Literární pokusy

Dokud nás smrt nerozdělí

povídka, blog, dokud nás smrt nerozdělí, vrah Posted On
Posted By Zrzi

Tohle byla vlastně má prvotina, se kterou jsem se vůbec poprvé ve svém životě zúčastnila literární soutěže. A můžu říct, že vcelku obstála. Tak snad se bude líbit i Vám 🙂

Vždycky jsem si myslela, že bych byla ta, co tvrdí, že jen nešťastně upadla. Že bych prostě stáhla ocas a s křečovitým úsměvem předstírala, že se vlastně nic nestalo. Že za to můžu já. Že jsem v podstatě jen hloupá nešikovná ženská, co si špatně spočítala schody.

***

Krčila jsem se pod stolem snad nekonečně dlouho. Z té krkolomné polohy mi začínaly pomalu dřevěnět nohy. Nemohla jsem se pohnout. Nesměla jsem. Dýchala jsem tlumeně a škvírou mezi ubrusem a nohou stolu jsem sledovala dění v místnosti. Viděla jsem dva páry nohou. Jeden patřil ženě a druhý muži. Kdyby to byl němý film, myslela bych si, že tančí. Dva kroky vzad, jeden dlouhý krok dopředu. Tohle byl ale trochu jiný tanec. Tanec o holý život.

Prosila ho, aby přestal. Neslyšel ji. Zvuk tříštícího se skla. Vzlyky. Ticho. Napětí. Výkřik do tmy. Sevřela jsem dlaně v pěst. Klouby mi bělely napětím i silou sevření. Bušilo mi srdce, měla jsem pocit, že musí každou chvíli prasknout. Teď ještě ne, ještě chvíli.

,,Ty malá děvko, podívej se, jakej máš doma bordel! Že se nestydíš, ty líná svině! Koukej se mi do očí, když s tebou mluvím!” Ozvala se rána. Jakoby někdo plesknul syrovým kusem masa o kuchyňskou linku. Zatajila jsem dech a v duchu jsem si namlouvala, že tohle ještě nebyla smrtelná rána, že ta by zněla podstatně hůř…

,,Prosím…,” ozvaly se vzlyky nedaleko od mého úkrytu. Drásalo mi to srdce, ale ještě nenastala ta správná chvíle. Ve vzduchu byl cítit pot, mísil se s pachem strachu. Ten jsem za ty roky znala až důvěrně dobře. Místností se rozlehlo cvaknutí kovu. Jen na okamžik se mě zmocnila hrůza. Došlo mi, že nedrží v rukou zbraň, ale rozepíná si opasek. Viděla jsem, jak ji chytl za nohu a smýkal s ní po podlaze až doprostřed místnosti. Bránila se. Tichem se rozléhalo skřípění nehtů o podlahu. Zvuk trhající se látky. Vzlyk.  

První rána páskem. Tiše zaúpěla. Věděla, že pokud bude hlasitě naříkat, bude to jen a jen horší. Nechala jsem ho ještě párkrát udeřit. Ujistila jsem se, že mám správně nasazené rukavice. Opatrně jsem natáhla ruku a ve tmě pod stolem jsem nahmatala kuchyňský nůž. Sevřela jsem ho pevně v dlani a s vědomím, že držím zbraň, se mě zmocnil pocit úlevy. Nenápadně jsem se vyplížila ze svého úkrytu. Začala křičet, aby odpoutala pozornost od mého stínu, který se neslyšně plížil po obvodu zdi.

,,Ječ si jak chceš, ty krávo. Myslíš si, že ti někdo pomůže? Že tě někdo uslyší? Na takový jako seš ty se každej akorát vysere!” Viděla jsem, jak ji udeřil do obličeje. Ozvalo se jemné křupnutí. Zlomil jí nos. Zaskučela jako raněné zvíře a schoulila se do klubíčka. To ho vydráždilo ještě víc. Začal do ní kopat.

,,Ty čubko, myslíš si, že se schováš? Myslíš si, že ti to pomůže, ty líná svi…,” jeho výkřik zůstal viset kdesi v té černočerné tmě. Přiskočila jsem k němu a vší silou mu zabodla nůž do hrudi. Ve tváři se mu mihnul překvapený výraz. Celou dobu si myslel, že se akt ponížení a trýznění odehrává jen mezi čtyřma očima jako vždycky. Zalapal po dechu, podlomila se mu kolena a košile začínala rudnout. Vyvalil oči a zachroptěl. Možná se pokoušel na poslední chvíli prosit o odpuštění. Dost možná jí chtěl jen naposledy vynadat.

,,Dobré ráno, drazí kolegové a drahé kolegyně. Vítejte na našem pravidelném pondělním zasedání. Než začnu hovořit o interních záležitostech, ráda bych vám představila vaši novou kolegyni. Nino?” zapátrala pohledem po zasedací místnosti. Nesměle jsem zvedla ruku.

,,Ehm, to jsem já,” začala jsem nesměle. ,,Jmenuji se Nina Tešlárová, před pár dny jsem se přistěhovala ze západních Čech a velmi mě těší, že mohu pracovat společně s vámi a poskytovat tak pomocnou ruku všem potřebným,” pousmála jsem se a kývla na pozdrav všem mým novým kolegům.

Nina, Helga, Sára… Měla jsem za sebou už nespočet identit. Jen tak pro jistotu. Ne že bych to potřebovala. Byla jsem nejlepší svého druhu. Takřka neviditelná pomstychtivá zrzka, která byla ve správný čas na správném místě.  Podsvětí už po mně řadu let natahovalo lačně ruku, já ale zůstávala věrná svému poslání. Až do morku kostí. Do posledního dechu.

