Lustr pro papeže
Posted On
Lustr pro papeže jsem objevila mezi novinkami minulého roku. Náhodně jsem ho vybrala na svůj seznam knižních tipů a s potěšením mohu konstatovat, že tady jsem se rozhodně trefila! Více v dnešní recenzi. Už teď snad mohu napovědět, že to byla fakt síla. A to ve všech ohledech.
O autorovi
Jan Tománek rozhodně není žádný zelenáč. Za sebou už má svou románovou prvotinu s názvem Motýlí křik (2018), věnoval se také psaní do herních a filmových časopisů. Jo a znáte časopis Level? Tak právě pan Tománek ho založil. Překvapilo mě, že autor knihy Lustr pro papeže stojí i za oblíbeným animákem Kozí příběh. Summa summarum, myslela jsem si, že mám před sebou knihu naprosto neznámého a tvůrčí činností sotva dotčeného autora, a ono ne. Příjemné překvapení před samotným začátkem četby.
O knize
Lustr pro papeže je spíš taková čtenářská jednohubka. Ale velmi chutná a vydatná. Klidně se vejde třeba do kabelky, nebo do batohu, který si chystáte do letadla (Slavíka bych tam narvala fakt těžko). Spíš než její skutečná velikost a počet stran Vás bude ale tížit její obsah.
Začátek příběhu nás seznamuje s trojicí mladých kluků, kteří mají celý život před sebou. Navzdory tomu, že vyrůstají v nesvobodné zemi se snaží udržet si zdravý rozum a život si prostě a jednoduše užít. Plánovaný vandr se ale nakonec po zpěvu nádherné písně Yesterady tak nějak zvrhává a konfrontace s vládnoucím systémem na sebe nenechává dlouho čekat.
Někdo na mě volá – nevnímám ho. Psi štěkají – křik. Házejí mě dozadu pod plachtu gazíku. Kolem to smrdí naftou. Jindrovi tečou po tvářích slzy. Obličej má od bahna. Gazík startuje a kodrcavě se rozjíždí. Naše usárny a kytara zůstávají ležet na cestě. Ostré slunce mi svítí do očí skrz plachtu korby. Zavírám oči a všechno mizí.
Zatímco první dva z trojlístku vyváznou poměrně dobře, poslední z nich, Chlup, se dostává do spletité sítě normalizačních lágrů. Co stojí za jeho odsouzením? Čím se na první pohled sympatický Chlup provinil? Jaká byla realita normalizačních lágrů? A dostane se nakonec ven? To všechno se (jak jinak) dozvíte v knize.
Můj názor
Během četby mě potěšilo hned několik věcí a vůbec se nestydím jimi začít. Na začátku knihy jsem měla tak trochu pocit, že tenhle příběh znám. Svou počáteční lehkostí a nenucení lehce připomínal Pelíšky, Občanský průkaz a další filmy zobrazující danou dobu. Jenže. Tenhle příběh byl daleko naléhavější, daleko brutálnější a syrovější, takže nakonec strčil všechna doposud natočená i napsaná díla hrdě do kapsy.
Chtěl jsem být vtipný gentleman, ale ona chtěla jen aby ji tajemný kluk z dalekého města někde ohnul. Je to jako porušit nepsané pravidlo života. Ložené výhry se nepokládají, ale já ji položil. Ani nevím, proč jsem to tehdy udělal. Možná proto, že se to ode mě čekalo, a to jsem neměl rád. Možná i proto, že to bylo tak snadné. Nikdy jsem si nedal od nikoho nic nutit – vždycky jsem byl dubová palice, která si nedá od nikoho poroučet.
Autorův styl byl prostě famózní. Měla jsem pocit, že jsem s kluky na vandru, jejich dialogy zněly reálně a přesvědčivě, nejspíš díky tomu, že používaly pro dobu typické výrazy. Bylo opravdu vidět, že si autor s jazykem knihy neskutečně vyhrál. Nejsilnější (nejen) jazykový zážitek jsem měla rozhodně z vězení. Místy jsem sice měla trochu problém vězeňskému argotu porozumět, to jsem ale autorovi rychle odpustila, protože jen díky nim jsem se mohla ve vězení skutečně ocitnout.
„No, a pak tam bylo,“ zamyslel se major, „máme bílou krev, komunisty na větev. Máme bílou krev, komunisty postřílet. Ať žije USA, jsme ve svobodném státě. Pryč s komunistama! To by mělo stačit…“ spokojeně si založil ruce na prsa. Kapitán zvedl hlavu od stroje a podíval se s otázkou v očích na majora. „Jo, piš! Ti dva vedle to ještě rádi potvrděj,“ típl major cigaretu a odešel z místnosti.
A u jazyku ještě zůstávám. K realitě doby minulé nepochybně patřila i slovenština. Mile mě překvapilo, že se ji autor v knize nebál použít. Koneckonců, tehdy zkrátka byla nedílnou součástí každodennosti. Právě na takových detailech to všechno stojí. Právě takováhle maličká drobnost dokáže udělat z řadové a vcelku obyčejné knihy něco, co nám ožívá před očima.
Neskutečně mě dostalo i srovnání s tím, co se dělo v republice a ve světě. Z vědomí toho, že si republika pobrukovala šlágry, které dodnes posloucháme, dívala se na pořady, které se klidně natáčely, zatímco několik tisíc lidí neskutečně trpělo a žilo v podmínkách, které si snad ani radši nechci znovu představit, se mi chtělo blejt.
Komunistům se konečně podařilo zakázat Junáka a nahradit ho Pionýrem. Olympic vydal hity Dynamit a Strejček Jonatán a vznikly skvělé filmy jako Hogo fogo Homolka, Čtyři vraždy stačí, drahoušku a Pane, vy jste vdova!
Samozřejmě mě dostala i neskutečná zrůdnost normalizačních lágrů. Skřípěly mi zuby nad nespravedlností, která dopadla na nebohého sympaťáka Chlupa. Teď mě bude zas o něco víc pálit fakt, že vlastně nikdo nebyl za taková zvěrstva potrestán, to, že neznáme jejich jména, stále je potkáváme na ulicích… Na druhou stranu doufám, že právě Lustr pro papeže pomůže lidem mluvit, otevře jim oči a oni snad konečně začnou vnímat hrůzy druhé poloviny 20. století jako něco, co nemá daleko k těm nacistickým.
Závěrem
Takže závěrem velký palec nahoru pro autora. Ten knihomolský rok 2020 jsem snad nemohla začít lépe. Doufám, že se kniha dostane co k největšímu množství čtenářů. A i Vás prosím o to, abyste si ji přečetli a vědomí o její existenci poslali dál. Kdy jindy než v dnešní době je právě tohle téma důležité? Je na nás, abychom se postarali o to, že se historie nebude opakovat. Příště to můžeme být i my.
Za mě rozhodně 5 z 5!
