No a já
Posted On
Z Delphine de Vigan se pomalu, ale jistě stává sázka na jistotu. Zatím se sice jedná o mou druhou zkušenost s touto autorkou, ale už teď můžu prozradit, že ani tentokrát nezklamala. A až zas v knihovně nebude po čem sáhnout, protože všechno bude rozebraný, de Vigan bude znovu jasná volba.
O autorce
Vzhledem k tomu, že jsem první zkušenost s Delphine de Vigan nesdílela, měla bych jí dnes na blogu věnovat o to více pozornosti. Hodí se prozradit, že mojí první zkušeností byla kniha Ani později, ani jinde.
Delphine de Vigan je francouzská autorka, která dosáhla světového úspěchu právě knihou No a já z roku 2007. Není tedy divu, že byla kniha přeložena do 22 jazyků, pro srovnání – nejnovější román byl zatím přeložen do 14 jazyků. Klobouk dolů!
Delphine pracovala dvacet let jako ředitelka výzkumu, nyní se ale věnuje výhradně literatuře.
O knize
Pravda, název je to trochu zvláštní… No a já. O to silnější pro mě byl moment, kdy jsem zjistila, že je No ženské jméno, jméno jedné z hlavních hrdinek příběhu. Ale to bych předbíhala. V centru příběhu stojí zajímavá hrdinka, třináctiletá a nadprůměrně inteligentní Lou, která díky svému IQ 160 přeskočila dva školní ročníky. Vysoké IQ je pravděpodobně příčinou toho, proč Lou přemýšlí tak, jak přemýšlí. Neustále se pídí po tom, proč jsou věci tak, jak jsou a ráda se věnuje nejrůznějším experimentům. Otázky se jí v hlavě začnou množit mnohonásobně více, když se seznámí s o něco starší bezdomovkyní No, která nemá ani špetku z toho, čím disponuje Lou. Ta ji inspiruje k tomu, aby se vrhla do experimentu, který je namířený proti osudu…
Můj názor
Už na začátku jsem prozradila, že knihy Delphine de Vigan jsou pro mě sázkou na jistotu. Tedy alespoň tyto dvě jmenované v úvodu byly. Obě knihy jsou sice krátké, nicméně obsahově i jazykově poměrně náročné. Autorka povětšinou nepoužívá přímou řeč, vypráví v ich formě a věnuje se vnitřnímu světu hrdinky. Obzvlášť kniha No a já je prosycená nejrůznějšími výroky, které by se daly považovat za životní moudra, viz.:
Paní odnaproti z baru se ujala Muludova psa. Psa si člověk domů vzít může, ale bezdomovce ne. Napadlo mě, že kdyby každý z nás ubytoval u sebe jednoho bezdomovce, kdyby se každý rozhodl postarat o jednoho člověka, o jednoho jediného, pomohl mu, staral se o něho, třeba by jich bylo na ulici míň. Otec mi řekl, že to nejde. Věci jsou mnohem složitější, než jak to vypadá. (…) Tohle je nejspíš jedna z věcí, které člověk musí přijmout, aby se mohl stát dospělým.
Lidi dokážou sestrojit nadzvukové letouny a vypouštět rakety do vesmíru, identifikovat zločince z jediného vlasu anebo nepatrného koisíčku kůže, vypěstovat rajče, které vydrží tři týdny v ledničce a ani trochu neseschne, uložit do mikroskopického čipu miliardy dat. Dokážou nechat lidi umřít na ulici.
To snad mluví za vše, ne?
Závěrem
Další pocit blaženosti a spokojenosti po dočtení knihy, to je No a já. Příběh náročnější na přemýšlení, nicméně zavede člověka tam, kam by se sám nevydal. Klade otázky, které nás v našich běžných a stereotypních životech jaksi míjí. Jak zacházet s lidmi na ulici? Jak se o ně postarat? Lze je začlenit zpátky do života?… Kniha vám sice neposkytne odpovědi, zato vám naservíruje řadu otázek, které vám po dočtení budou nebezpečně vrtat hlavou…
Za mě 5 z 5!
