Vona
Posted On
Petra Klabouchová patří v současnosti k mým nejoblíbenějším českým autorům, takže se dalo čekat, že si její knižní novinku nenechám ujít. Můj zájem o Vonu posílil ještě fakt, že se při jejím psaní autorka inspirovala skutečnou událostí, ke které na Šumavě v roce 1853 došlo – pro podobné příběhy mám totiž slabost. Jak se mi kniha líbila? Naplnila očekávání? A obhájila Petra Klabouchová pomyslné první místo na žebříku mých top spisovatelů? Dozvíte se v dnešní recenzi.
O autorce
Myslím, že Petru Klabouchovou není třeba dlouze představovat – na české literární scéně si vydobyla jedno z předních míst, její knihy jsou populární a najde se jen málo čtenářů, kteří o ní nikdy neslyšeli.
V únoru letošního roku jsem měla to štěstí, že jsem mohla navštívit besedu s autorkou na Knižním festivalu v Ostravě a nechat si od ní podepsat jednu z jejích knih. Obsah besedy mě mile překvapil, obzvlášť ta část, ve které Klabouchová mluvila o svých autorských začátcích – překvapilo mě, že na první autogramiády chodilo jen málo čtenářů a že začátky nyní tak hvězdné autorky v podstatě příliš hvězdné nebyly.
Slova o krušnějších začátcích jsem si připomněla relativně nedávno při četbě Podvodu zlatého faraona, jedné z jejích prvních knih. Přiznávám, že jsem ji nedočetla – rozjezd měla Petra autorka opravdu trochu krkolomější, nicméně už tady bylo znát, že „to v sobě zkrátka má“, jen potřebovala spisovatelský um trochu dopilovat a pořádně se najít.
Utvrdila jsem se v tom, že i naživo je Petra Klabouchová velmi příjemná osobnost, takže pokud máte možnost navštívit jakoukoliv besedu s ní, určitě neváhejte.
O knize
Na Vonu jsem se moc těšila, Petra na ni lákala i na onom Knižním festivalu v Ostravě, takže jsem vydání knihy vyhlížela skutečně s velkou netrpělivostí. Možná vás podobně jako mě překvapí, že má příběh dvě dějové linie – první je zaměřená na 19. století a věnuje se neštěstí, ke kterému na Šumavě v roce 1853 došlo, druhá se pak odehrává v současnosti a s tou první je velmi úzce spojená (nejen) hlavní postavou.
Příběh má velmi zajímavé ladění – je založený na historických skutečnostech, dovede vyčarovat ryze hororovou atmosféru, najdeme v něm detektivní zápletku, ale i mystický nádech a jakési mysteriózno. Zkrátka pokud hledáte něco jedinečného a neobvyklého, co se vás hluboce dotkne, jste tady správně.
Můj názor
Moc často se mi nestává, že bych při čtení brečela – vybavuji si snad jen dvě knihy, které mě za celý život opravdu dojaly. O Voně však mohu říci, že mě totálně a nemilosrdně rozložila, a to hned na prvních zhruba pěti stránkách.
Čtení obou dějových linek pro mě byl neuvěřitelně silný zážitek a přiznávám, že jsem si nejednou říkala, jestli dělám dobře, že jsem knihu dávno neodložila. Jenže není přesně tohle důkaz toho, že člověk drží v rukou literární skvost? Při čtení jsem cítila, jak hluboko se mi příběh dostal pod kůži a musela jsem znovu uznat, že Petra Klabouchová prostě umí – ať už je řeč o vykreslení jednotlivých postav, nebo celkové atmosféře příběhu.
Příběh má mnoho vrstev – najdeme v něm historický základ, velmi silné a citelné prvky hororu, detektivní zápletku, mysteriózno… Až si člověk říká, jak tohle všechno může dohromady fungovat, aniž by z toho nevznikla totální slátanina. A ono to funguje. Fakt. Naprosto precizně. A právě to je dle mého důkaz autorčiny vyspělosti a nebojím se říct, že dokonalosti. Připravit si tolik různorodého materiálu a poskládat ho do sourodého příběhu vyladěného do posledního detailu, u toho se hluboce dotknout čtenářových citů a ještě ho přiučit něco ze šumavské historie – tomu říkám umění.
Vona není čtení pro každého. Přečíst si ji v podstatě znamená naprosto ztratit víru v lidstvo, přijít o všechny iluze. Sáhnout si úplně na to nejhlubší dno. Naštěstí byla autorka shovívavá a alespoň na konci nechala čtenářům maličkou jiskřičku naděje. Na jednu stranu bych vám tuhle knižní novinku ráda doporučila, na stranu druhou váhám, protože vím, že po jejím přečtení už neuvidíte svět tak jako dřív.
