Můj ukrajinskej deník: Pidhirtsi
Posted On
Před Vánocemi jsme si udělali takový menší výlet za město. Počasí nám přálo a ze Lvova jsme už od září viděli fakt hodně. Byl tedy ideální čas na změnu. Výlet jsem plánovala já. Ve městě jsme se celkem přesytili kostelů, chrámů a dalších církevních staveb. Změnu v podobě profánních pevností a hradů jsme tedy uvítali s otevřenou náručí. Třeba Vám náš výlet poslouží jako inspirace během lvovského či ukrajinského pobytu. Dneska Vás vezmu do Pidhirtsi. Připraveni?
Na cestě
Volně navazuji na první díl naší výpravy za město, který naleznete pod tímhle odkazem. Cesta do Pidhirtsi byla víc než trnitá. Zadali jsme místo do navigace a nějak nám ten čas k celkovému počtu kilometrů neseděl. Nakonec jsme usoudili, že navigace holt asi nemá svůj den a vyjeli vstříc dalšímu dobrodružství.
Nejdřív jsme začali potkávat auta, která se proti nám šinula v protisměru. Nadávali jsme. Chvílema dost sprostě. Pak jsme ale zjistili, proč nebohý řidič tak zoufale kličkoval. Celá silnice byla totálně děravá. Totálně. A díry byly fakt poctivé (rozuměj hluboké). Takže až zas jednou uslyšíte někoho v Česku nadávat na stav našich silnic, ukažte mu tuhle ukrajinskou.
Římskokatolický kostel svatého Josefa
Auto můžete klidně nechat naproti kostelu. Parkuje tam většina turistů, v pěší dostupnosti budete mít jak kostel, tak samotný zámek. Kostel působí skutečně majestátně. Jeho omšelá krása nás dostala už na fotkách při plánování výletu, naživo byl ale daleko lepší. Bohužel, nedostali jsme se dovnitř, jen jsme nakoukli přes mříž.
Kostel byl postaven v polovině 18. století a sloužil jako hrobka rodu Rževuských. Stavba se trochu protáhla, měla se tu vdávat dcera zadavatele projektu, nevyšlo to o dva roky. Stane se. Na konci druhé světové války byl kostel uzavřen a v letech 1976-1979 se dočkal rekonstrukce (radši si ani nechci domýšlet, jak musel vypadat před ní). Za dob SSSR se kostel stal také „skladem“ léčebny tuberkulózy (o té ještě bude řeč). Teď je společně se zámkem majetkem řeckokatolické církve a měl by být plně funkční a tedy i k dispozici turistům.
Zámek
Původně jsme se chtěli jít do zámku podívat, ale den se začínal nebezpečně chýlit ke konci (cestovat po takových silnicích v noci je vskutku nebezpečné) a taky po nás chtěli vstupné, to se nám stalo vlastně poprvé během výpravy za město. Překvapilo nás to, peněženku jsme nechávali v autě. Na zámek jsme se tedy podívali jen od vstupní brány a uháněli jsme dál. Chcete-li se dovnitř přeci jen podívat, připravte si 60 hřiven za jednoho (což mi, jen tak mimochodem, na Ukrajinu přišlo jako pálka). Před zámkem jsme narazili na několik stánků se suvenýry, což pro nás byla novinka. U ostatních historických objektů jsme se s ničím nesetkali. I to nejspíš svědčí o významnosti místa.
Někde jsem četla, že se tomuhle zámku přezdívalo polské Versailles (v době vzniku patřil Lvov dnešnímu Polsku), no nevím. Na porovnávání tohohle kalibru bych asi musela mít mnohem bujnější fantazii. Ale jinak je to nejspíš skutečně významná stavba, točila se tu třeba sovětská verze Tří mušketýrů. Zámek je zhruba o století starší než kostel. Od roku 1949 se právě tady nacházela léčebna tuberkulózy, která měla ve výše zmíněném kostele něco jako sklad.
O sedm let později zámek silně poškodil požár, to ale nezabránilo tomu, aby tu léčebna i nadále fungovala. Interiér návštěvníky údajně ohromí svým luxusem. Nevím, takhle zvenku to moc nevypadá. Každopádně, mají tam strašidlo. Asi to bude ukrajinská obdoba bílé paní. Údajně se jedná o manželku jednoho z majitelů, ten ji měl ze žárlivosti zamordovat a zazdít. Nepotkali jsme. Bohudík? Bohužel? Třeba potkáte, když jim těch 60 hřiven dáte 😀
