Můj ukrajnskej deník: Maršruťácká
Posted On
Zkusila jsem uchopit jízdu maršrutkou trochu umělecky, možná dokonce až poeticky. Což je už samo o sobě dost zvrácené, protože právě na jízdě maršrutkou toho poetického moc není. Posuďte sami.
13:10
V jednu deset vycházím z domu. Už dávno jsem vzdala veškerou manipulaci s jízdními řády. Ty jsou ve Lvově zbytečné asi jako vycpávky v podprdách pro C plus. Chvíli jsem koketovala s aplikací City Bus, ale v den, kdy mi mapa ukazovala, že na trase není ani jedna maršrutka a přijely dvě za sebou jsem pochopila, že i tahle moderní vymoženost pro Lvov nemá pochopení.
13:20
Stojím a čekám. Někdy se mi podaří maršrutku doběhnout a čekat nemusím (stalo se mi to jednou, ten památný den si budu navždy pamatovat). V ty méně šťastné dny čekám i více než půl hodiny. Přijíždí narvaná lidmi. Říkám si, že jsem chytřejší než ostatní, usmívám se na ty, kteří se pokouší do už tak přeplněné maršrutky nacpat a jsem pevně rozhodnutá počkat na další. Za chvíli přijíždí další a je narvaná víc než ta první. Všichni nejspíš chtěli být chytřejší. No nic.
14:00
Jsem v maršrutce. Batoh si sundávám už venku, protože vím, že uvnitř na to už nebude čas ani prostor. Házím po řidiči peníze, sám by si je ode mě totiž nevzal, a ani po nich sám od sebe nenatáhne ruku. Lístek nedostanu. Už v to ani nedoufám. Ten tu figuruje jen jako kulisa pro zdánlivý pocit řádu. Hlavou mi běží: „Drobný si nech, skunku,“ v duchu se usmívám a myslím na Kevina.
14:05
Myslím si, že maršrutka je narvaná k prasknutí. Sotva jsem se vešla nad schůdky. Stojím zaklesnutá do lidských těl. Je to hrozně zvláštní pocit. Jako kdybyste uvízli a nemohli ven. Nasucho polykám a jsem vděčná za to, že netrpím klaustrofobií. Když zastavíme na další zastávce a do už tak plného prostoru se hrne další masa lidí, přestávám si být svou odolností vůči klaustrofobii jistá. Chce se mi brečet. Ruku s batohem mám nepřirozeně nataženou někde v prostoru. Druhou se držím tyče, ale vlastně vcelku zbytečně. Kdyby maršrutka prudce zabrzdila, masa těl by se o mě jistě postarala. Jsem přeci její součástí.
14:10
Žena sedící kousek ode mě už tíhu situace nevydrží a rozhodne se zastat starších spoluobčanů, kteří musí v přeplněné maršrutce stát. Prstem poklepe na rameno mladíkovi. Ten sundá sluchátka a vyslechne ženino: „Nechtěl byste pustit někoho sednout?“ Pak se otočí lhostejně zpátky, nasadí si sluchátka a nerušeně pokračuje v poslechu hudby. Čekám na rozhořčenou reakci, ale ta nepřichází. Ukrajinská smířenost se vším mě nepřestává fascinovat.
14:15
Přemýšlím o tom, že vystoupím dřív. Chvíli si s tou myšlenkou pohrávám, zvažuju všechna pro a proti. Mám to ale pořád daleko. Myšlenky se tedy musím vzdát a znovu zatínám zuby.
14:20
Maršrutka se blíží k mé zastávce. Netrpělivě čekám, až ta plechová stvůra otevře své dveře a vypustí mě ven. Jsem trochu ve stresu. Řidič sice jezdí pomalu, ale při vystupování jedná rychle a zběsile. Otevře dveře a vzápětí je hned zavře a jede dál. Občas se rozjede když ještě vystupuji. Mám štěstí. Dneska vystupuje i pár důchodců, kteří řidiče úpěnlivě prosí o to, aby počkal, až se nohou bezpečně dotknou chodníku.
14:25
Stojím nohama pevně na zemi. Na tvář mi dopadají kapky (doufám, že už dávno ne radioaktivního) deště. Mám z toho tak nějak zkaženej den, ale zároveň si uvědomuju, že tohle je na Ukrajině denní chléb. Je mi z toho trochu teskno, ale zároveň jsem na sebe neskutečně hrdá. Znám spoustu holek, které by to zabalily po první jízdě maršrutkou. Upřímně, neměla bych jim to za zlé.
