Můj ukrajinskej deník: Noc v koncentráku

Posted On 14. 1. 2020

Publikovala Zrzi

Není všechno zlato, co se třpytí. Pří pohledu na luxusní hotel Citadell In by Vás asi sotva napadlo, že je postavený na lidských kostech. A to doslova. Málokdo by řekl, že ještě prakticky nedávno areál malebného hotelu rámovaly čtyři řady ostnatého drátu. Právě tohle místo bylo za druhé světové války synonymem utrpení a protkané pachem smrti. Tak co, milí hosté, spí se Vám sladce?

První dojmy

Citadela byla jednou z mých prvních procházek po Lvově. Tenkrát jsem vlastně ani pořádně netušila, kam jdu. Řekla jsem si, že si studování nějakých těch historických faktů nechám na potom a budu si prostě jen užívat tu magii okamžiků, aniž bych všechny ty (většinou omšelé) památky předem odsuzovala. Po zhruba dvou měsících od své návštěvy jsem se ale dozvěděla něco, co mi nedá spát. (Ono, koncentrační tábor v centru města by asi čekal málokdo). A chci o tom vědět víc. No a co bych to byla za učitelku / blogerku / a tak vůbec, kdybych Vám o tom nic neřekla. Už teď můžu prozradit, že zrovna dvakrát dobře jsem se v okolí Citadely necítila.

Vznik Citadely

Celý areál nedaleko od centra města vystavěli v 19. století Rakušané za účelem opevnění. Místním k srdci nikdy zvlášť nepřirostl, už ve lvovském folklóru se traduje, že by se Citadele měli všichni obloukem vyhýbat, protože jim rozhodně nepřinese nic dobrého. Pověra zřejmě pramenila z faktu, že Citadela byla více než století uzavřeným vojenským prostorem a nikdo netušil, co se na „zakázaném“ území odehrává. No a když máme o něčem málo informací, začneme mít logicky strach, popřípadě si vymýšlet vlastní teorie.

Záhadnost místa vygradovala na konci druhé světové války. Tehdy málokdo skutečně věděl, co se za ostnatým drátem dělo. Kluci žijící v době bez internetu si ale na místo rádi chodili hrát. Věděli, že jim tam hrozí nebezpečí, že by se na ně kdykoliv mohlo cokoliv sesunout. Právě to je ale na hrách v opuštěné Citadele lákalo. Nejspíš jen do té doby, než na místě nalezli lidské ostatky.

Příchod nacistů

Není divu, že se nacistům důmyslně vystavená pevnost, navíc na poměrně strategickém místě, hodila do krámu. Právě zde tedy vytvořili koncentrační tábor, známý jako Stalag 328. Co do chodu a táborové každodennosti fungoval podobně jako ostatní veřejnosti mnohem známější místa. Vězni dostávali podobně bídnou stravu, žili v otřesných podmínkách a čekali tu na téměř jistou smrt. V čem byl ale tábor jiný?

Vězni, kteří obývali Stalag 328 byli váleční zajatci z řad vojáků, kteří se dostali do zajetí během Velké vlastenecké války (tak v Rusku nazývají druhou světovou válku). Zpočátku se jednalo především o příslušníky Rudé armády, postupem času se do Lvova ale dostává i několik Francouzů, Italů a Belgičanů.

Vojáky během prvních chvil v táboře „třídily„, stranou si brali především Židy a důležité šarže. Ty pak zavírali do tzv. Věže smrti, trýznili je několik týdnů hlady a nakonec je pustili ven a zastřelili. Hladu se ale nevyhýbali ani „řadoví vězni“, některé cely dozorci neotevírali i několik dní, takže se zubožené oběti chýlily i ke kanibalismu. K tomu všemu se ještě přidávaly epidemie a další strasti, které už tak svízelný život vězňů činily nesnesitelným.

Smutná realita

Nejednalo se ale o jediný koncentrační tábor v okolí města. Během okupace bylo ve Lvově zřízeno ghetto, za městem postavili tábor Janowska, další tábor smrti pak stál u Lisiněckého lesa (Лисинецкий лес). V samotném Lvově i jeho blízkém okolí zahynulo okolo 400 000 lidí. V areálu Citadely pak 140 -200 000.

Dnes už jen hrstka mladých obyvatel Lvova ví, k čemu v areálu luxusního hotelu Citadell In docházelo. Na místě nenajdete žádnou pamětní desku, ani jakoukoliv jinou připomínku. Dokonce ani na webových stránkách hotelu nenaleznete jedinou zmínku. Vlastně, nejsmutnější na tom je to, že celý hotel je umístěný právě v oné Věži smrti, v budově, kde docházelo k nejhorším zvěrstvům.

Během rekonstrukce se sice místní veteránské organizace a další pokusili do areálu dostat a zachránit, co se dá. Majitel jim ale nevyhověl a zbytky těl i všeho, co se v areálu nacházelo, byly odvezeny neznámo kam.

Na závěr

Někdo argumentuje tím, že je Země natolik stará, že všichni chodíme po kostech, takže na tomhle místě vlastně zas tolik nesejde. Někdo zůstává v šoku. Zamyslete se, prosím, i Vy. Jak by Vám bylo, kdybyste si užívali v pětihvězdičkovém hotelu a vzápětí zjistili, že možná zrovna ve Vašem pokoji mučili tisíce nevinných? Kde jsou hranice toho, za co už nejsme ochotní jít? Kde by měl začínat respekt?