Tmavé stěny Willardu
Posted On
Nedávno na blogu přistála recenze na knihu Sběratelka sirotků. Knížka to nebyla špatná, a tak jsem se rozhodla, že zkusím sáhnout i po něčem dalším od E. M. Wiseman a nakonec jsem vybrala Tmavé stěny Willardu. Zaujalo mě hodnocení na Databázi knih, kde má kniha aktuálně 90 % a 739 hodnocení. Takže na první pohled dobrý, ale jaká byla realita?
O autorce
Ellen Marii Wiseman si dlouze představovat nemusíme, protože jsme se s ní na blogu setkali relativně nedávno. Z přebalu knihy Tmavé stěny Willardu se dozvídáme třeba ještě to, že začala psát až po mnoha letech klidného života naplněného láskou ke knihám. Na psaní románů neměla žádnou vysokou kvalifikaci, pracovala jako žena v domácnosti nebo jako příležitostná účetní, ale to ji od psaní neodradilo. Za mě jedině dobře.
O knize
Příběh má dvě hlavní hrdinky a také dvě linie. První linie patří první hrdince, Isabelle, která je poloviční sirotek a žije u svých pěstounů. Právě díky nim se dostane za stěny Willardu a najde deník, který jí v podstatě změní nahlížení na vlastní život. No a deník nepatří nikomu jinému než druhé hrdince jménem Clara, která žila v první polovině 20. století a skončila za stěnami Willardu, psychiatrického sanatoria. Do sanatoria se dostala jen proto, že odmítla ženicha, kterého jí vybrali rodiče. Háček je ale v tom, že byla naprosto zdravá…
Můj názor
Výstavba příběhu je jednoduchá, jako čtenář jsem se dvěma liniemi vyprávění neměla sebemenší problém. I samotný příběh je nekomplikovaný, všechno je řečeno v textu, nic nemusíte domýšlet a hledat mezi řádky. Kniha je sice na Databázi knih zařazena do kategorie Pro ženy, ale klidně bych ji viděla i jako Young Adult literaturu a dokonce se domnívám, že spíše než dospělým ženám by se zamlouvala právě o něco mladším čtenářkám.
A důvod? Jak už jsem řekla, příběh je to velmi jednoduchý. Hrdinkami jsou dvě mladé ženy ve věku do 20 let, které jednak řeší rodinné trable a jednak taky trable s láskou a s kolektivem. Právě tyhle problémy by mohly být blízké i mladším čtenářkám. Troufám si tvrdit, že pro dospělé čtenářky jsou tyto problémy tak nějak ploché, povrchní a ničím zvláštní.
Pokud knihu čtete jako Young Adult, pravděpodobně s ní nebudete mít problém, pro tuhle kategorii je myslím dostatečná. Jako román pro ženy je ale za mě spíše podprůměrná a opravdu příliš sentimentální a jednoduchá, leč alespoň čtivá. Postavám chybí hlubší propracování, příběh není nijak zvlášť komplikovaný a nevyžaduje od čtenáře hlubší zamyšlení. Za sebe bych rozhodně ocenila více faktických informací o životě v podobných sanatoriích na začátku 20. století.
Závěrem
Nebylo to úplně blbý, to zase ne, ale stejně to hodnocení na Databázi knih moc nechápu. Jako Young Adult literatura ano, tam bych asi i já sama hodnotila o něco vyšším číslem, ale jako román pro ženy je to prostě strašně málo. Tím ale neříkám, že je knížka špatná, to vůbec ne. Čte se dobře, tím, že není komplikovaná, se hodí jako letní četba k vodě nebo na dovolenou, nebo jako četba na chvíle, kdy nemáte náladu nad ničím dlouze přemýšlet. Pokud ale chcete něco komplikovanějšího a sofistikovanějšího, tady to rozhodně nenajdete. I tak se ale těším na další autorčiny knihy. V porovnání se Sběratelkou sirotků tuším, že se autorka vyvíjí docela slibným směrem.
Za mě 3 z 5.
