Slavík
Posted On
Na tuhle knížku pěli slávu ze všech stran. Tak nějak jsem tedy tušila, že bude opravdu skvělá a šetřila jsem si ji na vánoční časy. No a ty nastaly teď, takže jsem si Slavíka nechala dovézt na Ukrajinu a s chutí jsem se do něj pustila. O tom, jestli jsem své známé proklínala či ne, bude dnešní recenze 🙂
O autorce
Kristin Hannah zpočátku vlastně vůbec ke spisovatelské dráze nakročeno neměla. Tahle americká spisovatelka nejprve vystudovala práva, smrtelné onemocnění matky ji ale svedlo tak trochu na scestí. Právě se svou matkou se totiž poprvé pokusila něco napsat. Po její smrti ale na psaní zanevřela a dál se věnovala právničině. Ke psaní se ale přeci jen vrátila. Během těhotenství musela dodržovat klidový režim a nezbylo jí tak nic jiného, než se nějak přijatelně zabavit. A první kniha byla na světě. Od roku 1990 jich už má pár za sebou. Slavík sice není nejnovější, pokud přeci jen dáváte přednost novinkám, letos Hannah vydala Velkou samotu.
O knize
Začátek knihy nás seznamuje se smrtelně nemocnou starou ženou, která opouští svůj domov, ale rozhodně se nechce rozloučit se starým kufrem. Jak už to bývá, na konci života začíná vzpomínat a čtenář se tak postupně začíná nořit do životních osudů dvou sester, Vianne a Isabelly, aniž by tušil, která je onou starou ženou na sklonku bytí.
Osudy sester nejsou už od počátku zrovna jednoduché, dívky brzy přichází o matku a otec, který se vrátil z první světové války domů prakticky jako cizí člověk, se o dívky odmítá starat. Z Vianne navzdory okolnostem vyrůstá rodinně založená žena, která se brzy vdává. Isabella střídá několik internátních škol, vzhledem k povaze nikde dlouho nevydrží.
Do života obou sester nakonec zasahuje druhá světová válka. Zatímco Vianne se loučí s manželem a snaží se především nepoutat pozornost, Isabella je odhodlaná dělat pravý opak. To však není jednoduché, protože slíbila otci, že zůstane u sestry. Tam je ale pod dohledem nacistického kapitána, který je u ní ubytován. Přečkají válku? Shledají se se svými blízkými? Jsou opravdu tak odlišné ve své vzdorovitosti? A kdo nebo co je Slavík? Dočtete se v knize 🙂
Můj názor
Už zhruba po dvou stránkách jsem věděla, že je to ono. Že je to kniha, která se mi bude líbit, a že jsem si nemohla vybrat lepší vánoční četbu. Obě sestry jsem si zamilovala. Ačkoliv Vianne mi od začátku tolik sympatická nebyla. Když jí odešel manžel do války, přišla mi trochu jako fňukna, která si sama neumí poradit. O to víc jsem byla celkovým vývojem příběhu překvapená.
Isabella mi zase často přišla až příliš svéhlavá. Na druhou stranu, jen takhle mohl vyniknout kontrast mezi sestrami, který ke konci knihy postupně mizel. Vianne nakonec vylezla ze své ulity a dělala, co bylo třeba. Možná jejímu činu mohla autorka věnovat trochu více prostoru, koneckonců, o Isabelle se mluví pořád.
Celková výstavba byla skvělá. Rámec se stařenou, která je na pokraji života, do toho příběh obou sester a čtenář vlastně do poslední chvíle moc netuší, kterou z nich potkává v rámci. Příběh se pak chvíli točí kolem Vianne, chvíli kolem Isabelly. Vždy je jasné, o které z nich je řeč a přechody jsou plynulé, nic se zbytečně neopakuje.
Samotná válka je v knize zobrazena dle mého skutečně mistrně. Jednak není podaná jako nějaké soft pozadí života obou sester, místy je skutečně až syrově vykreslená. Také se mi líbilo téma lidskosti. Máme tu okupovanou Francii, do domu Vianne se stěhuje nacistický kapitán, ale ejhle, není černobílý. Kapitán Beck je popsaný jako člověk. I on má rodinu, i on na ni myslí a i on dokáže cítit. To se v literatuře moc nevidí. Navíc se snaží Vianne pomáhat, dokonce jí i radí.
Závěrem
Kniha mě opravdu nadchla a navzdory jejímu rozsahu jsem ji přečetla opravdu rychle. Jediné, co bych snad trochu vytkla je postava kapitána Becka. Od počátku je v příběhu (navzdory svému nacistickému příslušenství) zpracován jako vcelku milá a lidský smýšlející povaha. Ke konci ho najednou dvakrát vidíme jako zlouna a to je všechno. Vzhledem k jeho konci by bylo lepší, kdyby byl za zlouna trochu víckrát. Vyvrcholení jeho osudu by pak snad dávalo o něco větší smysl. Nebo snad kdyby Vianne trochu více celé události litovala. Těžko říct, nicméně, je to jedna z věcí, nad kterou jsem se prostě musela pozastavit.
Trochu mi nesedělo i to, kolikrát Isabella bez sebemenšího problému přešla hory. Ale nesluší se, abych zrovna tohle soudila já. To s radostí nechám profesionálům.
Jinak se klaním, dávám 5 z 5 a brousím si zuby na letošní novinku! A Vy byste měli taky 😉
