Knihomolův koutek

Osmý život (pro Brilku)

Posted On
Posted By Zrzi

Tahle bichle mi teda dala slušně zabrat! Neskutečně jsem se na ni těšila a tak jsem si řekla, že ji hecnu ještě během školního roku. Nakonec jsem to s ní táhla neskutečný tři měsíce. Co myslíte, dotáhla jsem ji nakonec až na konec? I to se dozvíte v dnešní recenzi!

O autorce

Autorkou knihy je gruzínská spisovatelka Nino Haratischwili, která od poloviny devadesátých let žije v Německu. A protože žije v Německu nějaký ten čas (a i v její gruzínské rodině se němčina používala), svá díla píše německy. Osmý život sice není její prvotina, jedná se v pořadí o třetí knihu, do češtiny byl ale zatím přeložen jen tento jediný román. Doufejme tedy, že se Nino v Česku blýská na lepší časy! A že i další její knihy dostane na starost úžasná překladatelka Michaela Škultéty.

O knize

Jak už jsem naznačila na začátku, jedná se o skutečně krutopřísnou bichli. Brilka čítá celkem 863 stran, ani si nevzpomínám, kdy jsem něco takhle rozsáhlého četla naposledy. Ono se není čemu divit, když se v knize autorka snaží vylíčit příběh celé rodiny, od prababičky po nejmladší, Brilku.

Zajímavé je už samotné dělení knihy, ta obsahuje celkem 8 částí, z nichž každá představuje jeden život. Poslední část, tedy část číslo 8, je prázdná a přísluší, jak jste jistě uhodli, Brilce, nejmladší z rodiny, která svůj příběh teprve píše. Takže je poměrně zvláštní, že jméno Brilka figuruje v samotném názvu knihy, když se o ní v příběhu čtenář moc nedozví.

Příběh prodchnutý vůní čokolády se odehrává na pozadí celého dvacátého století v Gruzii. Zpočátku všechno začíná takřka pohádkově. Rodině bohatého výrobce čokolády se daří, ale s postupem času i dějinných událostí se situace čím dál více komplikuje. V příběhu tak najdete snad úplně vše, od zásadních dějinných událostí, po vraždy, lásku, spletité rodinné vztahy či homosexualitu (ještě aby ne, když má tolik stran, hahaha).

Můj názor

Hned po přečtení prvních stránek jsem začala oceňovat jazyk celého příběhu. Už dlouho se mi nestalo, že by mě autorův styl tak příjemně šimral a naplňoval. Dokonce jsem v Brilce objevila i jedno slovo, které jsem vůbec neznala (a to se pokládám za člověka s relativně slušnou dávkou slovní zásoby!). Tenhle čtenářky zážitek je ale také zcela nepochybně zásluhou překladatelky, kterou zmiňuji hned v první části recenze. Velké díky, dovedu si představit, jak neskutečná dřina to byla.

Navzdory rozsahu si nedovedu vybavit okamžik, kdy se mi chtělo knihu odložit. I přesto, že je skutečně obsáhlá, psaná ne právě lehkým jazykem a dějově poměrně náročná, hltala jsem každou stránku. Věřím, že některým čtenářům dělalo problém větší množství postav, já jsem si ale se všemi hezky potykala a nestalo se mi, že bych tápala, kdo je kdo. Právě tohle přičítám skvělému stylu spisovatelky a to, jak celou knihu sestavila a příběhy jednotlivých postav propojila je v mých očích skutečně mistrovství.

A upřímně, trochu jsem záviděla to, s jakou bravurností dovede popisovat erotické scény a další kontroverzní momenty, do kterých by se mi upřímně moc nechtělo.

Bylo ale trochu deprimující to neštěstí, které hrdiny jednoho pod druhém stíhalo. Takže i když byl příběh svým provedením skutečně zdařilý, odnáším si z něj částečně i pěknou depku, protože v podstatě všechny hrdiny ruku v ruce s historií dost semlel.

Závěrem

Ráda bych slíbila, že po Brilce znovu sáhnu, ale když teď vím, jaký je to čtení lopota, nechám si ji snad až na důchod. Chci si ji totiž podruhé skutečně a doopravdy užít, Brilka si to totiž bezpochyby zaslouží. Milovala jsem všechny její ženské hrdinky, u hrdinů to teda bylo trochu horší, ale co už, v centru stály hlavně ženy, ačkoliv jeden z mužů, Konstantin, má v celém příběhu prakticky klíčovou úlohu. A budu se s ní jen těžko loučit.

Za mě 5 z 5!

A ještě pár ukázek z knihy:

Jmenuji se Nica. Mé jméno obsahuje slovo, jež v naší mateřštině znamená
„nebe“. „Ca“. Možná byl celý můj dosavadní život hledáním onoho nebe,
které mi dali s sebou na cestu už před narozením, coby příslib. Má sestra
se jmenovala Daria. Její jméno obsahuje slovo „chaos“. „Aria“. Víření a jitření, vytváření neuspořádaného zmatku bez sebemenší nápravy. Jsem jí
zavázaná. Jsem zavázaná jejímu chaosu. Mým závazkem odjakživa bylo
hledat v jejím chaosu své nebe. Možná jde ale prostě o Brilku. O Brilku,
jejíž jméno v jazyce mého dětství nic neznamená. Jež je nepopsané a nestigmatizované. O Brilku, která si to jméno dala sama a tak dlouho trvala
na tom, že se jí tak má říkat, až ostatní její skutečné jméno zapomněli.

Druhý den večer jsem zatelefonovala matce, která mi pokaždé vyhrožovala,
že zemře, jestliže se brzy nevrátím do vlasti, z níž jsem před mnoha lety
utekla. Třesoucím se hlasem mi oznámila, že „dítě“ zmizelo. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, o jakém dítěti je řeč a jak to celé souvisí se mnou.
„Takže znovu, kde přesně byla?“
„V Amsterdamu, co to s tebou propánajána je? Copak mě neposloucháš?
Včera utekla a nechala vzkaz. Volala mi vedoucí skupiny. Obrátili všechno
vzhůru nohama a…“
„Počkej, počkej, počkej. Jak může jedenáctiletá holka zmizet z hotelu,
hlavně když je…“

Related Post

leave a Comment