Přidělili mi malou kancelář na konci chodby. Bylo s podivem, že takový zapadákov měl své vlastní krizové centrum. Sotva jsem dosedla, zobrazila se mi na displeji přijatá zpráva.

,,V pohodě?” stručně a jasně, to byl celý Baron.

,, Jako vždycky,” rychle jsem nacvakala odpověď a mobil zasunula do vnitřní kapsy kabelky. Snažila jsem se být celkem nenápadná řadová sociální pracovnice. Počestný kostýmek, na nose brýle. Zkrátka nejdůležitější bylo nevzbuzovat pozornost. A falešný doklady byly prostě jistota.

Když jsem začínala, jela jsem na vlastní pěst. Tenkrát jsem narazila na Barona. Chystala jsem se zrovna oddělat dalšího z těch povedených manžílků, když v tom mi uprostřed noci do bytu vtrhnul cizí chlápek, aby mi vysvětlil, že tenhle kus patří jim. Neměla jsem nic proti, nemusela jsem si špinit ruce. Tu noc mě odvezl k Baronovi.

Měla jsem slušně sevřený půlky strachem, ale Baron byl fajn chlap. Vysekl mi poklonu, ale objasnil mi, že takhle to dál nejde, že jsem na nejlepší cestě do lochu. A tak mi začal poskytovat falešný doklady. Dával mi tipy na lokality i na rodiny. Tahal za justiční nitky, jak bylo potřeba. Naštěstí jsem byla dost dobrá a nikdo si mě nevšimnul. Jak říkal Baron, byla jsem nejlepší svýho druhu.

,,To máme dneska nádherně, že jo?” usmála se zdvořile kolegyně a odložila si na můj stůl hrníček s kávou. ,,Vítejte v našem týmu,” spiklenecky na mě mrkla a zachrastila klíčema. ,,Tyhle budou vaše. Jsou tam klíče jak od budovy, tak od kartotéky, ta vás teď bude zajímat asi nejvíc.”oznámila mi a odcupitala k masivní skříni na konci místnosti. Vsunula klíč do zámku, párkrát jím otočila a vysunula první šuplík.

,,Tohle vás asi nebude moc zajímat, jsou to převážně staré případy domácího násilí v našem městě a přilehlých obcích.” Znovu zachrastila klíčema a odemkla druhý šuplík se složkami. ,,No a tohle jsou aktuální případy. Však vám nemusím nic říkat, máte ten diplom a kurzy. Sama nejlíp víte, že ty ženský sem nerady chodí. A že se za to stydí. Občas nám je sem pošlou z nemocnice nebo z pohotovosti, někdy musíme dojet my tam a tu ženskou si sami převzít. Ale málokdy chce. Je to těžký,” uznale kývla hlavou a položila mi klíče na stůl.

,,Děkuji,” pokusila jsem se o přívětivý úsměv a pohledem jsem se ji snažila přimět k odchodu. Nemohla jsem se dočkat, až zůstanu v místnosti sama  a budu se tak moct pustit naplno do práce. Čas byl totiž můj největší nepřítel. Nechtěla jsem přijít pozdě. Jakoby vyslyšela moje prosby, zvedla hrníček, kývla na pozdrav a zmizela na chodbě. S úšklebkem jsem setřela ze stolku kruh, který tu po její kávě zůstal, a vydala jsem se ke kartotéce.

Věděla jsem, že mám hledat jméno Králová. Baronovy instrukce bývaly sice stručné, ale dokonale přesné. Králová Zuzana. Vytáhla jsem složku ze šuplíku a znova usedla za stůl. Zapnula jsem počítač. Byla jsem poučená o tom, že někteří klienti jsou již zanesení do databáze, jména některých však zatím ulpívala pouze na kusech papíru.

KRÁLOVÁ, Zuzana

8. 5. 1982, Chrudim

tel. číslo: 604 286 683

5. 1. 2015 Nemocnice Chrudim – fractura mandibulae – pád ze schodů

po následném rozhovoru s pracovnicí Krizového centra poškozená přiznala, že zranění bylo zapříčiněno úderem pěstí, odmítla pobyt v Azylovém domě

6. 7. 2015 Nemocnice Chrudim – commotio cerebri – uklouznutí

po následném rozhovoru s pracovnicí Krizového centra poškozená přiznala, že zranění bylo zapříčiněno násilným jednáním ze strany manžela, souhlasila s docházením do Krizového centra a s odbornými konzultacemi

Hm, pěknej ptáček ten Král. Na účtu pár pojišťovacích podvodů a navíc bije vlastní ženu, ubožák. V počítači jsem našla pár záznamů ze sezení, která zatím proběhla. Celkem byla tři, nic moc téměř po roce. Asi má pořád strach. Věděla jsem, že nemá cenu oběť kontaktovat telefonicky. Manžel by v telefonu objevil cizí číslo a mohlo by to podnítit jeho agresi. Rozhodla jsem se tedy pro osobní návštěvu. Ze záznamů jsem vyčetla, že manžel bývá ve všední dny od osmi do pěti v práci. Rozhodla jsem se, že to risknu.

,,Jdu do terénu, vrátím se kolem oběda,” ohlásila jsem v protější kanceláři.

,,Jasně,” ozvalo se od pracovního stolu.

Vyšla jsem na náměstí. Ovál mě příjemný závan téměř letní atmosféry. Ve vzduchu byla cítit káva. Neodolala jsem a navštívila jsem kavárnu ležící těsně vedle centra.

,,Dobrý den, jedno latte s sebou, prosím,” objednala jsem si a trpělivě vyčkávala. Kofeinový doping se hodí vždycky. I když jsem v roli sociální pracovnice nabízející lehce podpultové služby byla dlouho, pořád jsem nebyla natolik otrlá, abych dokázala klientům čelit naprosto bez nervozity a lehčích výčitek svědomí. Věděla jsem, že moje poslání je správné, stála jsem si za svými činy. Ne vždy to ale bylo lehké.

