Pozvání k ohni
Posted On
Letošní novinku Adrienne Celtové jsem si prostě musela přečíst. Slibovala totiž inspiraci slavným manželstvím Vladimira Nabokova. A mě zajímá všechno, co se kolem ruské literatury šustne. Pozvání k ohni jsem si tedy nemohla nechat ujít.
O autorce
Americká spisovatelka Adrienne Celtová v roce 2019 vydala svůj druhý román s názvem Pozvání k ohni. Autorčin první počin Dcery (bohužel není přeložen do češtiny) se roku 2015 těšil nebývalému úspěchu a získal dokonce i nějakou tu cenu (PEN Southwest Book Award). Ani druhý román ale nezůstává pozadu. V Česku spatřil světlo světa sice až v letošním roce, nicméně, originál je o rok starší a už v roce svého vydání se dočkal zařazení mezi nejlepší knihy léta toho roku. Objevil se třeba taky na seznamu doporučené četby slavné moderátorky Oprah Winfreyové.
O knize
Už v úvodu jsem naznačila, že se autorka nechala inspirovat slavným manželstvím Vladimira Nabokova. V Pozvání k ohni manželský pár prezentují nádherná a trochu panovačná (nicméně rozhodně cílevědomá) Vera Orlovová a mladý nadějný spisovatel Lev Orlov. Na začátku knihy se ale setkáváme ještě s další postavou, Zojou Andropovovou, která je prakticky vypravěčkou celého příběhu. Představuje čtenáři svůj deník, seznamuje ho tak se svým osudem, ale také s příběhem Lva a Very. Lva pak samostatně potkáváme ještě v dopisech adresovaných manželce. Veřin hlas v knize zaznívá jen ústy Lva a Zoji, což je myslím škoda, ale na druhou stranu je to docela příznačné, protože podobně Vera figuruje i ve Lvově tvůrčím životě. Pasáže Lva a Zoji jsou navíc ještě ředěny různými výstřižky z periodik, které si Zoja do svého deníku z nejrůznějších důvodů zastrčila.
Má Vero. Má Verenko. Nezlobíš se na mě, viď že ne? Myslím, že bych to nesnesl. Ostatně, než jsem odjel, nutila jsi mě, abych ti vyprávěl o ženách ze své minulosti, nejspíše kvůli těm všem ohavným pomluvám.
Všechny tři postavy na počátku knihy spojuje to, že prchly před krutostí Sovětského svazu do Ameriky. První se do svobodné země dostává Zoja, ztrácí otce i matku a na lodi společně s dalšími sirotky pluje vstříc lepším zítřkům. Alespoň si to myslí. Nicméně, realita je krutá i ve svobodné Americe a s “cejchem sovětské uprchlice” se jí zrovna snadno nežije.
O tři roky později čelíme stále týmž nezodpovězeným otázkám. Bylo svěření těchto dětí do amerických rodin dobročinným skutkem, nebo podfukem nejvyššího řádu? Vyrůstají z nich lidé, kteří plodně přispívají svým domácnostem, anebo vyčkávají a chystají se na okamžik, kdy je budou moci rozložit?
V Sovětském svazu zatím potkává začínající spisovatel Lev Orlov pohlednou Veru, která v něm rozpozná talent a omotává si ho kolem prstu. I oni ale nakonec prchají a setkání s mladičkou krajankou Zojou na sebe nenechává dlouho čekat.
Zoja studuje na internátní škole a je relativně spokojená, nicméně po dokončení studia vyvstává otázka, co dál. Nakonec ve škole zůstává jako zaměstnankyně a pečuje o skleník s exotickými rostlinami. Právě na půdě školy potkává Lva Orlova, autora, jehož knihy prostě zbožňuje. Setkání se samozřejmě neobejde bez následků, začíná milostný trojúhelník, který se všem třem postavám nakonec tak nějak vymyká z rukou.
Ten večer jsem si vytáhla všechny Orlovovy knihy z police a rozložila je kolem sebe, protože mě zajímalo, jestli teď, když se mé tělo dostalo do blízkosti jejich tvůrce, budou vyzařovat nějakou novou energii.
Lev navíc musí stále myslet na svůj nepublikovaný román. První verzi dal Veře, ta ho ale spálila. Nicméně, kdesi v hlubinách nebezpečného SSSR existuje ještě jedna verze, zakopaná hluboko pod zemí. Podaří se mu román znovu získat? A co má v plánu dál? Co bude s mladičkou Zojou? A obhájí si cílevědomá Vera své postavení? Dozvíte se v knize 😉
Můj názor
Už od začátku jsem měla pocit, že Zoja není zrovna důvěryhodnou vypravěčkou. Postupem času se začínalo potvrzovat, že se vlastně ani moc nemýlím. Nejprve máte jako čtenář snahu Zoju litovat. Nebohý sirotek, kterého matka porodila doma na podlaze… Pak se začne ale více a více odhalovat, až vlastně nakonec zjistíte, že není tak černobílá, jak se na první pohled může zdát.
Řekla bych, že ji vlastní osud dost poznamenal. S nálepkou nikým nechtěného a všemi opuštěného děvčátka se cítí nesvá a prostě se snaží zapadnout. Celou dobu. Až do konce knihy. Přitom napáchá víc škod než užitku. Kdyby byla celou dobu jen sama sebou a smířená s tím, kdo je a co má, příběh by asi směřoval jinam.
Vera mi přišla daleko zajímavější. O to víc mě mrzelo, že v knize nedostala vlastní hlas. Když se ale víc zamyslím nad celkovou koncepcí příběhu, jen takhle má postava Very smysl. Vera celou dobu stojí v pozadí, jak za Lvem, tak i za mladičkou Zojou. Nemělo tedy smysl, aby vystupovala do popředí jakožto třetí hlas. Je jen taková šedá eminence kdesi vzadu, která tak nějak rozdává karty. Ze všech postav mi byla asi nejsympatičtější.
Překvapením pro mě ale bylo, že nakonec i Vera jakožto šedá eminence ztrácí rovnováhu a ocitá se v ohrožení. Ač jsem jí trochu litovala, přišlo mi to jako zajímavý zvrat v celém příběhu a dávám za to autorce palec nahoru.
Závěrem
Román se mi četl dobře. Celou dobu jsem měla pocit, že za Zojinými deníkovými zápisy i za dopisy Lva Orlova je něco více. Čím blíže jsem byla konci příběhu, tím větší dávaly deník i dopisy smysl, vlastně se prakticky spojily v jedno. I tak mám ale pocit, že v pozadí zůstalo ještě dost nevyřčeného.
Pozvání k ohni je tak trochu love story, zároveň se jedná ale o psychologický příběh se špetkou napětí. Neotřelá, barvitá kniha, která má čtenáři rozhodně co nabídnout. V jednu chvíli si myslíte, že máte v rukou všechny trumfy a nakonec je všechno jinak. A může být ten, kdo je celý život nerozhodný a nešťastný jednou jiný? Nejsme tak trochu my sami strůjci našeho i cizího neštěstí navzdory okolnostem?
Nakonec stejně dostanete chuť si knížku přečíst znova, to aby Vám všechny promyšlené pasáže a úskoky zapadly konečně pořádně do sebe.
Za mě 4 z 5!
