Tajemství prachu a krve
Posted On
Přiznávám, že k téhle krasavici mě přilákala poutavá anotace. Podle ní se totiž v příběhu snoubí přítomnost s minulostí, svou roli v něm hrají upíři, tajuplný deník, archeologické naleziště, spletité mezilidské vztahy… Logicky mě tedy zajímalo, jak tohle všechno dohromady může fungovat. Plus – viděli jste, jaké hodnocení má kniha na Databázi knih? Zatím se na ni pějí pomalu samé ódy. O důvod víc, proč se jí osobně podívat na zoubek.
O autorce
Autorka se skrývá pod uměleckým jménem Anna Beatrix Bártová. Upřímně – tohle jméno jsem v souvislosti s knihou slyšela úplně poprvé a logicky jsem se tedy domnívala, že se jedná o začínající autorku. No, šeredně jsem se nechala svou neznalostí oklamat. Tajemství prachu a krve je totiž autorčina sedmá kniha! A není divu, že to v ní autorku táhlo do minulosti, vystudovala totiž historii na FF JU v Českých Budějovicích.
O knize
Píše se rok 2000 a v Českém Krumlově jsou odhaleny kosterní pozůstatky, které vykazují protivampýrská opatření. Na řece pod zámkem se objeví ledové kry a v ulicích se válí mlha… Mladá novinářka Gabriela Klosová si prochází těžkým obdobím. Nedávno jí zemřela milovaná prababička a ona se potýká se smutkem i s problémy v práci. Přítel Roman ji příliš neutěší, jelikož tráví většinu času na archeologickém nalezišti. Naštěstí jí dělá společnost kamarádka Alice, nová čtyřnohá parťačka, i tajuplný deník, jenž zdědila. Když se ve městě objeví mrtvá žena, která vypadá jako oběť upíra, má Gabriela zajímavé téma na článek. Čím více se pídí po choulostivých informacích, tím víc si uvědomuje, že všechny záhady posledních dní spolu možná souvisí.
Můj názor
Na začátku knížky jsem se docela fackovala za to, že jsem po ní sáhla. Před ní jsem totiž nedočetla Šeptuchy a zmocňoval se mě takový nepříjemný pocit, že tuhle knížku čeká dost podobný osud. První stránky prostě rozhodují o osudu celé knihy a u téhle se prostě nepovedly. Asi nejvíc mi na nich vadil jazyk. Když hlavní hrdinka Gabriela mluví se svou kamarádkou Alicí, je to strojený až hanba. Nepřirozenost z jejich rozhovoru totálně prýští a mlátí čtenáře po hlavě.
S příběhem jsem to ale nevzdala a zkoušela číst dál. A dobrý. Autorka si nakonec dost výrazně napravila reputaci, když se na scéně objevil archeolog a přítel Gabriely Roman. Od něj to už začalo celkem hezky fungovat, tedy po té jazykové stránce.
Bezesporu bylo zajímavé to, že autorka v textu použila i “metodu deníkového zápisu”, trochu mě ale mrzelo, že zápis nebyl víc graficky odlišený od zbytku textu. Také si nejsem jistá tím, jestli by deníkový zápis obsahoval tolik přímé řeči, tolik dialogů. Takže za mě další nedůvěryhodná část knihy.
Trochu mi vadilo i to, že se v jedné kapitole vystřídalo hned několik vypravěčů. Jako čtenář jsem si musela dávat sakra pozor na to, číma očima na příběh zrovna nahlížím. V jedné kapitole se totiž klidně vystřídali tři někdy i čtyři vypravěči. Střídali se po relativně krátkých úsecích a nebylo to nijak zvlášť graficky značené. Prostě začal nový odstavec a s ním nový vypravěč.
A poslední věc, která mi po přečtení nedá spát, je nedořešenost některých nadnesených záležitostí. Moc nechápu, proč se autorka v jednu chvíli tolik rejpala v osudu otce hrdinky, když od toho vzápětí upustila a do konce se k tomu nevrátila. Podobně zbytečná mi v příběhu přišla i matka hrdinky, která se na pár stránkách řeší jen proto, aby vzápětí zas zmizela a do hry se už nevrátila.
Závěrem
Já vím, že to na první pohled vypadá, že jsem se do knihy zakousla dost zostra, ale není to ani zdaleka tak blbý, jak se na první pohled může zdát. Příběh je bezesporu čtivý, tedy poté, co překonáte několik prvních stran. Do jisté míry se o něm dá říct i to, že je originální. Pravda, není to žádný literární skvost, ale myslím, že okruh svých fanoušků si určitě najde.
Za mě 3 z 5!