Po chvíli chůze jsem s téměř dopitým latté v ruce stanula před nádhernou vilou. Vida, na první pohled by asi nikdo neřekl, že tu bydlí týraná žena a nepovedená parodie Christiana Greye. Ale tak to bylo vždycky. Pojišťovací podvody udělaly svoje. U vily se tyčil altán a nedaleko od něj se rozléhal krytý bazén. Dům snů. Škoda jen, že s manželstvím to tak nějak nevyšlo. 

Špičkou ukazováčku jsem stiskla zvonek. Až venku jsem slyšela jak rozezněl vilu, někdo musel být doma, byla otevřená okna. Trpělivě jsem vyčkávala. Nikdo neotevíral. Stoupla jsem si na špičky, abych zrakem přesáhla plot a zapátrala jsem pohledem v oknech. Někdo tam stál a pozoroval mě. Zřejmě si myslel, že mě neúspěšný první pokus odradí a odejdu. To se ale přepočítal. Zazvonila jsem podruhé. Prst jsem ale ze zvonku nesundala, držela jsem ho pevně přitisknutý, až mi začínal bělet kloub. Nehodlala jsem polevit.

,,Tak už přestaňte! Vždyť už jdu!” ozvalo se z vily podrážděně. Vítězoslavně jsem se pousmála a dlaněmi si uhladila sáčko.

,,Dobrý den, jsem Tešlárová z Krizového centra, přišla jsem vás zkontrolovat. Dlouho jste se u nás neukázala,” oznámila jsem a roztáhla ústa do širokého úsměvu.

,,Aha, dobrý den,” přitakala žena. Neuniklo mi, že je nervózní. Přešlapovala z jedné nohy na druhou a hrála si se snubním prstýnkem.

,,Jste sama doma? Nemusíte mít strach, přišla jsem si jen popovídat,” spiklenecky jsem na ni mrkla. Nejdůležitější totiž vždycky bylo, získat si u takových žen důvěru. Pomaličku se vkrást do jejich nitra, stát se jejich přítelkyní, důvěrkyní… A nakonec jí ukázat, že to jde i jinak.

,,Manžel je v práci, vrátí se až večer,” oznámila mi.

,,Pustíte mě dál?” optala jsem se opatrně. Paní Králová nepatrně kývla hlavou jako by zvažovala možnost nechat mě stát venku a zmizet v bezpečí vily. Nakonec ale svou štíhlou ruku zahalenou v rukávu silného svetru natáhla k zámku a otočila klíčem.

Neochotně mě uvedla do haly. V úctě před nádhernou dřevěnou podlahou jsem si zula lodičky a ponechala je u vchodových dveří. Paní Králová mi rukou pokynula, abych postoupila dál do domu. Ocitly jsme se v jídelně s velkým masivním stolem a šesti židlemi. Uprostřed stolu se tyčila starobyle vyhlížející váza plná pivoněk.

,,Posaďte se,” hlesla žena a sama pokračovala dál v chůzi.

,,Káva, čaj?” optala se ledabyle, jako by se jí nechtělo mi nic nabízet, jako by mě nejradši ihned vyprovodila. Možná ale jen nechtěla uvěřit tomu, že je v domě někdo další, tomu, že někdo vstoupil do její každodenní samoty.

,,Kávu prosím, děkuji,” odpověděla jsem a usadila se za stůl. Dlouho bylo ticho, do kterého tu a tam vstoupil zvuk varné konvice a cinknutí lžičky o stěnu hrníčku. O chvíli později u mě stál hrníček horké kávy a po mém boku seděla ona žena, která se měla na několik týdnů stát středobodem mého vesmíru.

,,Jak jsem už říkala, jmenuji se Nina Tešlárová a jsem z Krizového centra. Zastupuji paní Vlachovou, která je v současné době na nemocenské,” ozřejmila jsem ji situaci a osladila si kávu. Paní Králová si nervózně poposedla a složila ruce do klína.

,,Takže všechno víte,” hlesla a začala si rukou žmoulat lem svetru.

,,Něco jsem se dočetla z dokumentace, ale radši bych si s vámi promluvila osobně, pokud vám to nevadí.” Snažila jsem se působit mile a profesionálně, paní Králová ale nadále byla ostražitá a nedůvěřivá. Mlčela. S pohledem zabodnutým do země spletla prsty obou dlaní a začala dělat mlýnek.

,,Vím o tom, jak se k vám váš manžel chová a jsem zastáncem toho, že na takové jednání nemá právo,” začala jsem opatrně.

,,Nerozumíte tomu,” oponovala mi dotčeně. ,,On za to nemůže, má mě rád. Jen to teď nemá lehký.”

,,Paní Králová, z dokumentace jsem vyčetla, že situace trvá asi rok, vážně si myslíte, že se to zlepší?” zeptala jsem se se soucitným pohledem v očích. Mlčela. Do očí jí začaly vstupovat slzy, ale neplakala. Statečně je držela na okraji přehrady a vytrvale bránila jejímu protržení.

,,Někdy mám strach, že mě zabije,” vyrazila ze sebe a společně s proudem slov si na povrch prorazilo cestu i několik slz. Obratně jsem strčila ruku do kabelky a vytáhla z ní balíček papírových kapesníků. Beze slov jsem je položila na stůl a vyčkávala na další projev důvěry. Paní Králová ale mlčela. Zarudlýma očima hleděla prosklenými dveřmi do zahrady.

,,Bylo to lepší. Víte, řekla jsem mu,že jsem těhotná. Omlouval se mi a byl rád,” její výpověď přerušilo hlasité vzlyknutí. ,,Dokonce mi donesl kytku…, “ dodala a na chvíli se odmlčela. Člověk by řekl, že s takovou vilou a tučným kontem tahle nádherná ženská dostává kytky obden.

