to, že o celé záležitosti věděla vždycky jen ona. S nikým o tom nemluvila, držela to pod pokličkou a doufala, že záležitost nevykypí na povrch.

 „Nastav ruku,“ pokynula jí stroze. Hrůzou ztuhla. To ne, vzala jí už jeden prst. Proč chce další? Cukla s sebou a snažila se alespoň trochu vzdálit, schovat, cokoliv. Ona ale byla rychlejší. Ledovými prsty uchopila její ruku do své a silou ji natáhla. Cítila, jak se jí mrazem ztuhlé tělo stěží pohnulo. Ale neprotestovalo. V té zmrzlé ztuhlosti se prakticky znovu poddalo ostré čepeli sekery. Tentokrát ani nevěděla, kolik krve ztrácí. Omdlela ještě, než padla první rána.

****

 Řítil se nocí, jak nejrychleji to šlo. Cestou cítil, jak se jednotlivé myšlenky v jeho hlavně spojují, jak dávají pomalu dohromady konkrétní obraz. A čím více si byl jistý motivem, tím v něm sílil pocit, že nejede dost rychle. Zpočátku ani nevěděl, kam jede. Hnal ho jen vlastní instinkt. Teprve cestou nabývalo místo jasných obrysů. Takhle to bylo vždycky. Jeho hlava byla jako pytel různých dílů stavebnice a jen když se s ní správně zatřáslo, dovedla potřebné díly propojit.

 Kousek od toho místa našli její auto. Mělo mu to dojít hned. Věděl, že na světě není o náhody nouze, ale že by někdo přepadl ženskou zrovna tam, kde už k jednomu mordu došlo, to ho mělo praštit do očí. „Sakra,“ ulevil si a praštil rukama do volantu.

 Zastavil u krajnice, vzal si s sebou telefon a pistoli. Posily nevolal. Nebyl si jistý tím, co najde, ani tím, co dál. Víc čmuchalů nepotřebuje, zatím ne. Pod těžkými botami mu v rytmu rychlé chůze křupal sníh. Byl to jediný zvuk, který svým hbitým pohybem nechával stopu v okolní krajině. Mobilem si nesvítil. Nebyl blázen. Pohyboval se po paměti. Smysly měl zostřené na maximum, instinkt lovce mu lomcoval tělem.

  Po chvíli upoutalo jeho pozornost něco na zemi. Nebyl si jistý tím, co to je, ale oči se mu v šeru snažily naznačit, že jde o něco, co by neměl minout. Rozsvítit nemohl, to věděl. Začátečnická chyba. Rozhlédl se kolem sebe a když se ujistil, že kolem opravdu nikdo není, opatrně se sehnul. Zblízka bylo jasné, že jeho pozornost upoutala kapka krve. V bělostném sněhu zela jako zrůdná rána. Od čeho ale je? Snažil se zaostřit dál, ale ničeho si nevšiml. Byla jediná. Kdyby tudy běžela a krvácela, nechala by několik stop. Instinkt mu konečně zavelel podívat se nahoru. Další prst.

 Zalomcoval s ním vztek. Cítil, že mu tělo i mysl velí, aby se vykašlal na opatrnost a přidal do kroku. Poslední zbytky rozumu se ale snažily jeho plány zmařit. Po několika metrech narazil na další.

  „Ta svině,“ procedil tiše skrz zuby. Věděla, kde zaparkuje. Připravila pro něj překvapení na uvítanou. Když napočítal poslední prst, cítil, jak se ho zmocnil pocit, že dorazil pozdě. Ztrátu takového množství krve nemohla zvládnout. Poprvé pocítil i vlastní vinu. Měl jí to říct.

 Za posledním prstem se v nočním svitu měsíce zvolna rýsoval obrys staré chaty. Jako by měl deja vu. Jak dlouho uběhlo? Tři roky? Tenkrát to nebyla moc hezká podívaná, ale do tohohle případu to mělo ještě daleko. Byl skoro u dveří. Zamyslel se. Chce ho zabít? To sotva, hned ho určitě nezabije. Jinak by si s ním tak nehrála. Je to ženská, plete do toho emoce. Bude následovat scéna, srdceryvný monolog a až pak půjde na věc.

 Opatrně otevřel dveře. Pod tíhou jeho ruky vrzly, ale to mu bylo vlastně jedno. Věděl, že o něm ví ještě, než vkročil do lesa. Tak jako věděla, že je u chaty ještě, než se prsty dotkl kliky u dveří.

 „Trvalo vám to,“ ozvalo se sotva vkročil do místnosti. Věděl, že jeho život závisí na tom, jak rychle dovede lokalizovat její polohu v místnosti. Vybavoval si, že dům má jen jednu místnost. Na místa činu zapomínal jen zřídka.

