Na cestách

Můj ukrajnskej deník: Maršruťácká

lvov Posted On
Posted By Zrzi

Zkusila jsem uchopit jízdu maršrutkou trochu umělecky, možná dokonce až poeticky. Což je už samo o sobě dost zvrácené, protože právě na jízdě maršrutkou toho poetického moc není. Posuďte sami.

13:10

V jednu deset vycházím z domu. Už dávno jsem vzdala veškerou manipulaci s jízdními řády. Ty jsou ve Lvově zbytečné asi jako vycpávky v podprdách pro C plus. Chvíli jsem koketovala s aplikací City Bus, ale v den, kdy mi mapa ukazovala, že na trase není ani jedna maršrutka a přijely dvě za sebou jsem pochopila, že i tahle moderní vymoženost pro Lvov nemá pochopení.

13:20

Stojím a čekám. Někdy se mi podaří maršrutku doběhnout a čekat nemusím (stalo se mi to jednou, ten památný den si budu navždy pamatovat). V ty méně šťastné dny čekám i více než půl hodiny. Přijíždí narvaná lidmi. Říkám si, že jsem chytřejší než ostatní, usmívám se na ty, kteří se pokouší do už tak přeplněné maršrutky nacpat a jsem pevně rozhodnutá počkat na další. Za chvíli přijíždí další a je narvaná víc než ta první. Všichni nejspíš chtěli být chytřejší. No nic.

14:00

Jsem v maršrutce. Batoh si sundávám už venku, protože vím, že uvnitř na to už nebude čas ani prostor. Házím po řidiči peníze, sám by si je ode mě totiž nevzal, a ani po nich sám od sebe nenatáhne ruku. Lístek nedostanu. Už v to ani nedoufám. Ten tu figuruje jen jako kulisa pro zdánlivý pocit řádu. Hlavou mi běží: “Drobný si nech, skunku,” v duchu se usmívám a myslím na Kevina.

14:05

Myslím si, že maršrutka je narvaná k prasknutí. Sotva jsem se vešla nad schůdky. Stojím zaklesnutá do lidských těl. Je to hrozně zvláštní pocit. Jako kdybyste uvízli a nemohli ven. Nasucho polykám a jsem vděčná za to, že netrpím klaustrofobií. Když zastavíme na další zastávce a do už tak plného prostoru se hrne další masa lidí, přestávám si být svou odolností vůči klaustrofobii jistá. Chce se mi brečet. Ruku s batohem mám nepřirozeně nataženou někde v prostoru. Druhou se držím tyče, ale vlastně vcelku zbytečně. Kdyby maršrutka prudce zabrzdila, masa těl by se o mě jistě postarala. Jsem přeci její součástí.

14:10

Žena sedící kousek ode mě už tíhu situace nevydrží a rozhodne se zastat starších spoluobčanů, kteří musí v přeplněné maršrutce stát. Prstem poklepe na rameno mladíkovi. Ten sundá sluchátka a vyslechne ženino: “Nechtěl byste pustit někoho sednout?” Pak se otočí lhostejně zpátky, nasadí si sluchátka a nerušeně pokračuje v poslechu hudby. Čekám na rozhořčenou reakci, ale ta nepřichází. Ukrajinská smířenost se vším mě nepřestává fascinovat.

14:15

Přemýšlím o tom, že vystoupím dřív. Chvíli si s tou myšlenkou pohrávám, zvažuju všechna pro a proti. Mám to ale pořád daleko. Myšlenky se tedy musím vzdát a znovu zatínám zuby.

14:20

Maršrutka se blíží k mé zastávce. Netrpělivě čekám, až ta plechová stvůra otevře své dveře a vypustí mě ven. Jsem trochu ve stresu. Řidič sice jezdí pomalu, ale při vystupování jedná rychle a zběsile. Otevře dveře a vzápětí je hned zavře a jede dál. Občas se rozjede když ještě vystupuji. Mám štěstí. Dneska vystupuje i pár důchodců, kteří řidiče úpěnlivě prosí o to, aby počkal, až se nohou bezpečně dotknou chodníku.

14:25

Stojím nohama pevně na zemi. Na tvář mi dopadají kapky (doufám, že už dávno ne radioaktivního) deště. Mám z toho tak nějak zkaženej den, ale zároveň si uvědomuju, že tohle je na Ukrajině denní chléb. Je mi z toho trochu teskno, ale zároveň jsem na sebe neskutečně hrdá. Znám spoustu holek, které by to zabalily po první jízdě maršrutkou. Upřímně, neměla bych jim to za zlé.

Related Post

leave a Comment