,,Jednou přišel domů, byl už večer. Víte on má hodně práce, má toho moc,” pokývala hlavou. Nemohla jsem si nevšimnout toho, že takřka nemrká. Jakoby její pohled vůbec nesměřoval ven do zahrady, ale zarýval se jí do nitra a pátral po událostech posledních dní. Jakoby nahlížela pod svůj povrch.

,,Přišel večer a chtěl si dát skleničku. Miluje whiskey, má celou sbírku láhví z různých zemí,” při těch slovech se mírně pousmála, možná si vzpomněla na to, jaký kdysi býval, znovu ho uviděla jako muže, se kterým se seznámila třeba někde na večírku, a který ji dost možná okouzlil svými znalostmi o irském moku. Znovu se odmlčela a ruce si bezděky položila na břicho.

,,Víte, já nechtěla pít. Bylo to poprvé, co… nechtěla jsem mu ublížit,” hlesla a nehty pod přívalem žalu zaryla do vlny, která halila její zmučené tělo.  

,,Řekla jsem, že nebudu pít. Neodpověděl, měla jsem strach, ale nechal mě odejít do ložnice. Na chvíli jsem usnula,” zmlkla a skousla si ret. Tušila jsem, co přijde, ale chtěla jsem, aby mi to pověděla sama. Už to byl totiž malý krok k překlenutí té zdánlivě bezedné propasti. Postavit se čelem k pravdě. Přestat si nalhávat.

,,Přišel. Vzbudily mě jeho kroky na schodech, vždycky když se opil, dupal. Rozrazil dveře do ložnice, něco zakřičel. Nestačila jsem se schovat. Strhl ze mě přikrývku, chytil mě za kotník a trhl. Strhl mě z postele a vláčel mě dolů po schodech, až sem do jídelny,” na chvíli přerušila svou výpověď a rozhlédla se kolem sebe. K nevíře, seděly jsme v té místnosti jakoby nic, v klidu jsme popíjely kávu na místě, které ještě před pár dny bylo zbroceno krví.

,,Začala jsem krvácet. Cítila jsem, že se ta tenoučká nitka mezi mnou a tím uvnitř pomalu trhá. Křičel na mě, nadával mi, že jsem si s ním nepřipila,” složila hlavu do dlaní a začala plakat. Konejšivě jsem ji pohladila po zádech, víc jsem pro ni v danou chvíli udělat nemohla.

,,Mrzí mě to,” hlesla jsem, abych prolomila chvíli ticha. Stiskla rty na znamení přijetí mého soucitu a pomalu se napřímila.

,,Potratila jsem. Říká mi, že je to má vina, že jsem ho vyprovokovala. Proto jsem tak dlouho nepřišla,” přiznala mi a dopila zbytek kávy. Zvedla se a odnesla hrníčky do kuchyně. Příběh této ženy se mě tak hluboce dotkl, že jsem měla chuť všechno jí povědět a ihned jí nabídnout svou pomoc. Ale tak jsem to měla skoro vždycky. Ať byly mé ruce jakkoliv potřísněné krví, vždycky jsem soucítila s obětí. A oběť nebyl ten, co se s nožem v hrudi svíjel v koutě.

,,Ukažte mi ruce,” pronesla jsem nekompromisně, záměrně jsem své přání formulovala spíš jako příkaz než jako prosbu. Bylo mi jasné, co pod vrstvou vlny uvidím, chtěla jsem se o tom ale na vlastní oči přesvědčit. Ona si ale stáhla rukáv blíž k prstům a tvářila se, že mou žádost přeslechla.

,,Já vím, co pod tím svetrem skrýváte, podobných pohmožděnin jsem už pár viděla,” sdělila jsem jí věcně a čekala na její reakci. Neochotně si povytáhla rukáv. Od zápěstí až po loket jí kůže hrála všemi možnými barvami. Věděla jsem, že bych neměla a že riskuji až příliš, ale nechtěla jsem tuhle nešťastnou ženu na pokraji zhroucení nadále vystavovat násilí.

,,Můžete žít úplně jinak,” hlesla jsem, coby přátelské gesto položila jsem ji svou dlaň na ruku a pohlédla jí do očí. ,,Jde to i jinak.”

,,A jak?” zeptala se a v hlase jí zazněly pochyby, nicméně v očích se zračil jistý zájem ženy, která stojí na hraně svých sil a která bude možná ochotná udělat to, oč ji požádám.

,,On.. říká, že mi nikdo neuvěří. Že to nikoho nezajímá. A moje matka, říkala, že tyhle věci se řeší jen mezi čtyřma očima, doma,” vypravila ze sebe a odtáhla svou ruku. Nečekaně jsem znovu narazila na bariéru nedůvěry a pochyb.

,,Říkala jste, že někdy máte strach, že vás zabije. To byste chtěla? Skončit takhle?” snažila jsem se opatrně hrát na city a vzbudit v ní strach o holý život.

,,Ne, to ne…” odpověděla bez sebemenšího zaváhání.

,,Co kdyby o život přišel on?” nadhodila jsem jen tak ledabyle, jako rybář, co do vody pln očekávání ponoří udici a čeká, zda se ryba chytí. Paní Králová vytřeštila oči a nasucho polkla.

,,Jak to myslíte?” optala se šokovaně.

