Říkali mi Leni
Posted On
Překvapilo mě, že tahle jedinečná kniha unikla mé pozornosti. Příčinou nejspíš bude to, že na základní škole ani na škole střední nebyla součástí povinné četby. O Leni jsem se dozvěděla až v jedné čtenářské skupině. Troufám si tvrdit, že nebýt této skupiny, Leni by pro mne zůstala nadále velkou neznámou. A to by byla opravdu škoda.
O autorce
Ani Zdeňce Bezděkové jsme na hodinách literatury příliš prostoru nevěnovali. Svou recenzí se pokusím tenhle nedostatek napravit a o autorovi Vám naservíruji trochu více informací než bývá zvykem. Autorka pocházela z Českých Budějovic, její otec byl středoškolský učitel a matka žena v domácnosti. V sedmi letech je nucena odstěhovat se do Prahy k prarodičům její milovaný otec odchází bojovat do první světové války. Všímáte si té podoby s Leni?
Mladičká Zdeňka nakonec vystudovala češtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově (získala titul doktorka filozofie). Právě tam potkává i svého budoucího manžela, sňatek s ním jí ale mnoho štěstí ani společně prožitých let nepřináší. Zůstává jí po něm jen příjmení. Nakonec se po škole vrací do rodných Českých Budějovic a přijímá místo učitelky. V roce 1949 nastupuje na zdejší Pedagogickou fakultu, stává se vedoucí katedry filologie, věnuje se ale i překladům (především ze slovinštiny). V roce 1962 odchází i kvůli odlišným politickým názorům předčasně do penze.
O knize
Kmihu s názvem Říkali mi Leni napsala Bezděková v roce 1947, tedy v době, kdy byly vzpomínky na válku opravdu čerstvé. Příběh se zčásti zakládal na reálné události, tedy na příběhu desetileté Aleny Šámalové. POZOR, MOŽNÝ SPOILER. Ta byla zavlečena asi jako čtyřleté děvče nacisty do Německa na převýchovu. Inspirace na sebe tedy nenechala dlouho čekat. Příběh ale není autentický, autorka se se Šámalovou nikdy nesetkala.
Už z mého úvodního slova je patrné, že Bezděková při vytváření Leni čerpala ze svých vlastních vzpomínek a zážitků z dětství. Hlavní hrdinka příběhu, Alena Sýkorová, které doma říkají Leni, má sílící pocit, že do rodiny Němců Freiwaldových zkrátka nepatří. Matce, bývalé zapálené nacistce, přezdívá Ledová královna, protože pro ni nemá kouska citu, starší bratr Raul jí často nadává, snad jen babička pro ni má trochu pochopení. Sebemenší vzpomínku, která se jí v hlavě vynoří, se Ledová královna snaží hned v zárodku zadusit. Má pocit, že je Leni moc malá na to, aby dokázala porozumět, Leni ale předčí jejich očekávání a v podstatě sama uvádí události do pohybu.
Můj názor
Takhle, kniha se mi určitě nečetla lehce. Máme tu malou holčičku, která je přinucena vyrůstat mimo vlastní rodinu. To by ještě jakž takž šlo. Ale náhradní rodina k ní necítí absolutně nic. Chovají se k ní jak k tomu nejhoršímu póvlu, snad jen babička má Leni docela ráda. Hnus. Smutek. Bezmoc.
Veškerý proud emocí, který čtenáře strhává umocňuje to, že je celý příběh vyprávěn v ich-formě, ústy maličké Leni. Právě jejíma očima vnímáme svět narušený příchodem i koncem druhé světové války. Prostřednictvím jejího z Československa násilím vyrvaného života se seznamuje s tím, jak to v Německu po skončení války vřelo. Zdaleka ne všichni Němci byli s koncem války smíření, někteří nadále schvalovali nacistické zločiny a doufali, že se Třetí říše dočká svého obrození.
Zdeňce Bezděkové se v jedné maličké tenoulinké knížce podařilo předat to, co někteří spisovatelé nezvládnou ani v několika dílech. Očima Leni ukázala, jak nekompromisně nacisté ničili lidské životy, jak bez pokory a pokání trávili první měsíce po válce a jakýma očima na Čechoslováky nahlíželi. Dovedu si představit, že jednou budu Leni se svými dětmi číst a společně budeme diskutovat o tom, kdo byl Hitler a proč že byla ta druhá světová válka. A věřím tomu, že díky bravurnímu počinu paní Bezděkové budou chápat lépe než s nosem zabořeným v učebnicích.
Závěrem
Útlá knížka, kterou zvládnete během jednoho večera. Přemýšlet o ní budete ale několik následujících dnů, týdnů, měsíců… Neměla by chybět ani v jedné domácí knihovně, číst ji mohou dospělí čtenáři, i čtenáři o něco mladší. Díky skvělému stylu Zdeňky Bezděkové každý pochopí, co příběhem chtěla světu říct. Na nás je, abychom její poselství přijali, předávali z generace na generaci a nedopustili, aby se smutný osud Leni Freiwald, tedy Aleny Sýkorové opakoval.
Za mě 5 z 5!
