Velký sešit

Posted On 30. 7. 2020

Nikdy jsem neměla v ruce tak syrovou knihu bez sebemenšího náznaku jakýchkoliv emocí. Přečetla jsem spoustu příběhů dějově zasazených do druhé světové války, ale nic podobného se ke mně skutečně nikdy nedostalo. Agota Kristof vám to nandá bez servítků, což má bezesporu svoje kouzlo.

O autorce

Sotva jsem s nadšením objevila Agotu Kristof, dozvěděla jsem se, že už není mezi námi, tomu říkám smůla. Autorka Velkého sešitu se narodila krátce před vypuknutím druhé světové války v Maďarsku, odtud nakonec emigrovala do Švýcarska, kde před devíti lety zemřela. Rozhodně je to ale osobnost, na kterou by se nemělo zapomenout.

O knize

Velký sešit je součástí trilogie (o tom jsem až do dnešního dne neměla vůbec ponětí, takže poběžím hned pro další díly). V podstatě se jedná o deníkový záznam z pera dvou malých chlapců (dvojčat), které matka nechala u babičky. Na první pohled to sice nezní moc zvláštně, když k tomu ale přičteme, že je válka a že babičce celé Malé město přezdívá Čarodějnice a obviňuje ji z vraždy vlastního manžela, asi tušíte, že to zrovna nějaká ta „oddechová povídačka“ nebude.

Mrazí vás z toho? Tak to počkejte na to mrazení při četbě knihy!

Můj názor

Upřímně, ještě tu knihu trochu trávím. Agota Kristof si totiž skutečně žádné servítky nebere a fanoušky knih typu Tatér z Osvětimi a Cilčina cesta nejspíš nepotěší. Tady totiž nic růžového a hedvábného nenajdete. Agota se s příběhem nepáře, píše ve stručných a úsečných větách, bez zbytečných kudrlinek a příkras. Nezajímá ji nitro postav, píše jen o tom, co je vidět zvenčí. Zároveň ale říká mnohem víc než ostatní autoři na dvojnásobném, trojnásobném počtu stran. Při vyprávění vychází částečně i z vlastních zkušeností a prožitků, které za války získala. Takže jo, ofrňovala jsem nad řadou pedofilních a brutálních scén, ale jo, je načase přijmout fakt, že to tak skutečně bylo.

Velký sešit je podle mě velmi kvalitním zhmotněním myšlenky, že zlo tvoří další zlo. Mimořádně inteligentní chlapci si na základě toho, co kolem vidí, tvoří vlastní svět plný „okoukaných“ pravidel, cvičí se v otrlosti a snad vůbec v tom nejhorším, v zapomínání na hezká slova, která jim maminka často opakovala. Potlačují dětskou něhu i nevinnost a snaží se fungovat ve světě plném násilí. Celý příběh nakonec končí neskutečně nečekaně a krutě.

Závěrem

Klobouk dolů před autorkou. Sice začala psát prakticky až na sklonku života, na druhou stranu, právě tehdy asi cítila, že má světu co říct i nabídnout. Možná viděla ty zástupy knih o válce a řekla si, že ukáže světu tu nepřikrášlenou pravdu, protože i ten nejsyrovější příběh jí v porovnáním s vlastními zážitky a jejím viděním světa musel připadat jako naprostý čajíček. Tohle je válka. To, co vtiskla Agota Kristof na papír, je válka.

Jo a rozhodně nesmíte minout skvělý doslov Sergeje Machonina!

Za mě 5 z 5.