,,Víte, domácí násilí je stále poměrně tabu. Lidé ví, že se to děje, ale nejsou sto zakročit. A když se někdo vzmuží a obrátí se na úřady, často se proces vleče a ani to, že se dostane, až před soud nezaručuje úspěch. Manžel si vás může kdekoliv najít. A žena většinou není ve stavu, kdy by byla schopná odporovat. Cítí se svému muži zavázána a on ji kolikrát přiměje myslet si, že jeho násilné chování v minulosti zapříčinila ona sama. Je to začarovaný kruh, můžete z něj jen uniknout, pokud se vzepřete. Pokud se vzepřete definitivně,” vysvětlila jsem jí a očekávala reakci.

,,Vy mě tu jako nabádáte, abych ho zabila?” zeptala se a zvedla se ze židle. Rukama se zapřela o stůl a šokovaně hleděla do zahrady. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že za clonou šoku jí v hlavě vrtá červíček pochybností, a že nad mým návrhem proti své vůli uvažuje.

,,Nemusela byste se ho ani dotknout, všechno bych zařídila já. Vy byste jen zavolala policii a nahlásila čin jako nutnou sebeobranu. Mám jisté kontakty v justiční sféře, neobvinili by vás. Uznali by, že jste se jen bránila, jako důkaz by posloužila zdravotní dokumentace a utržené rány,” ozřejmila jsem věcným tónem, jako bych jí nabízela nový vysavač.

,,Takže byste ho zabila vy?” Zabila bylo trochu silné slovo. Nikdy jsem si nepřipadala jako vrah a daný akt jsem nenazývala vraždou.

,,Dejme tomu,” neochotně jsem přitakala. ,,Ale musela byste mi trochu pomoct,” naznačila jsem a letmo jsem na ni přes obroučky brýlí pohlédla. Chvíli upřeně hleděla do zahrady, potom pomalu obrátila hlavu a naše oči se střetly.

,,Co mám udělat?” zeptala se rozhodně, ale já ještě nejásala, věděla jsem, že ještě zdaleka nemám vyhráno. Nebyla jsem žádný zelenáč, byla jsem si vědoma toho, že ještě může změnit názor, nebyla by koneckonců první ani poslední.

,,Přijedete autem ke Krizovému centru. Řídíte?”

,,Ano, trochu.”

,,Vezmete tmavou deku, nastoupím si dozadu, lehnu si na zem a přikryju se dekou. Je důležité, aby mě nikdo neviděl a aby to všechno zůstalo jen mezi námi dvěma.”

,,Myslíte, že bych se někde chlubila tím, že se chystám zabít vlastního muže?” ušklíbla se a poodstoupila k minibaru u okna. Vytáhla manželovu láhev whiskey a oběma nám nalila.

,,Dojedeme k vám domů, všimla jsem si, že máte parkovací místo za domem u parku. Zaparkujete tam, vystoupíme společně a vejdeme do domu. Schovám se, vaším úkolem bude očekávat příchod manžela a vyprovokovat hádku. Bohužel vás musí zbít. Naposledy. Zranění a modřiny poslouží později jako důkazy, které vás dostanou z pařátů paragrafů.”

,,Takže čím víc mě zřídí, tím líp?”

,,Bohužel je to tak.”

,,Hm, jaký paradox,” ušklíbla se a napila se. Alkohol jí trochu zkřivil ústa, zřejmě nebyla zvyklá pít.

,,Budu všechno sledovat, potom zakročím. Nemusíte se o nic starat a nemusíte mít strach,” dovysvětlila jsem. Nastalo ticho. Dopila skleničku a nalila si další. Stále ticho. Zvedla jsem se od stolu a zasunula jsem židli. Tvářila jsem se, jako bych se měla k odchodu a oddalovala tak pomocnou ruku a naději, která ji nečekaně svitla před očima.

,,Počkejte! Udělám to…” ozvalo se za mnou horečnatým hlasem. ,,Udělám, co budete chtít, pomozte mi, prosím,” požádala mě a z očí jí začal prýštit proud slz.

,,Dobře. Nechala jsem vám na stole svou vizitku. Stačí, když mi v daný den zavoláte, jsem k dispozici prakticky celý den,” kývla jsem hlavou na rozloučení a vyšla jsem na zahradu.

,,Je to vážně bezpečné? Už.. už to někdo zkusil?” zavolala za mnou.

,,Ano. Už to někdo zkusil.” Slovo “někdo” představovalo konkrétně šest žen. Do posledního detailu jsem si pamatovala jejich jména, jejich příběhy, oblečení, které měly v daný den na sobě i překvapené výrazy jejich mužů. Nemohla jsem ani zapomenout na způsob, jakým do nich vklouzla čepel nože. Někdy to šlo jako po másle, ostří prořízlo kůži a hladce projelo vrstvou tuku. Jindy se muselo potýkat se zocelenou břišní stěnou sportovce. Ale tak či onak, vždycky našlo cíl.

Uplynul týden. Telefon zůstával němý a v mé kanceláři se doposud nikdo nezastavil. Kromě Barona. Baron vyslídil mou adresu a jednoho večera na mě při návratu domů čekal v obýváku.

,,Přestaneš vůbec někdy lidi děsit?” vyrazila jsem ze sebe v úleku a snažila jsem se popadnout dech a zklidnit rozrušený tep.

,,Dokud budou neposlušní tak ne,” procedil skrz zuby a postavil se. ,,Co to mělo znamenat? Zbláznila ses? Kams dala hlavu? Co opatrnost? Co pravidla? Pomátla ses?” začal na mě sypat snůšku otázek prosycenou urážkami.

,,Potřebovala pomoc, hned. Nemohla jsem dál čekat,” snažila jsem se celkem neobratně argumentovat.

,,Co když tě napráská? Co pak? Pošleš do kytek všechnu svou práci kvůli jedný ženský? A co naše práce holčičko? Uvědom si laskavě, že tady už nejde jen o tebe,” zasyčel a výhružně vztyčil ukazováček.

