Město
Posted On
Moje první setkání s ukrajinskou literaturou vůbec. A taky můj návrat ke starším dílům světové literatury. Přeci jen jsem poslední dobou četla především knihy z druhé poloviny 20. století a čerstvé novinky. Český překlad ukrajinského románu Město se ale dostal do naší skromné ukrajinské knihovničky a šéfová mi ho doporučila k přečtení. Sama četla několik knih českých autorů a mně bylo stydno, že jsem ukrajinskou literaturou silně nepolíbená. Rozhodla jsem se to změnit.
O autorovi
Dneska udělám výjimku a o autorovi se rozepíšu trochu více. Protože si to zaslouží. Valerjan Pidmohylnyj (1901 – 1937) se narodil ve stejný den jako já, jen o několik desítek let dříve. Lásku ke knihám i literatuře pravděpodobně zdělil po matce. Ta četla a dbala o to, aby její děti získaly dobré vzdělání.
Valerjan už během školních let začínal koketovat s literaturou, psal drobné příběhy, které bezpochyby mají podíl na čtivosti a kvalitě jeho velkého díla. První dílo většího rozsahu i významu mu vyšlo v pouhých 19 letech. Zabýval se ale také překlady, především z francouzštiny. Stejně jako dnes se ale psaním a překlady dalo uživit jen bídně, a tak si Valerjan (stejně jako mnozí dnes) na živobytí vydělával za katedrou.
V době vydání románu Město bylo autorovi pouhých 27 let. Dál mu už ale nevyšlo nic. Historie nezvratně spěla k jedné z dalších tragických kapitol. Nakonec byl, jak nejspíš čekáte, v prosinci roku 1934 zatčen (po zavraždění Kirova) a převezen do Soloveckého tábora. O tři roky později byl společně s další stovkou vězňů popraven. Takhle tehdy končili nadějní a mladí spisovatelé. Věčná škoda. Vzhledem k životním osudu autora mohlo Město znovu vyjít až v 80. letech 20. století.
O knize
Původně se mělo jednat o filmový scénář, navíc autor zamýšlel spíše komedii. Tou dobou totiž byla v Kyjevě filmová horečka, každý chtěl napsat opravdu skvělý scénář a proslavit se. Něco podobného vidíme i u hlavního hrdiny knihy, ten má ale autobiografických rysů daleko více.
Stepan Radčenko se vydává z vesnice do Kyjeva, aby nastoupil na univerzitu. Zdá se, že je to mladý ambiciózní muž, který moc dobře ví za čím a pro co si jde. Město ho ale zrovna s otevřenou náručí nevítá, nakonec mu ale přináší nový koníček i zdroj obživy v jednom, literaturu. Bezpochyby důležitou úlohu v jeho přerodu ve slavného literáta hrají i ženy, se kterými Stepan nakládá zpočátku vášnivě, nakonec poněkud lhostejně. Stávají se snad jen pouhými berličkami k tomu, aby nebohý venkovan Štěpánek nevypadal ve společnosti tak bídně a nepatřičně.
Reakce čtenářů byly různé. Každý si román vykládal tak nějak po svém, každý v něm viděl nějakou vlastní životní zkušenost. Někdo v románu viděl boj mezi vesnicí a městem, jiný zas milostný román. Hlavní hrdina Radčenko byl dokonce přirovnáván k Miláčkovi od Maupassanta, což mi nepřijde úplně trefné. Miláček přeci využíval ženy k tomu, aby se dostal dopředu. Radčenko tak rafinovaný dle mého nebyl. Na rozdíl od Miláčka měl podle mě také talent a jistou dávku štěstí, které mu při společenském vzestupu bezesporu pomohlo.
Poprask způsobilo to, že se v románu sem tam někdo poznal. Navíc, Město nebylo ideologicky jasné, vykreslovalo společnost spíše negativně a hrdina byl záporný. Není tedy divu, že kniha směla znovu vyjít až v 80. letech.
Můj názor
Upřímně, musela jsem si zvyknout na autorův styl. Poslední dobou jsem četla především věci z 21. století, maximálně pak z konce toho 20. Oproti současným knihám mi styl Pidmohylnyho přišel trochu těžkopádný a příliš popisný. Zpočátku mou četbu tedy provázela spíše nechuť. Pak mi ale začínalo docházet, že navzdory jazyku a časovému odstupu je Město neskutečně nadčasovým románem. Postavy zažívaly to, co zažíváme i my. Možná proto je román stále tak populární a pro ukrajinskou literaturu důležitý. Každý v něm totiž najde kousek sebe, kousek svého okolí, zkrátka něco, co důvěrně zná.
Hlavní hrdina Radčenko mi byl chvílemi až odporný. S podivem jsem na konci knihy konstatovala, že autor vytvořil neskutečně negativní hlavní postavu a celou dobu si od ní mistrně držel objektivní odstup. Sama nevím, jestli bych to dokázala. Právě v Radčenkovi jsem viděla řadu nešvarů dnešní doby. To, jak se Stepan choval k ženám pro mě nebylo nic nového, to samé se odehrává i dnes. I dnešní mládež neví, kam vlastně směřuje. Sama sobě slibuje, že dokáže velké věci a jakmile se jí začne dařit, ztrácí zájem. Přesně to byl totiž Radčenko. Jakmile došel do stanoveného cíle a získal to, po čem toužil, rychle o to ztrácel zájem.
Závěrem
Nemá smysl zastírat fakt, že tenhle román rozhodně není pro všechny. Není to jednoduché čtení na dobrou noc, je to něco, u čeho se skutečně musíte soustředit. Až po přečtení knihy vám dojde, proč je Město pro ukrajinskou literaturu tak důležité, a proč se pořád čte. Tomu, že mě kniha zaujala pravděpodobně napomohl i nový překlad Miroslava Tomka. Smekám, myslím, že se s nejednoduchou knihou popasoval velmi dobře.
Nechávám tedy na Vás, milí čtenáři, zda si na Město najdete chvilku. Neslibuji, že z knihy budete paf, ale možná zase o něco víc prozřete a pochopíte, že nešvary dnešní doby nejsou nic, co by tu už několikrát nebylo. A že je to lidstvo skutečně jen těžko ponaučitelná smečka nevděčníků.
Hodnocení 5 z 5! Nadčasové dílo si zaslouží úctu a čtenářský respekt, byť se nečte samo a bez sebezapření.
Doporučuji poslech:
Zdroj: Jaryna Cymbal, doslov k románu Město (najdete úplně vzadu za poznámkami)