„To víte, ta zima mi dává zabrat,“ odpověděl. Musel mluvit. Pak bude mluvit i ona a pak, pak ji možná vytuší. Zbraň odjistil už u auta. Netušil, čím se vybavila ona a sebemenší cvaknutí ho mohlo uprostřed tmy prozradit. Pomalu se sunul kupředu. Různě kličkoval, snažil se nenarazit do věcí, které se povalovaly na podlaze. Ve vzduchu byl cítit nasládlý pach krve a lidských tekutin. Byl u policie ale moc dlouho na to, aby se mu z něj zvedl žaludek.

 „Já mám zimu ráda. Je to tak hnusný počasí, že se jim ani nebude chtít vás hledat,“ zasmála se ostře, až ho proti vlastní vůli zamrazilo. Ta ženská byla evidentně schopná všeho. Prakticky vzato to bylo jasné už od začátku. Kdyby byla cimprlich, těžko by se pouštěla do porcování lidských těl.

  „Jak se vám vlastně žije s vědomím, že kvůli vám sedí nevinnej člověk, co?“ zasyčela. „Ta kráska si to svoje posraný tlumočení už odpykala, teď jste na řadě vy,“ zasmála se do tmy.

„Pletete se, Viktorie žádnou chybu neudělala,“ oponoval a snažils e zastřít fakt, že se mu sevřelo hrdlo. Mluvila o Viktorii v minulém čase.

  Když se dostal zhruba doprostřed místnosti všiml si, že zpola zabedněným oknem dovnitř dopadá slabé měsíční světlo. Snažil se ho pohledem vystopovat. Chytl se ho jako lana a sjížděl po něm až na samý konec. A tam, na konci chabého měsíčního paprsku rozeznal ve tmě ženskou siluetu. Zamířil. Něco mu ale pořád říkalo, že nemůže vystřelit. „Nevinnej člověk,“ viděl sice pět prstů, ale to bylo všechno. Vika mohla být pořád živá. Usmál se. Najednou všechno znovu zapadlo do sebe. Tmu prořízly dva výstřely. Dílo bylo dokonáno.

****

 Zrovna se jí zdál příjemný sen. Běžela po louce, kotníky jí olizovala vysoká tráva. Na hlavě měla čelenku z květin a tváře směle nastavovala jarnímu slunci. Najednou se ale země pod jejíma nohama otřásla. Tráva se zvlnila pod náporem neexistující vichřice. Ucítila ostrou bolest v levé ruce. Chladný dotek na jedné tváři, vzápětí na druhé.

„No tak, proberte se,“ doléhalo k ní jako by z dálky. Zpočátku se jí ta dálka zdála velká, postupně zněl hlas ale blíž a blíž, nakonec zazněl tak blízko, až ho poznala. Vedle ní se ve tmě krčila silueta. Nemusel znovu promluvit, poznala ho podle vůně.

 „To je dost,“ vyrazila ze sebe. Vzápětí zmlkla. Znamená to, že žije. Co s ní ale teď bude. Pohledem se snažila najít Málka. Ví to?

„Mlčte, na ten případ zapomeňte“ zamručel, když se konečně probrala. Měl na ni vztek, to ano. Zároveň ale cítil i vlastní vinu. Kdyby jí všechno řekl, snad by ho i pochopila. Každopádně měl tu moc zbavit ji pocitu viny. Ale neudělal to. Nahrála mu do karet, ano. Netlumočila přesně, to byla pravda. Ale jemu tím nečekaně nahrála do karet.

 Nechápala, proč tvrdí, aby na případ zapomněla. Pátravě na něj hleděla, částečně ještě omámená ztrátou krve i prášky, které ji žena přinutila vypít. Dlouho nic neřekl. Cítila, že stojí na stejném místě. Nehnul se, asi přemýšlí. Nechtěla se do toho vměšovat, věděla, že tím ničemu nepomůže. Vyčkávala dlouho, do chvíle, než k nim zpoza dřevěných stěn dolehly první ozvěny sirén. Málek je slyšel taky. Všimla si toho, že sebou nepatrně škubnul. „Hlavně do prdele mlčte,“ zamručel naléhavě.

****

Byl z něj hrdina. Jako vždycky. Všechny regionální noviny nesly jen jediné jméno. Málek. Čas od času se ještě proklínala za to, že ho dávno nevykopla. Něco do sebe ale měl. Tedy, nejen fyzicky. Dívala se na něj. Slyšela, že televizní kamera přidává pár kil, v případě Málka to asi neplatilo. Vypadal tak nějak mužněji, to ano. Žádná kila navíc ale nezaznamenala.„Povězte nám o tom případu víc,“ naléhala moderátorka. Marie mu dopředu kladla na srdce, aby si nepouštěl pusu zbytečně na špacír. Zároveň ale věděla, že se Málek rád chlubí, hlavně tomu, co má krátkou sukni a výstřih až k pupku. Ušklíbla se.

„A o kterém?“ mrkl na ni šibalsky v náznaku nevinného flirtu. Moderátorka se začervenala. Jak neprofesionální. Marie si odfrkla. Pak si uvědomila, že obrazovku sleduje společně s ostatními kolegy. „No, vlastně o obou,“ zašvitořila a zahanbeně sklopila pohled. Nejspíš to byl její první rozhovor naživo a nezamlouvalo se jí, že si ji Málek takhle bezostyšně dobírá.

