Stopy na cestě
Posted On
Nedávno se mi dostal do rukou recenzní výtisk poměrně zvláštního kousku s názvem Stopy na cestě. Nejsem si jistá, jestli bych po něčem takovém z vlastní vůle sáhla, moc se nevnímám jako cílovka podobných knížek (ačkoliv jsem četla třeba Zajceva nebo V temnotě), o to ale bude dnešní recenze zajímavější!
O autorovi
Autorem knihy je Valerij Markus, sympaťák, který je stejně starý/mladý jako já. Kromě věku máme společný ale leda už jen to, že oba zjevně rádi píšeme. Valerij je ukrajinský voják, který v roce 2014 bojoval na Donbase a rozhodl se o tom psát nejdřív na sociální sítě, a nakonec taky na papír a vydat to. V psaní na sociální sítě koneckonců pokračuje a na svém profilu reflektuje i současnou válku, takže pokud se o téma zajímáte, můžete ho sledovat třeba tady. A jo, je to celkem fešák.
O knize
Stopy na cestě jsou vzpomínkami autora na dětství, dospívání, vojenskou službu a počátky konfliktu na Ukrajině, do kterého se coby voják zapojil. Anotace uvádí, že se jedná o bestseller a vyprávění, které je poutavé a syrové. Rozsah knihy je 296 stran a jako zajímavost se hodí zmínit, že obsahuje zhruba 60 QR kódů, pod kterými se vám zobrazí fotky a videa k tématu od samotného autora.
A tady si prostě nemůžu pomoct a musím to napsat. Vizuální stránka knížky je dost žalostná, je to za mě její nejslabší místo. Barvy ukrajinský vlajky jsou fajn, ale takhle na obálce působí jaksi zvláštně, kýčovitě. Postava vojáka je zajímavý prvek, ale v barvách ukrajinské vlajky opět žádná sláva. Ani font nadpisu se moc nepovedl. Na celém obalu mě tak nejvíc zaujal podnázev: Autentický příběh mladého muže, který bojuje za Ukrajinu. Díky němu bych po knížce jako čtenář možná sáhla. Otázka je, jestli to stačí. Ukrajinská verze se mi zdá mnohem zdařilejší, byť je v černobílém provedení. Kromě toho také za mě daleko lépe vystihuje poetickou duši autora. Doporučuji si ji pro srovnání najít.
Můj názor
Styl vyprávění a jazyk je… takový jaký je. V tomhle směru žádný zázrak nečekejte. Ostatně, u podobné literatury se člověk málokdy setká s něčím, co by mu vyrazilo dech. Co ale potěší je to, že celkové ladění vyprávění navozuje dojem, že jste s autorem sami někde v kavárně a on vede dlouhý monolog o svém životě. Taková přátelská atmosféra. Důvěrná. Až moc. Místy jsem autora obdivovala za to, s čím vším se rozhodl čtenářům svěřit, ve své zpovědi je skutečně otevřený, což mi bylo, světě div se, docela sympatické.
Zmíněné QR kódy mě zpočátku nadchly, ještě nikdy jsem se s nimi v knihách nesetkala. Ale. ALE. Já si knížku beru do ruky často ve chvíli, kdy si chci odpočinout od telefonu, internetu, světa obecně. Takže při čtení většinou nemám telefon po ruce a QR kódy mi jsou víte k čemu. Zkrátka není nad ilustrace a fotky přímo v knize, u videí je to pochopitelně jinak, ty bych pod QR kódy klidně nechala.
Co se mi na knížce fakt líbilo, byla možnost nahlédnout pod pokličku ukrajinské armádě. Docela mě zajímalo, jak celá ta mašinérie funguje a nakolik kvalitní je. Na to mi myslím Valerij dostatečně odpověděl. Ocenila jsem také část, kde autor líčí složitý a často i poměrně rozporuplný vztah místních obyvatel ke konfliktu. Takové téma bych v knize snesla i ve větší dávce.
Ráda bych vysekla poklonu i za překlad knihy. Dovedu si představit, že překládání vojenské terminologie a řeči byl mnohdy oříšek, který se dlouho nedařilo rozlousknout. Potěšil i fakt, že se kniha prodává s pevnou vazbou, já jsem dostala paperback a ten mě moc nebavil.
Závěrem
Válka na Ukrajině je téma, které táhne a které lidi stále zajímá, takže je fajn, že se něco takového podařilo přeložit a vydat. Díky tomu, že se jedná o autorovy vzpomínky a že se autor nesoustředí jen na líčení bojů jako takových, po knize mohou klidně sáhnout i ti, které vojenská tématika moc neláká, příběh je postavený tak, aby si v něm přišel na své prakticky každý. Dovedu si představit, že se Stopy na cestě klidně stanou vhodným vánočním dárkem pro kluky, které podobné téma zajímá a kteří si určitě užijí mnohem více srandy s QR kódy, které mně osobně moc nevoněly.
A přiznávám, že vlastně ani nevím, jak takovou knížku hodnotit. Dá se vůbec hodnotit to, že se někdo naprosto otevřel celému světu? Můžu já jako čtenář hodnotit líčení nejintimnějších informací a faktů ze života cizího člověka? Tím spíš, že se jedná o chlapa, co nasazuje svůj život za ostatní. Cítím spíš něco jako vděk za to, že mi Valerij Markus umožnil nahlédnout do nitra svého i do fungování ukrajinské armády a rozšířil mi tím obzory.
