Zádušní mše za hraběnku
Posted On
Na tuhle knížku jsem dostala tip na jednom webináři pro učitele dějepisu, takže se mi na seznamu logicky dlouho neohřála, protože inspirace do výuky zkrátka není nikdy dost. Cílovou skupinou útloučké knihy Jiřího Holuba ale nejsou jen nadšení učitelé dějepisu. Komu ještě je kniha určena a zda splnila očekávání se dozvíte v dnešní recenzi.
O autorovi
Jiřího Holuba jsem na blogu zmiňovala poměrně nedávno v souvislosti s knihou Prostě na mě zapomněli, takže si dovolím jen drze kopírovat to, co již bylo řečeno.
Přiznávám, jméno Jiří Holub jsem nikdy neslyšela, ačkoliv je to jméno, které rozhodně zvuk má. Skrývá se za ním sympaťák ve věku mých rodičů, který část svého života věnoval českým hradům a zámkům coby kastelán. Magisterské studium pak věnoval tvůrčímu psaní a již v průběhu studia začal publikovat ve sbírkách pro děti. Po dokončení studia pokračuje jako kastelán a můžete ho potkat na státním zámku Hrubý Rohozec, což mě osobně teda nesmírně láká… Spisovatel, který provází zámkem. Něco jako ráj na zemi prostě. V zimě zase jezdí jako průvodce cestovní kanceláře do Latinské Ameriky, Afriky a dalších destinací.
O knize
Hlavní hrdinkou knihy je Johanka, poprvé ji potkáváme jako docela malou holku, která se loučí s hraběnkou Sofií a její rodinou. Je totiž po válce a rodina tuší, že podle Benešových dekretů pro ni v zemi už nebude místo. Johanka s matkou na zámku ale zůstávají, mají se o něj starat do doby, než se hraběnka s rodinou bude moct vrátit. K návratu nakonec o několik let později skutečně dochází, ale jak již název napovídá, poněkud za jiných okolností, než původně předpokládali. Hraběnka Sofie zesnula a jejím posledním přáním je být pochována na svém zámku. Dokáží jí ale Johanka s maminkou poslední přání splnit? Všude se to hemží komunisty a nebezpečný Krause číhá snad za každým rohem…
Můj názor
Když se na to dívám takhle s odstupem, mám pocit, že si Jiří Holub zkrátka umí vybrat neotřelé téma. Jen považte, osud hraběcí rodiny, zámku a jeho správců na konci války, během komunistické éry a ještě ke všemu zpracovaný tak, aby se zalíbil dospělým i mladším čtenářům… Prostě pecka.
Zatím pana Holuba ale chápu jako autora, který je teprve na začátku své cesty a z knih, které jsem od něj přečetla je to skutečně znát. Zároveň ho vnímám jako autora, který na sobě nepochybně pracuje a snaží se svou tvorbu posunout trochu dál – alespoň takový dojem tedy mám po přečtení Prostě na mě zapomněli (vydáno 2015) a Zádušní mše za hraběnku (2011).
To, co v novější z jmenovaných knih vyzdvihuji, v té první teprve dozrává a získává konkrétní obrysy. Zádušní mše je v porovnání s druhou jmenovanou mnohem neotesanější, neučesanější, amatérštější… Svým tématem je ale tak originální, že mám na jednu stranu tendenci autorovi odpustit, na druhou stranu mě ale mrzí, že se do něj nezakousl o něco víc a nedostal z něj maximum. Z mého pohledu nevyčerpaný potenciál.
Závěrem
Zatím ještě nevím, jestli se mi knihu podaří využít ve výuce, ostatně, dějiny 20. století se mi pod ruce zatím nedostaly, nicméně doufám, že se Jiří Holub pustí do zpracování dalšího netradičního “historického tématu” a bude pokračovat v poměrně slibném “tónu”, který se mu podařilo naladit v Prostě na mě zapomněli. Literatury, kterou lze využít se žáky na druhém stupni totiž není nikdy dost!
Za mě tentokrát jen 3 z 5.
