Můj ukrajinskej deník: Víra
Posted On
Lvov sice není úplně nejpříhodnější místo pro čerpání informací o východním náboženství, ale několik pro člověka ze Západu nezvyklých věcí jsem tu přeci jen našla. Co mě tedy překvapilo? A do jakých kuriózních situací jsem se to zase dostala?
Dvojí Lvov
Vzhledem k historii města (ano, i k té se na blogu časem dostanu) nikoho příliš nepřekvapí, že tu vedle sebe pokojně existují pravoslavné, řeckokatolické i římskokatolické kostely a církve (a nejen ty). Často se Vám tak stane, že vejdete do kostela, který se na první pohled tváří jako římskokatolický, ale nakonec zjistíte, že se má věc docela jinak. Dost možná za to může složitá historie města. Jo, a aby toho nebylo málo, je tady taky Arménská katedrála.
Svatby
To, že je Lvov poměrně silně věřící město může dosvědčit nejen to, že tu uzavírají sňatky opravdu mladé páry. A uzavírají je v kostele. Od svého studenta vím, že je tu běžné mít dva obřady, jeden církevní a druhý občanský. Že by pozůstatek minulého režimu?
Zvláštní mi přijde, že jsem v centru viděla jen svatby malé. Ženich, nevěsta, svědci, rodiče. Dohromady tak deset lidí. A ještě zvláštnější mi přijde, že se během obřadu chodí do kostela modlit místní a slídí tam turisté. V Česku byste dostali leda tak po čuně 😀
Pobožnost
Nejspíš čekáte, že je Ukrajina pobožnější než ateismem proslulé Česko. Je to skutečně tak. Místní (hlavně ti staršího data narození) se křižují jakmile jdou kolem jakéhokoliv svatostánku (i sochy). Klidně rovnou v autobuse. Dokonce jsem onehdy viděla paní, která se křižovala při průjezdu křižovatkou. Muži si pak cestou kolem kostela alespoň na chvíli sundají klobouk či čepici, a svatostánku se uctivě pokloní.
Péče o svatostánky
Hrozně milé mi taky přišlo, když jsem v centru viděla stařičkou babušku, která sotva šla, ale motyčkou kypřila půdu kolem sochy Panny Marie nedaleko kruhového objezdu. V té péči bylo tolik něhy a pokory, až jsem na chvíli zalitovala, že jsme my Češi na náboženství zanevřeli.
Bezbožní turisté
O víkendu jsem prožila vcelku zajímavou chvilku. Byli jsme se podívat v jednom ukrajinském skanzenu (ano, určitě o něm taky napíšu článek) a měli tam několik stařičkých dřevěných kostelů (jeden z nich je na prvním obrázku v článku). Prostě nádhera. Za 40 hřiven (= 40 korun) jsme se mohli na chvíli stát součástí historie. Ale ne všude. To, že za vstup zaplatíte ještě neznamená, že vás ukrajinské babušky pustí dovnitř.
Za tu dobu, co jsem na Ukrajině, jsem se naučila vcelku slušně rozumět. Míso každého sto padesátého slova chytám už každé sté. Ha ha ha. Ne, opravdu. Slyšela jsem rozhovor dvou turistek a babušky, která držela stráž u jednoho z dřevěných chrámů. Znělo to asi takhle:
“Můžeme se dovnitř?”
“Ne, dovnitř můžou jen ti, kteří opravdu věří. Dovnitř může jen ten, který jde do chrámu rozjímat.”
You shall not pass. Hahaha.
A tím to haslo. Babuška si stoupla mezi futra jako nefalšovaný vyhazovač a turistkám nezbylo nic jiného, než jít o dům dál.
Zdravit se musí
A na závěr něco, co mě dostalo ze všeho nejvíc. Ti, co sledují můj Instagram a Facebook asi tuší. Onehdá jsem jela autobusem a nastoupila vcelku korpulentní dáma. Všechny cestující pozdravila hlasitým: Sláva Ježíši Kristu, a posadila se kousek ode mě.
Tak takové to tu s tím náboženstvím je. Samozřejmě, pokud během svého zdánlivě nekonečného pobytu prožiju další “náboženský šok”, budu vás o něm neprodleně informovat 😀
PS: Účelem článku nebylo víru jakkoliv shodit nebo “hejtit”, ba naopak, poukázat na to, že Češi jsou opravdu někde jinde, a zamyslet se nad tím, jestli je to vlastně dobře.
