Literární pokusy

Jak jsem ztrouchnivěla

les, slunce, paprsky, ráno Posted On
Posted By Zrzi

Mám pro Vás takový historický kousek z roku 2012. Trochu si v tom dnešním chladu a nepříznivém počasí, které vládne alespoň tady na Ukrajině, zavzpomínáme na příjemné jarní dny plné euforie 🙂

Bylo jaro. Pozdní večer – jako na potvoru máj, ku lásce zval hrdliččin hlas a za růžového večera sličná děva pod dubem seděla. Ta sličná děva jsem byla pochopitelně já a seděla jsem tam tak dlouho, dokud jsem neztrouchnivěla jako starý pařez (nebo mi to tak alespoň připadalo). 

,,Hynku, Viléme, Jarmilo!” chtělo se mi začít lát, když jsem viděla zamilované páry mačkající se pod rozkvetlými třešněmi, abych se zbavila pocitu osamění. 

A protože jsem si připadala jako voyer, a mám takový pocit, že mě tak ti zamilovaní i vnímali, vrátila jsem se nenápadně domů.

Připadala jsem si jako Odysseus, který se deset let plahočil na svou rodnou Ithaku. Jen s tím rozdílem, že já křižovala naše město a trvalo mi to pouhých 14 dní (přísahám, že se mi to zdálo jako věčnost).

Navštívila jsem místní kino, místní diskotéky a bary. Doputovala jsem do knihovny a do plaveckého bazénu. Nikde žádný chlap. Teda pár jsem jich potkala. S pohledem plaché laně mě tiše sledovali a víc nic.

,,Sakra, holka, ty seš blázen. Copak ještě někdo v tomhle století křižuje celé město kvůli tomu, aby našel pořádného chlapa? Moc čteš..,” zkrotila mé romantické představy kamarádka.

„Dneska se už každej seznamuje jen přes internet, copak to nevíš?“ poučila mě a založila mi účet snad na pěti seznamkách. 

„Ale Renčo, není pravda, že mám ráda psy ani, že jezdím na kole.“ komandovala jsem ji. 

„Chceš vypadat jako zoufalá knihomolka? Ne? Tak vidíš.“ 

A tak jsem si večer udělala čaj a sedla si k notebooku. Během dvou hodin mi napsalo přibližně 12 chlapů. Tolik jsem jich na ulici snad ani nepotkala! A já blbá vysedávala po vzoru Máchovy Jarmily pod dubem jak káča. 

Jeden z té hvězdné dvanáctky mi padl do oka. Jmenoval se Martin a vypadal úžasně. Vysoký, hnědé vlasy, oříškové oči a úsměv jako z pláten kin. Byla jsem příjemně překvapená, bydlel ve stejném městě jako já a ačkoliv se mi zdálo vždy maličké, nikdy jsem ho nepotkala. 

Překypovala jsem nadšením, když mě pozval na kávu. Vzrušeně jsem se soukala do své nejkrásnější sukně a nejoblíbenějšího tílka, abych udělala stejný dojem jako mé fotky, které zhlédl. Koupelnu jsem poctila svou přítomností snad milionkrát a zrcadlo div neprasklo z mých rádoby svůdných grimas, kterými jsem chtěla Martina okouzlit. 

Pocit štěstí a radostného očekávání opadl, jakmile jsem ho viděla. Měla jsem sto chutí servat ze sebe jak sukni, tak tílko. Nechápala jsem, proč jsem vlastně nešla v teplákách. Vůbec nevypadal jako gentleman na fotkách. Měl na sobě džíny, které nosíval kdysi dávno můj táta, a tričko, poseté drobnými dírkami. 

Pojala jsem podezření, že jsem po večerech obdivovala cizí fotky. Realita mi dala pěstí přímo mezi oči. S takovým člověkem jsem rozhodně večer strávit nechtěla. Přitažlivost, která vznikla prostřednictvím internetu, byla ta tam. Nenápadně jsem se vsoukala do živého plotu a doufala, že s ním splynu. Těžko říct, jestli zaznamenal mou přítomnost, každopádně zběsilý úprk by postřehl určitě. 

Skoro hodinu vydržel stepovat kolem fontány. Já se v úkrytu snažila ignorovat veškeré hrdelní zvuky, které vyluzoval a paranoidní představy tipu: najde mě a zabije. 

Nakonec odvrávoral domů a já si oddechla. Ještě ten den jsem zrušila účty na všech seznamkách. O takovéhle seznamování vážně nestojím. Chci mít lásku s příběhem. A chci přečíst ještě spoustu nových knih, ve kterých se osudy hlavních hrdinů střetnou uprostřed zasněžené ulice nebo v přeplněném metru a ne na internetu. Koho by taky bavilo číst pořád to samé dokola? 

A tak kašlu na zabedněnce civící do monitoru a vracím se zpátky pod dub. Lepší zakořenit v parku s romantickými ideály, než za počítačem s líným zadkem!

Related Post

leave a Comment