U severní zdi
Posted On
Prameny Vltavy a Petru Klabouchovou z mého blogu už dobře znáte, recenze na knihu tu vyšla před necelými deseti měsíci. Tehdy jsem netušila, že je autorka ponořená do nového příběhu a chystá se vydat další knihu. Možná to bylo proto, že měla poměrně slabou propagaci, škoda. Jakmile jsem ji ale mezi novinkami zahlédla, přidala jsem si ji na seznam. Věřila jsem totiž, že Petra Klabouchová vytáhne na světlo další zajímavé téma. A trefila jsem se do černého.
Autorka
O autorce jsem psala už v souvislosti s Prameny Vltavy, takže tentokrát budu stručná. Jazyk knih je vyšperkovaný, styl psaní vytříbený, možná vás tedy zaskočí, že za ním stojí mladá žena narozená v roce 1980. S psaním už nějaké ty zkušenosti má, do širšího povědomí se ale dostala až vydáním knihy Prameny Vltavy.
Trochu nečekané je i to, že Petra Klabouchová jako manažerka zastupuje několik rockových skupin a věnuje se hudebnímu průmyslu. Hudebním průmyslem se nechala inspirovat a napsala knihu s názvem Na plný koule, vyšla nedávno a má ještě mizernější propagaci než U severní zdi, věčná škoda.
Zaujalo mě také, že žije střídavě v Itálii, USA a České republice.
Anotace
Tajemný Muž s dírou v srdci si nese životem nezhojené jizvy na těle i na duši. Dávný zločin, který ho v dětství připravil o rodinu, nebyl nikdy potrestán. Časy se mění, svět kolem však zůstává hluchý, slepý a němý stejně jako kdysi. Všichni už zapomněli nebo se o to usilovně snaží. Až na něj. Spravedlnost se nekoná, a tak musí konat on. Čím víc se blíží jeho vlastní konec, tím naléhavěji jako přízraky z hloubi hromadných hrobů Ďáblického hřbitova vystupují příběhy dětských obětí komunistického režimu.
V léčebně dlouhodobě nemocných Ošetřovatelka umírajících pomáhá svým pacientům v posledních chvílích jejich pozemského života. S novou klientkou však do ústavu přichází i něco, co je mimo možnosti chápání zdejšího personálu. Bude nutné z léčebny nebo ze svědomí stařečků, kteří tají temnou minulost, vymítat ďábla?Přišel čas platit účty za padesátá léta…..
Recenze
Mám-li být upřímná, po přečtení anotace mi problesklo hlavou, že to bude vlastně jen další tuctový příběh. Ano, téma zajímavé, ale motiv pomsty a dávné křivdy mi přišel takový… jednoduchý. Z Pramenů Vltavy jsem si ale odnesla to, že Petra Klabouchová patří k autorům, kteří nejsou na první pohled čitelní a rádi skrývají mezi řádky.
Když půjdu hezky popořadě, musím pochválit technickou stránku knížky. V tomto ohledu udělala autorka obrovský pokrok. Jazyk knihy byl bravurní a vlastně byl pro mě sám o sobě čtenářským zážitkem. Úplně nejvíc jsem si užívala postavu doktora Brože, ten byl tak skvěle vykreslený, až jsem měla pocit, že stojí přede mnou z masa a kostí a chrlí mi ty své hlášky přímo do obličeje. Paradoxně pro mě byl, a to navzdory všem smutným osudům a krutostem, nejvýraznější postavou příběhu, což nevím, jestli je v souvislosti s tématem a záměrem úplně dobré. Naopak postavy hlavní mi v kontrastu s Brožem zůstávají trochu v pozadí.
Uspořádání kapitol a stavba příběhu je za mě na jedničku. Bylo to opět trochu náročnější, jako čtenář jsem se musela zamýšlet, soustředit se na to, kdo je kdo, hledat cestičky, které vedou příběhem a spojovat si je dohromady, abych zdárně došla do cíle. Tentokrát jsem se ale orientovala mnohem lépe než v Pramenech Vltavy.
Líbilo se mi, že se autorka snaží nastavit zrcadlo tak, aby náš pohled na “ty zlé” byl pokud možno objektivní, abychom je neviděli jen jako ty, kteří páchali zlo, ale také jako “civilisty”, obyčejné lidi s jejich obyčejnými osudy. A aby nám došlo, že se za postarším a na první pohled zcela neškodným pánem s jezevčíkem může skrývat někdo, kdo má na svědomí stovky či možná tisíce zmařených osudů. Na první pohled totiž neodlišíme pachatele od oběti, což je vlastně docela děsivý fakt, protože to může být i váš soused.
Kladně hodnotím i pojmenování postav podle charakteristických znaků. Muž s dírou v srdci, Ošetřovatelka umírajících, Žena s jizvou na rtu… Bylo to osvěžující, příběhu to dodávalo punc zajímavosti.
Příběhy z pankrácké věznice ale byly velmi bolavé. Troufám si říct, že byly až nevhodné pro čerstvé matky (nedovedu si ořez, že bych po takové knížce sáhla třeba v šestinedělí). Nicméně jsem ráda, že jim autorka vdechla život a představila je čtenářům. Opět je dovedla umně zapracovat do celého příběhu, klobouk dolů.
Závěrem
Kniha U severní zdi je v mých očích takřka dokonalá a jsem poctěná, že jsem něco takového mohla číst. Petra Klabouchová na knize i sama na sobě odvedla obrovský kus práce, rešerše jí musely zabrat spoustu času, v porovnání s Prameny Vltavy je vidět i posun v práci s jazykem a strukturou.
V mých očích se tak autorka dostala asi na úroveň Karin Lednické a mílovými kroky přeskočila Alenu Mornštajnovou. Škoda, že se její knize nedostalo tolik pozornosti, pravděpodobně i zásluhou toho, že v podobném období vyšel Les v domě.
Je tedy na nás čtenářích, abychom o knize diskutovali, abychom jí věnovali dostatek prostoru na sociálních sítích a zajistili jí tím tak nové a další čtenáře. Taková kniha prostě nesmí zapadnout. Přesně takovéhle knihy chci číst. Knihy, které mi představují nové téma, ze kterých se dozvídám nové informace (akce Kámen), knihy, které se mě hluboce dotknou, zamávají mými emocemi, zároveň mě ale i pobaví, přimějí mě zamyslet se… Ach jo. Jednou bych chtěla být v psaní tak dobrá jako autorka! Minimálně v tom strukturování příběhu. A jsem zvědavá na další knihu, touhle poslední si totiž autorka nastavila laťku zatraceně vysoko!
Za mě rozhodně 5 z 5! A nejlepší knížka letošního roku.
