Courám po Česku: Starý Jičín
Tento týden mi moc nadějných vyhlídek nepřinesl. Pátek online seminář od rána do čtyř, sobota to samý v bledě modrým… […]
Tento týden mi moc nadějných vyhlídek nepřinesl. Pátek online seminář od rána do čtyř, sobota to samý v bledě modrým… […]
Na tuhle knížku jsem dostala hned několik tipů, ale trvalo mi dlouho, než jsem se k ní dopracovala. Rozhodně mě v tom podpořila kladná hodnocení z Databáze knih, tam má Osamělost prvočísel neuvěřitelných 86 % a asi 1 100 hodnocení. Nakonec jsem se tedy přece jen rozhoupala a tuhle víc než deset let starou pecku si půjčila. A jak se mi četla? To se dozvíte v dnešní recenzi.
Další knihou, která mi přistála na stole byla tahle novinka minulého roku. Moc jsem si od ní neslibovala, na první pohled působila béčkově, ale nechtěla jsem dávat na první dojem, koneckonců, třeba u knihy Dlouhý let domů se mi to vyplatilo. Byly ale Krysy stejná výhra v loterii? Pojďme se na to podívat!
Jamese Freye už z mého blogu nejspíš znáte. Pokud si nejste jistí, dovolte mi připomenout vám, že jste se s ním setkali v recenzi na jeho předchozí knihu Milion malých střípků. Protože se mi zmíněná kniha líbila, rozhodla jsem se vyzkoušet i tuhle novinku. A jak se četla? To se dozvíte v dnešní recenzi!
Ani nevím, kde jsem k týhle knížce přišla. A vlastně se mi ji nechtělo ani moc půjčovat, přeci jen na seznamu mám spoustu na pohled daleko lepších knih, ty ale nebyly v knihovně k mání, takže jsem nakonec musela skončit u tohohle na první pohled spíše béčkového příběhu. Stejně jako v životě bychom ale ani při čtení na první dojem dát rozhodně neměli! Přinejmenším u téhle knížky to tedy rozhodně platilo.
Manuál pro uklízečky jsem měla na seznamu hezky dlouho, vždycky byl ale beznadějně rozpůjčován a kupovat se mi ho nechtělo. […]
Tenhle článek vzniká z nějakýho mýho vnitřního pnutí. Chci si sem na blog uložit vzpomínku na okamžik, který je v životě jedinečný a zpravidla se neopakuje. Pořád čtu na internetech o tom, jak se svatby ruší, jak se opakovaně odkládají, jak se kvůli nim lidi hádají a rozchází. My nic nerušíme. My nic nepřesouváme. Vlastně se ani nehádáme, prostě se jen snažíme postavit se k situaci čelem.
Ani nevím, jak jsem na tuhle vcelku nijak zvlášť propagovanou knížku přišla, pravděpodobně v nějaké té čtenářské skupince. Nicméně, jsem moc ráda, že se mi coby dějepisářce dostala na seznam. Nic, co by jen na pár stranách tak silně reflektovalo konec druhé světové války, se mi do ruky totiž nedostalo.
Knížku jsem měla na seznamu a dostala jsem se k ní vlastně mnohem dřív, než bylo v plánu. Podařilo se mi ji totiž vyhrát v jedné ze soutěží pořádané Daily Coffee. A vlastně jsem se k ní dostala ještě před zhlédnutím seriálu Unorthodox, který ve mně zájem o současný život židovských komunit vzbudil.
Knižní krize mě dohnala k tomu, abych začala krást knížky svému muži. První ukradenou byla právě Osvětimská ukolébavka, kterou jsem ho obdarovala pod vánočním stromečkem. O to náročnější čtení to pro mě bylo. Knihu jsem samozřejmě vybírala pečlivě, ale přeci jen až když to člověk čte, zjistí, jestli nedaroval totální tragédii.