Knihomolův koutek

PODBRDSKÉ ŽENY – Jana Poncarová

podbrdské ženy, jana poncarová Posted On
Posted By Zrzi

Poměrně nová prvotina české spisovatelky Jany Poncarové se na poli internetových komentářů a hodnocení těší úspěchu. Jsou jí plná sociální média, všichni ji čtou a drtivé většině se líbí. Má ale skutečně co nabídnout?

O autorce

Janu Poncarovou bychom mohli naprosto bez nadsázky označit za nadějnou českou spisovatelku vstupující na knižní trh se svou prvotinou. Ačkoliv se jedná o první knihu autorky, rozhodně se nedá říct, že by byla psaním nepolíbená. Do roku 2018 ji ale veřejnost znala spíše jako novinářku a copywriterku. A v knize jsou její zkušenosti nepochybně znát.

O čem kniha je

Podbrdské ženy předkládají čtenářům příběh tří generací žen a zavádí nás tak do nedávné minulosti. Emilie, Jana a Johana to v životě nemají lehké. Život na vesnici je příliš netěší, cítí se nechtěné a mají pocit, že svůj osud naplnily jen napůl. Každá z nich má svůj sen, ani jedné z nich ale není dopřáno si za ním jít. Jaký je jejich život plný útrap? A proč se vlastně trápí? Jak životy generací vyvíjí na pozadí dějinných událostí? To vše se, pochopitelně, dočtete v knize 😊

Jak jsem se k ní dostala

Knížku jsem vídala prostě všude. Na Instagramu, ve facebookových skupinách… A navíc měla skvělé hodnocení! Nedalo se odolat. Trpělivě jsem na ni vystála frontu v knihovně (ačkoliv jsem si původně chtěla půjčit něco kratšího) a zklamaná jsem rozhodně nebyla. Tedy byla, ale jen ze začátku.

Kritické okénko

  • Nesnesitelné pnutí v gatích – pro mě i pro Mírka

Jana Poncarová totiž umí nádherně psát. Jednotlivá slova dovede umně skládat do vět, celý příběh často zní jako symfonie, slovní spojení příjemně vibrují čtenáři před očima a dovedou v něm rozechvět každičkou strunu.

Až na to pnutí v kalhotách. To mě fakt štvalo. Já vím, že první mužská postava byla ryzí hovádko. Vím, že to nejspíš muselo být. Ale zkrátka ne. Shodilo to celý příběh, shodilo to celou jazykovou symfonii a vlastně mě to od čtení začínalo odrazovat. S nadsázkou jsem tvrdila, že je to proto, aby se v příběhu našly i čtenářky E. L. James.

  • Splašené koně

Příběh se mi od samého začátku (když pominu Mírkovy věčně napnuté gatě) četl skoro sám. Hltala jsem Mírkovo dětství, hltala jsem jeho soužití s Emilkou a bylo mi s nimi vážně dobře. Pak se ale kniha paní Poncarové celá tak nějak splašila a začala uhánět zběsilým tempem kupředu. Detailní a pozvolné vyprávění začínaly střídat střemhlavé epizody dalších generací a než jsem se nadála, byl konec knihy. Chápu, že kniha byla už tak svým rozsahem poměrně dlouhá, nicméně příběh mohl plynout stejným tempem až do samého konce.

  • „Roztahaná“ Mornštajnová

Vzhledem k tomu, že autorka českému knižnímu trhu předkládá generační román, nabízí se srovnání s příběhy Aleny Mornštajnové. I ona má totiž za sebou knihy podobného ražení a nutno říct, že je stručnější a o něco systematičtější. Navzdory menším nedorazům nejsem skeptická a troufám si tvrdit, že román Jany Poncarové může směle konkurovat i knihám známější Mornštajnové.

Za mě 5 z 5!

Related Post

leave a Comment