Věci, na které nastal čas
Posted On
Knížku jsem si v knihovně půjčila, protože se mi moc líbila Dědina, kterou jsem četla krátce před porodem, a proto tu recenze na ni chybí. Vzápětí jsem ale zjistila, že obě knihy sice napsala Petra, ale Dědinu Petra Dvořáková a Věci, na které nastal čas zas Petra Soukupová. Čert aby se v tom vyznal. Trochu jsem se zapotila, měla jsem obavy, že jsem sáhla po autorce, která mě příliš nepotěší, opak byl ale pravdou a můj omyl se ukázal vlastně jako docela šťastný přehmat.
Autorka
Petra Soukupová se narodila přesně ve stejný den jako malý Bobeš, takže naše “setkání” byl nejspíš osud, hahaha. Dokonce i rok jejího narození končí číslem 2, stejně jako ten Bobešův. To nemůže být náhoda! No nic.
Autorka vystudovala scenáristiku a dramaturgii, působí jako dramaturgyně seriálu Ulice a scenáristicky se podílela na seriálu Comeback, který se mi teda líbil mnohem víc než Ulice.
Knížek vydala už několik a vlastně se divím, že jsem se k ní dostala až teď. Žije a tvoří v Praze. Její knihy se dostaly už do šesti dalších zemí! Myslím tedy, že se o ní dá bez nadsázky uvažovat jako o úspěšné současné autorce. Takže jsem čekala fakt velký věci.
Anotace
Život nelze naplánovat ani se na něj nedá dopředu připravit.
Alice a Richard, sedmnáct let jejich společného života, dvě děti, Kája a Lola. Kájovi je třináct a začíná mít rodičů dost, Lole bude jedenáct a nejvíc ze všeho na světě si přeje psa. Nikomu se nic moc neděje, stereotyp všechno překrývá jako měkká deka. Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá. Až do chvíle, než se objeví někdo nový. A s tím pocit, že doteď to vlastně nebyla láska. Jenže jsou rodina, a cokoliv se stane jednomu, poznamená všechny. A Kája s Lolou musí najednou řešit to, co děti nikdy řešit nechtějí. Stojí ale tahle rodina vůbec za záchranu?
Recenze
Po přečtení knížky se nemůžu ubránit dojmu, že přesně takový příběh má tu moc rozdělit čtenáře na dva tábory. Na ty, kteří budou příběhem upřímně nadšení a na ty, kteří ho ani nedočtou. V tom nejspíš spočívá genialita Petry Soukupové. Dovede nastavit takové zrcadlo, před kterým člověk uteče, pokud se v něm pozná. A upřímně, není moc těžký se v něm najít.
Anotace jako taková moc poutavá není, nenaláká, neslibuje nic extra. Vztahy, 17 let manželství, dvě děti, někdo nový, takže jasná nevěra… Nic, co by asi člověk toužil číst. Nicméně. Petra Soukupová umí úplně geniálně a naprosto přesně pracovat s psychologií postav. Ať už se jednalo o Alici, Richarda, děti… A vlastně kohokoliv v knížce, byl důkladně propracovaný. Takže z poměrně fádního námětu dokázala autorka udělat něco, na co se prostě nezapomíná. Musí mít výjimečné pozorovací schopnosti, jinak nevím. Všechno bylo naprosto přesné. To, jak se postavy chovaly, co říkaly, jak reagovaly… Až to místy trochu děsilo.
Takže jo, byl to zážitek. A ne, nemyslím si, že je to oddechová knížka a příběh o ničem. Už jen to, jak dokonale autorka dokázala vyobrazit křehkou dětskou psychiku a to, s jakou intenzitou vnímá vše, co se v rodině odehrává… Z toho mě upřímně jako čerstvou matku docela mrazilo. Mrazilo mě i z toho, že nějak takhle vypadá většina (nejen) českých domácností. Lidé, kteří se přetvařovali, aby se jeden druhému zalíbili, vztahy, ve kterých chybí komunikace a vzájemný respekt… Bylo mi z toho smutno, protože to autorka dokonale nacítila a popsala.
Jo a to, že se někomu zdály postavy vyloženě nesympatický. Autorka je vytvořila dokonale, jako lidi z masa a kostí, se všemi dobrými i špatnými stránkami. Jako čtenář jste o postavách věděli všechno, viděli jste je hned z několika perspektiv. Kdybyste měli tuhle možnost i u lidí ze svého okolí, taky by vám už nejspíš nevoněli. A nemyslím si, že se jedná o nějaký nepravděpodobný příběh, naopak a bohužel si myslím, že minimálně jeho část je každodenní realita mnoha rodin…
Závěrem
Za tenhle šťastný přehmat jsem ráda. Myslím, že Petra Soukupová hezky převedla, že i reaktivně fádní a stereotypní téma se dá zpracovat tak, že na něj čtenář do smrti nezapomene. Z knížky jsem se toho sice nic moc nového nedozvěděla, chuť diskutovat ve mně ale vzbudila. Trochu mě teda trápí ten useknutý konec, přiznávám. Ale jinak mě nenapadá nic, co by mi na příběhu vyloženě vadilo. Knížku jsem si užila, během četby jsem rozhodně měla o čem přemýšlet. A ne, autorčiným knížkám se do budoucna rozhodně bránit nebudu. A smekám před pozorovacími schopnostmi, jednoduše geniální.
Za mě 5 z 5!
