Hon na Ježíška
Posted On
Ela se zvědavě krčila za rodiči a mezerou sledovala příchozí hosty. Návštěvy měla ráda, všichni ti strýčkové a tety jí vozili roztodivné pozornosti, dnes ale čekala někoho důležitějšího, návštěvy musely stranou. Společně s dospělými se usadila v obývacím pokoji, ale nevěnovala jim pozornost. Nejvíc ze všeho ji zajímal rozsvícený stromeček. Toužebně zavírala oči a zase je otevírala, ale po dárcích nebylo ani stopy. Dobře věděla, že Ježíšek nosí dárky pod rouškou tmy, vrtalo jí ale hlavou, jak stihne za takovou chvilku obdarovat děti u nich ve vsi, a taky ve Lhotě a jinde. A co když letos začne dřív?
„Eliško!“ vytrhl ji z přemýšlení mámin hlas. Neochotně se otočila a podívala se na dospělé.
,,Teta se tě na něco ptá,“ dodala maminka.
,,Jestlipak u vás byl Ježíšek,“ zašveholila teta a Ela smutně zavrtěla hlavou.
,,U nás už byl,“ zachichotala se. Že by na Elu letos Ježíšek zapomněl?
,,Tak to jsi letos zlobila,“ dodal vážným hlasem strýček. Ela svraštila čelo. Maminka ji několikrát kárala, ale to byly jenom drobnosti. Co když to ale Ježíšek špatně pochopil? Posmutněla, nakonec ale statečně sevřela ruce do pěstiček a vztyčila hlavu. Pohledem zkontrolovala dospělé. Popíjeli ty své hořké likéry a zaobírali se něčím, čemu nerozuměla. Nikdo si jí nevšímal. Opatrně se vykradla z pokoje. Rychle si navlékla bundu a vyklouzla na ulici. Sotva se ocitla venku, začaly ji na tváři lechtat vločky. Celá ulice ležela pod hustou sněhovou peřinou.
,,Ježíšku?“ zašeptala a nastražila uši. Po Ježíškovi nebylo ani vidu, ani slechu. Nenechala se však zastrašit prvním nezdarem a směle vykročila kupředu. Bačkůrky se jí bořily do mokrého sněhu, trochu to studilo a záblo, ale Ela zatnula zuby. Jak se tak sunula ulicí, zakopla o hroudu sněhu a hlučně dopadla na zem. Ještě než vstala, všimla si čerstvých šlépějí. Vítězoslavně se usmála. Kdo jiný by v tomhle nečase coural ulicemi! Dychtivě se rozběhla. Bedlivě sledovala stopy a sem tam si rukavicí utřela nudli, která jí neúprosně tekla z nosu. Najednou narazila do něčeho měkkého a teplého. Zadkem žuchla do sněhu. Zvedla hlavu. Nad ní stál někdo obrovský a vlasy i vousy měl samý sníh. Polekaně se rozhlédla kolem. Nikde nikdo. Musel to být on.
„Copak tu děláš, Eliško?“ ozvalo se ze shora.
„Vy jste pan Ježíšek?“ vyhrkla dychtivě a pátravě si ho prohlížela. Muž se zarazil, pak se usmál a vesele odpověděl:
„Co potřebuješ, děvče?“
Ela spokojeně vstala a oprášila si kalhoty.
„Pane Ježíšek, já jsem byla hodná,“ vysoukala ze sebe. Muž zamyšleně mlčel. „Já totiž, že jste už byl u tety Káji a u nás ne.“ dodala posmutněle.
Muž se se smíchem zadíval se do těch upřímných dětských očí.
„Víš, Eliško, ty nejhodnější děti si nechávám na konec,“ prozradil a dodal: „Nosím jim totiž ty největší dárky.“ Ela nadšeně výskla.
„Běž domů a hezky čekej,“ pobídl ji muž. Ela hnala ulicí jako vítr. Celá rozzářená vtrhla do pokoje. Dospělí jí věnovali udivený pohled.
„Ježíšek říkal, že přijde a že jsem byla hodná,“ oznámila důležitě a dál klidně sledovala světýlka na pichlavém jehličí.