 „O případu Igora Gluška jsme vás informovali. Jmenovaný byl odsouzen za chladnokrevnou vraždu ženy uprostřed lesů,“ pronesl profesionálním tónem.

 „Případ byl tehdy ale poměrně komplikovaný, nemám pravdu?“ dodala ostýchavě moderátorka. „Ano, máte pravdu. Podezřelým byl Stanislav Hromek. Nicméně při výslechu bylo prokázáno, že za vraždou stojí Glušek,“ vysvětlil Málek.

„V případu tehdy figurovala tlumočnice, Viktorie Urbanová. Nakolik Glušek komunikoval s policií česky?“ začala dotírat. Málek otázky tohohle typu čekal. „Česky uměl málo, paní Urbanová ale profesionální výslech doprovázela kvalitním tlumočením, díky kterému se nám podařilo odhalit jisté mezery v jeho alibi,“ vychrlil ze sebe Málek. „Rád bych vám sdělil další podrobnosti, ale vzhledem k povaze své profese nemohu,“ dodal omluvným tónem.

„Sama Urbanová ale ve druhém případu figurovala. Podezřívala ji snad Věra Glušková z toho, že při výslechu pochybyla?“ naléhala dál. „Ano, samozřejmě. V jejích očích jsme chybovali všichni. Kdyby vám zavřeli manžela, snažila byste se najít si berličku vedoucí k jeho osvobození,“ kývl Málek.

„No, já teda nejsem vdaná,“ zahihňala se moderátorka a vzápětí zčervenala. Asi jí došlo, že právě vysílá seriózní zpravodajství. Málek ale nehnul ani brvou. Marie si všimla, že na ni bral jen zezačátku, když na něj začala doléhat, rysy mu zase ztuhly a neuvolnily se až do konce pořadu.

****

Když rozhovor s Málkem skončil, s úlevou vypla televizor. Petr ji nepouštěl ze sevření. Jen seděl a díval se před sebe. To, že přišla o všechny prsty na jedné ruce vzal celkem dobře. Bála se, že ho bude odpuzovat. Nejspíš si vyčítal, že ji nehledal hned. Rozhodl se, že počká do rána. Netušil, co se během noci může stát.

Věděla, že poznámka o kvalitně odvedeném tlumočení nepatří moderátorce, ale jí. Málek tušil, že se dívá a konečně jí sdělil, že neudělala nic špatně. Celé ty roky si s tím lámala hlavu, při tom nejspíš odvedla dobrou práci. Snažila se to Málkovi říct, jakmile zjistila, že Igora odsoudili. Měla pochyby. Málek jí ale uklidňoval tím, že toho na Igora měli i tak dost. Chvíli zvažovala, že se obrátí jinam. Pak ale zhodnotila závažnost celé situace, možná dostala strach…

Svraštila čelo. Kdyby se nepřestěhovala k Petrovi, ta hlava by přišla jí. Ještě že ten dům Málek poznal. Kolikrát ji tam vyzvedával? Dvakrát? Paměť má dobrou, to se mu musí nechat. A zabít zrovna Hromkovou nebylo moc chytré. Kdo ví, kde je Hromkovi konec, když svou manželku nehledal. Nejspíš se někde krčil, strachy bez sebe.

To, že se Glušková chtěla mstít docela chápe. První výstraha měla přijít jí. Rovnou domů Hlava Hromkové. To, aby dostala strach. Logicky by odjela, ano, přesně to udělala. Glušková ji dostala cestou. Málkovi poslala další výstrahu. Ten si měl dát dvě a dvě dohromady, najít je a zastřelit Viku. Zastřelit nevinnou a celý život žít s tím, že udělal chybu. Tak jako ona žila s tím, že Vika udělala chybu během tlumočení výpovědi.

Moc ale nerozuměla tomu, proč ji Málek nechal být. Byl sice poděs, ale byla přesvědčená o tom, že někde tam, hluboko ve svém podivínství, měl hluboký smysl pro spravedlnost. Kdyby na Igora nic neměl, nedal by ho zavřít. Škoda, kdyby jí to tenkrát řekl, nemusela se roky užírat.

****

 Bylo to za ním. Tušil, že by se měl cítit mizerně, ale po letech u policie věděl lépe než jiní, že spravedlnost není vždy černobílá. Viktorie má celý život před sebou, nebyl důvod proč dál živit její představu o tom, že udělala chybu. O sobě to bohužel říct nemůže. V jejích očích byl teď někdo. Pomohl jí z bryndy. Nebyl ale blázen, nenechal by sedět nevinného. Moc dobře věděl, co skrývá Igor Gluška. Viktorie mu jen nevědomky nahrála do karet. Zasloužila si tedy, aby účet, o kterém neměla ani tušení, konečně splatil.