Eugenie
Posted On
Románová prvotina Jany Poncarové s názvem Podbrdské ženy získala mezi českými čtenáři (především čtenářkami) velký úspěch. Někteří ji dokonce srovnávali s populární Alenou Mornštajnovou. Rok se s rokem sešel a Poncarová vydává další knihu. Je stejně dobrá jako předchozí příběh? Nebo jsme se z nové vycházející spisovatelské hvězdy radovali předčasně? Dozvíte se v dnešní recenzi 🙂
O autorce
Jana Poncarová patřila k prvním autorům, které jsem ve svých recenzích na blogu představila. Něco málo jsem už o autorce napsala, teď by se to slušelo ještě maličko rozvést.
V první recenzi zaznělo, že se paní Poncarová věnuje také copywritingu. Na jejích webových stránkách se dočtete, že spolupracuje třeba s populárními Hospodářskými novinami. Pokud se o jejích úspěších a kreativních nápadech chcete dozvědět více, můžete se dokonce zúčastnit některého ze seminářů vedených autorkou knihy.
No a co mě totálně dostalo, paní Poncarová píše blog o pěstování zeleniny! Do na první pohled elegantní autorky bych to zrovna neřekla, ale takové hobby na mě působí sympaticky 🙂
O knize
Ještě než přejdu k samotnému ději knihy, hodí se zmínit, že se zakládá na skutečných událostech. Eugenie Egertová / Ledecká skutečně žila a hotel Continental opravdu v Plzni stojí.
S hlavní hrdinkou románu se setkáváme na samotném začátku knihy. Mladičká Eugenie studuje dívčí školu a sní o velké budoucnosti. Lákají ji dálky, ráda by se podívala do Ameriky. Ale život, v jejím případě spíše rodiče, tomu chce jinak. A tak se hned po škole provdá za majetného majitele plzeňského hotelu Continental Emanuela Ledeckého. Sňatek je pro obě strany výhodný, a tak se nebohé a mladičké Evženky nikdo na nic neptá. Taková partie se přece neodmítá, ne?
Eugenie se ještě jednou zadívala na fotografii a potom ji
otočila. „Nebuď melancholická, Evženko,“ připsal strýček
tmavomodrým inkoustem. Když tohle zvláštní slovo četla
poprvé, netušila, co znamená. V přízemí dívčí školy (jak to
označení nenáviděla) ale byla knihovna. Mezi kuchařkami
a příručkami, jak se stát dobrou hospodyní, se schovávalo
i pár zajímavých knih – třeba slovník cizích slov. Nalistovala
písmeno M. A poučila se.
Nedá se nic dělat, hrdinka spolkne hořké sousto a začíná si na svého o několik let staršího manžela zvykat. Časem přijdou i děti a zdá se, že se s celou situací postupně vyrovnává. Nakonec ale do života rodiny, stejně jako do života ostatních, vstupuje druhá světová válka a hotel Continental se začíná otřásat v základech. Ustojí Eugenie válku? Shledá se na jejím konci celá rodina? A co bude s hotelem? Dozvíte se v knize 🙂
Můj názor
Vzhledem k tomu, že se mi Podbrdské ženy moc líbily, chtěla jsem si přečíst i autorčinu další knihu. Velmi mě zaujal celkový nápad, napsat román založený na skutečných událostech, do centra dění postavit silnou ženskou hrdinku (kdo by je neměl rád, že) a navíc všechno propojit ještě s druhou světovou válkou, obdobím, které mě zajímá. Tahle kombinace zněla až vražedně skvěle!
Bohužel, u toho znění to asi skončilo. Po prvních stránkách jsem začínala být zklamaná. Ono se stává, že chvíli trvá, než se děj tak nějak rozjede. Ale Evža se četla špatně tak nějak furt. Asi až do poslední třetiny knihy, a to je opravdu hodně. Myslím, že většina čtenářů nevydrží a knihu prostě odloží. I já jsem se musela přemáhat, ke knížce se mi vracelo jen těžko a do čtení jsem se musela přemlouvat, a to je opravdu co říct!
Prudce vydechla a na kratičkou chvíli odfoukla záclonu
spletenou z jemných smetanových nitek. Prsty se opírala
o široký mramorový parapet, který zůstával studený,
i když kamna v rohu pokoje doutnala od rána. Úzkou místnost
zahřívala tři dívčí těla. Eugenie se dlouhým štíhlým
ukazováčkem dotkla ledového skla, jež na chvíli zadrželo
vlhkost jejího dechu. Bílým měsíčkem nehtu vykreslila
srdce a pozorovala ho, dokud teplo nepřepralo chlad
a malůvka nezmizela ve ztracenu.
Kdo ví, možná to bylo tím, že autorka měla svázané ruce realitou a snažila se vytvořit co nejvěrnější a nejdůstojnější obraz paní hoteliérové. Jenže on ani ten jazykový styl nebyl příliš šťastný. Popisné pasáže se nepříjemně vlekly, místy podařené slovní obraty střídaly fádní kusy textu, které jsem občas prostě přeskakovala v zájmu vlastního přežití. Text postrádal jakékoliv napětí, vlastně jsem jako čtenář ani netušila, k čemu směruje. To se změnilo až v poslední části knihy, ta jediná nezklamala.
Nebyla jsem příliš spokojená ani s celkovou návazností jednotlivých kapitol. Jako čtenář jsem měla často pocit, že ztrácím nit. Evža se vdala, bum byla těhotná, bum, najednou měla dvě děti… A najednou konec knihy 😀 A celkově jsem měla pocit, že na pozadí zůstává ještě spousta nevyřčeného, co by bylo třeba dodat pro úplnost věcí.
Závěrem
Po předchozím čtení Zmizení Sáry Lindertové můžu alespoň pochválit za kvalitně odvedenou korekturu a redakci, v knize na mě vybafl jen jeden jediný překlep, což je právě oproti Sáře hotový balzám na duši 😀
Eugenii nechci zatratit úplně, to rozhodně ne. Nápad to byl dobrý, jen to provedení by si zasloužilo větší dynamiku, menší dávky omáčky okolo a smysluplnější strukturu. A samozřejmě souhlasím s tím, že by si taková výjimečná žena s neobyčejným osudem zasloužila objevit se na plátnech českých kin. Tak snad se toho někdo ujme a filmová Evža překročí ten svůj trochu kostrbatý knižní stín.
Za mě ale 3 z 5! Bohužel.