,,Nenapráská mě, věří mi. Je zoufalá, potřebuje pomoc. Dlouho by nevydržela. A jak bys potom dostal Krále, kdyby mu ženuška natáhla bačkory?” Ťala jsem do živého. Baron mě potřeboval, stejně tak jako potřeboval Zuzanu Královou živou. Živou natolik, aby se nerozjelo vyšetřování a aby nikoho ani ve snu nenapadlo hledat za smrtí jejího manžela něco víc.

,,Dělej jak myslíš. Ale jestli se něco podělá, nečekej, že ti budu krejt záda,” pronesl rezolutně a opustil byt.

Oddechla jsem si a usadila se na pohovku. Na Baronovy nečekané vpády jsem si za ty roky ještě nezvykla. Věděla jsem, že to myslí dobře a neměla jsem mu to za zlé. Rozčílilo mě spíš to, že se tu zjevil jako mé alternativní já a vyslovil nahlas všechny obavy, kterých jsem se od návštěvy vily nemohla zbavit. Prakticky mi vykřičel do tváře to, co se mi honilo hlavou celý ten dlouhý týden. Ale nedělo se nic. Do bytu se mi nedobývala zásahová jednotka a telefon stále mlčel. Složila jsem hlavu do dlaní. Mohla by mě přeci jen zradit?

Ať jsem přemýšlela jakkoliv, odpověď zněla vždy ne. Znala jsem ženy v podobných situacích. Hledaly východisko, někoho, kdo by je pochopil. Neměla důvod udat mě. Alespoň doufám. Těžce jsem oddechla a vstala jsem. Pohledem jsem zapátrala za oknem do černočerné noci, jestli se za tím neproniknutelným sklem přeci jen nesrocují muži v černých vestách. Musela jsem se té paranoie pousmát. Ani jednou jedinkrát můj čin nevyšetřovali, nikoho ani ve snu nenapadlo, že je za tím něco víc. Nebylo proč se bát.

Pomalu jsem si rozepnula šaty a nechala je volně spustit k bokům. Potom jsem se z nich rukama vymanila. S lehkým šelestem dopadly na zem. Vystoupila jsem z nich a nechala je tam ležet. Jako bych  nahotou demonstrovala svou neohroženost i to, že jsem naprosto v bezpečí.

Vzbudilo mě neúprosné bubnování deště. Voda dotěrně dopadala na parapet, skoro jako by někdo prsty klepal na okno a snažil se dostat dovnitř. Při té představě jsem sebou trhla. Rozhodla jsem se, že se vrátím do vily a zlikviduji tak všechny strašáky jednou ranou. Počasí mě neodradilo, vyzbrojila jsem se deštníkem a jarním kabátkem. Bez zaváhání jsem stiskla zvonek a držela jsem ho tak dlouho, dokud se ve dveřích neobjevila paní Králová.

,,Nojo, takhle zvoníte jen vy,” pousmála se, skoro jako by byla ráda, že mě vidí. Když přistoupila blíž, aby mi odemkla, všimla jsem si modřin na jejím krku. Vypadala mnohem hůř než při poslední návštěvě. Ve tvářích byla pobledlá, bála jsem se zeptat, kdy byla naposledy venku. Změřila jsem si ji nenápadně od hlavy k patám a musela jsem uznat, že i oblečení na ní viselo daleko víc. Beze slov mi odemkla a uvedla mě do haly.

,,Neozvala jste se,”připomněla jsem jí káravým tónem a zula si lodičky.

,,Nebyla jsem si jistá,” odpověděla a sklopila pohled do země. ,,Víte, on má někdy i světlé chvilky,” řekla a automaticky vešla do kuchyně, aby nám postavila na kávu.

,,A proto vám nechává otisky prstů na krku? Abyste si ty světlé chvilky lépe pamatovala?” ušklíbla jsem se  a přijala nabízené místo za stolem.

,,Víte, ono nejde jenom o to, že vás bije. Je tu ještě něco, co byste měla vědět,” začala jsem pomalu vytahovat eso z rukávu. ,,Váš manžel jede v pojišťovacích podvodech, dluží spoustu peněz. Zakrátko o tuhle vilu přijdete.” Paní Králová zděšeně vydechla, zřejmě o jejich finanční situaci neměla ani tušení. Poznala jsem to podle třasu v rukou, když nesla na stůl kávu.

,,Tak ho zavřou, za to se přeci nestřílí,” chytala se pomyslné nitky spravedlnosti, která ji v tom nečekaném sdělení vytanula na mysl.

,,Věřte mi, že tak jednoduché to není,” prohlásila jsem soucitným tónem. Chystala jsem jí vylíčit všechno o lidech, se kterými se do činnosti za hranicemi zákona pustil a o těch, kterým dluží, ale sotva jsem se nadechla, abych pokračovala, zachrastila na příjezdové cestě kola automobilu. Paní Králová strnula.

,,To je on, přijel dřív!” vykřikla a prudce vstala. Začínala viditelně panikařit.

,,Uklidněte se, řekněte mu, že jsem jen návštěva, vaše kamarádka ze střední, něco si vymyslete. Bude to v pořádku.”

,,Schovejte se!” přikázala mi bez možnosti diskuze a rukou mě tlačila pod jídelní stůl. Neměla jsem na výběr, z haly k nám doléhalo chrastění klíčů v zámku. Hbitě jsem vklouzla pod masivní desku a přikrčila se v zadním rohu. Ubrus spadal téměř na zem, takže jsem tentokrát neviděla nic. Třísknutí domovních dveří. Mohutné kroky v hale. V tom jsem si uvědomila, že v tuhle chvíli nedaleko od něho leží moje lodičky. Ksakru. Snad zná obuv své ženy tak mizerně jako většina chlapů.

,,Zuzano?” zahřmělo z haly. Vedle stolu se ozvalo nervózní přešlápnutí.

,,Ahoj Tome, jsem ráda, že jsi dnes dorazil dřív. Jak ses měl v práci?” optala se ho a nerozhodným krokem se dokolébala do haly. Slyšela jsem, jak si Král svléká kabát. Ani bych se nedivila, kdyby mu z něho pomáhala manželka. Neodpověděl. Vešel do jídelny, otevřel minibar a nalil si do skleničky whiskey. Ztuhla jsem, byl ode mě sotva metr. Sebemenší zvuk mohl vyzradit můj úkryt i to, že v domě nejsou sami. Do jídelny se potichu šourala Zuzana.

,,Omlouvám se, nestihla jsem uvařit. Myslela jsem, že přijedeš později,” omluvila se. Ticho najednou prorazil zvuk tříštícího se skla. Pod stůl zaletělo pár drobných střepů a na noze mi ulpělo pár kapek whiskey.

,,Seru ti na tvoje omluvy! Kdo tady byl?” vykřikl znenadání. Začala jsem přemítat, jak na to přišel. Po chvíli mi došlo, že jsme pily kávu. A že oba šálky zůstaly v tom zmatku stát na stole.

,,Nikdo.. Já… Uvařila jsem si dva šálky, občas si dám kávu několikrát za dopoledne,” vymámila ze sebe paní Králová a předpokládala jsem, že své tvrzení podpořila křečovitým úsměvem. 

,,Lžeš. Byl tady zas,c o? Ten tvůj rádoby kolega z práce,” obořil se na ni, udělal pár kroků a zvedl hrníček ze stolu. ,,Rozdali jste si to v obýváku na gauči? Nebo rovnou tady na stole…”

,,Nikdo tu nebyl, přísahám,”dušovala se Zuzana a do hlasu jí zlehka začal pronikat pláč.

,,Lžeš!” zakřičel a mrštil po ní hrníček s nedopitou kávou. Potom jsem slyšela jen sled tlumených zvuků. Mohla jsem si jen domýšlet, co se nade mnou děje. Pravděpodobně ji přitáhl za ruku k sobě. Mrštil s ní a ozval se dutý zvuk, to její trup dopadl na desku stolu.

,,Děvko, udělám ti to tak, že na to do smrti nezapomeneš!” Věděla jsem, co přijde. Slyšela jsem, jak si rozepíná kalhoty. Zuzana tlumeně vzlykala a nevyvíjela sebemenší odpor. Mohla jsem si jen domyslet, že to není poprvé, co se jí snaží zmocnit násilím. Zalila mě vlna odporu. Ozval se hlasitý vzlyk plný bolesti a ponížení. Měla jsem sto chutí vyběhnout ze svého úkrytu. Musela jsem ale myslet na důkazy. Navíc jsem tentokrát neměla žádnou zbraň. A Král byl zatraceně blízko na to, abych se nepozorovaně vyplížila a nějakou si opatřila.

Poslouchala jsem to až do konce. Nepředstavitelný pocit bezmoci. Zachrčel jako zvíře, slyšela jsem jeho dech zrychlený vzrušením. Potom odešel a nechal Zuzanu bezmocně ležet na stole. Chvíli jsem napjatě seděla pod stolem a vyčkávala, jestli se nevrátí zpět. Když jsem napočítala do třiceti, vylezla jsem ven. Moje kroky směřovaly k Zuzaně.

,,Jste v pořádku?” optala jsem se šeptem. I když “v pořádku” byla v tuhle chvíli poněkud rozporuplná fráze. Odlepila obličej od stolu a s námahou kývla. Došlo jí, v jaké poloze přede mnou stojí a s malým náznakem studu v obličeji si stáhla šaty dolů.

,,Kde je?”

,,Vždycky se pak myje,” odpověděla zhnuseně a sesunula se na židli. Na tuhle situaci jsem nebyla vůbec připravená. Nejen, že jsem neměla po ruce zbraň, neměla jsem ani rukavice. Rozhodla jsem se improvizovat, lepší příležitost by se už nemusela naskytnout. Vzala jsem v kuchyni utěrku a natáhla jsem ruku po prvním noži, který jsem uviděla.

Opustila jsem jídelnu a pomalu jsem se po schodech vydala do patra. Měla jsem strach. Mohl kdykoliv vyrazit z koupelny. Má síla tkvěla v momentu překvapení, prát jsem se nikdy neuměla. V půlce schodiště jsem uslyšela zvuk tekoucí vody. Ulevilo se mi. Ještě byl ve sprše. Přemýšlela jsem nad tím, jak to provedu. Přepadnout ho přímo ve sprše se mi jevilo jako holý nesmysl. Netušila jsem, jak koupelna vypadá a jestli je vůbec možné se tam někde schovat. Napadlo mě, že se po sprše určitě staví v ložnici pro čisté oblečení. Ale netušila jsem, které dveře do ložnice vedou.

Plížila jsem se po chodbě a opatrně jsem přikládala ucho ke každému vchodu do místnosti. Za prvními dveřmi bylo něco jako pokoj pro hosty. Za dalšími dveřmi jsem objevila pracovnu. Když jsem se blížila k třetí, slyšela jsem, že zvuk vody sílí. Byla jsem tedy před koupelnou. Opatrně jsem našlapovala dál, abych se dostala k těm posledním dveřím, které bezpochyby musely patřit ložnici. Otevřela jsem dveře. Patrem se rozlehlo tiché vrznutí. Vklouzla jsem dovnitř a přivřela za sebou. Pohledem jsem rychle zmapovala prostor. Bohužel architekt vily byl zastáncem minimalismu, neměli tu tedy nic než obrovské letiště, dva noční stolky a vestavěnou skříň. Pod postel jsem se se sebevětší snahou nevešla.

Když jsem se zvedala ze země došlo mi, že zvuk tekoucí vody ustal. Začínala jsem panikařit. Rychle jsem otevřela skříň, ale byla příliš plná a mělká na to, abych dokázala splynout s oblečením. Jak dlouho mu může trvat, než se dostane z koupelny sem? Pohledem jsem zbrkle znovu projela celou místnost. Nic. Ani jediný úkryt. Uchýlila jsem se tedy k zoufalému řešení. Vzpomněla jsem si, že se dveře otevíraly do chodby. Přitiskla jsem se tedy ke zdi poblíž futer a čekala, až vejde do místnosti. Kde jinde bych ho mohla více překvapit, než s prvním krokem přes práh.

Napjatě jsem naslouchala zvukům na chodbě. Kroky se pomalu blížily k ložnici. Sevřela jsem nůž a zatajila dech, jako by mě snad mohl prozradit. Rázným pohybem otevřel dveře. Přišla moje chvíle. Vyskočila jsem zpoza rohu a zabodla mu nůž přímo do hrudi. Nezmohl se ani na výkřik. Byl natolik v šoku, že několik vteřin ani nekrvácel. Ohnal se po mně pěstí. Uskočila jsem. Očima jsem hledala předmět, kterým bych ho mohla omráčit. Ale minimalistická ložnice mi nečekaně nenabídla nic. Začala se mu z úst valit krev. V úzkém potůčku mu stékala po bradě a odkapávala na nahou hruď. Zvedl ruku k obličeji a prstem se té tekutiny dotknul. Jako by mu až v tu chvíli došlo, co se děje. Sklopil pohled k hrudi, ze které trčela čepel nože, a zděšeně na mě pohlédl. Naše oči se střetly. Těžko říct, jestli v mé tváři hledal porozumění nebo ji jen častoval výčitkou. Trvalo to jen chvíli. Potom se svalil na zem a koberec začal bobtnat krví. Velkým krokem jsem ho překročila a vyběhla z ložnice.

,,Zuzano? Kde jste? Musím zmizet. Je nahoře v ložnici. Všechno udělejte tak jak jsem vám řekla, bude to v pořádku. Zabila jste ho v sebeobraně, znásilnil vás a vy jste se bránila,” křičela jsem, zatímco jsem zdolávala schody. Paní Králová stála v hale a jen se na mě dívala. V pohledu se jí zračilo zděšení, ale taky nečekaný odstín vděku a uznání.

Poslední noc v ještě téměř novém bytě. Neměla jsem na výběr, musela jsem vyklidit pole. Bylo mi jasné, že mě Baron vykostí zaživa. Ale dát se zavřít nepřipadalo v úvahu. Nemohla jsem usnout. Uši jsem měla nastražené a svíral se mi žaludek při sebemenším zašramocení. Věřila jsem, že mě paní Králová nezradí, ale přesto jsem si tím nemohla být tak docela jistá. Byla jsem si vědoma toho, že jsem akci až příliš urychlila, ale neměla jsem na výběr. Nebylo pochyb, že Baron bude zuřit. Místo toho, abych upadla do hlubokého spánku, jsem osnovala plán, jak z toho všeho elegantně vybruslit a dostat se co nejdál z města. Jen tak pro jistotu. 

Uprostřed noci mě probudil naléhavý zvuk sirén, vedral se mi do hlavy a pomalu mě nutil procitnout, otevřít oči. Škubla jsem sebou. Došlo mi, co se děje. Snažila jsem se co nejrychleji zmobilizovat své rozespalé tělo. Nemohla jsem se zorientovat. Rychle jsem se posadila na posteli, ale v tom zmatku jsem rukou zašátrala na špatné straně. Lampa nikde. Zpanikařila jsem. Cítila jsem, jak se mi zrychluje srdeční tep. Krev mi duněla v uších. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Jsou blízko. Ještě nikdy nebyli tak blízko. Rozsvítila jsem.

Pokoj ozářilo tlumené světlo, které si prorazilo cestu stínidlem. Vyskočila jsem z postele. Zamotala se mi hlava, jen tak tak jsem se udržela na nohou. Rychle. Kalhoty. Tričko. Začala jsem soukat nohu do nohavice. Sirény mi drásaly uši. Zněly tak blízko, že musely být přímo před domem. Zněly tak neuvěřitelně blízko, jako by mi burácely rovnou za dveřmi. Udělalo se mi mdlo. Přisuzovala jsem to stresu a adrenalinu. Noha mi začala těžknout a jako by se mi ztrácela ze zorného pole. Zoufala jsem upustila kalhoty a snažila se nahmatat své stehno. Ruce mi projely prázdnotou.

,,Do prdele, co se to ksakru…,“ hlesla jsem vyděšeně a pátravým pohledem jsem se zahleděla na své dlaně. Ve skromném světle lampy vypadaly bledě a nezřetelně, jako by se pomalu začínaly vytrácet i ony. Zvuk sirén neustával. Nemohla jsem se hnout. Tělěm mi prostupovala palčivá bolest. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem zůstat.

,,Slyšíte mě?” probudilo mě plácání po tváři. Neochotně jsem otevřela oči. Oslepilo mě ostré světlo. Stáhla jsem obličej do bolestné grimasy.

,,Spadla jste ze schodů a utrpěla vážná zranění, jste v nemocnici. Co nevidět u vás bude manžel, nemějte strach,” usmála se doktorka povzbudivě. Vyděšeně jsem vytřeštila oči.

,,Můj manžel,” hlesla jsem vyprahlými rty.

,,To on vám to udělal?“ zeptala se opatrně. Ve snaze zabouchnout dveře realitě jsem odvrátila hlavu a pevně semkla víčka.

Related Post

leave a Comment