Můj ukrajinskej deník: Staré Selo
Posted On
Před Vánocemi jsme si udělali takový menší výlet za město. Počasí nám přálo a ze Lvova jsme už od září viděli fakt hodně. Byl tedy ideální čas na změnu. Výlet jsem plánovala já. Ve městě jsme se celkem přesytili kostelů, chrámů a dalších církevních staveb. Změnu v podobě profánních pevností a hradů jsme tedy uvítali s otevřenou náručí. Třeba Vám náš výlet poslouží jako inspirace během lvovského či ukrajinského pobytu. Dneska Vás vezmu do Starého Sela. Připraveni?
Příjezd do města
Naše první zastávka se nachází asi 22 km od Lvova. Čekali bychom tu asi všechno, ale zámek fakt ne. Jestli se tahle malá usadba někdy těšila nějaké slávě a bohatství, bude tomu nejspíš fakt dávno. Marně se rozhlížím po okolních kopcích a čučím do mapy. Někde by tu měl být, ale zatím nevidím nic. Můj muž do mě šťouchá prstem a ukazuje dolů do údolí. Tam bych bývalou pevnost fakt nečekala.
Už zdálky vidíme, že fotky na Googlu fakt nelhaly. Je to solidní ruina, která se sotva drží nad zemí. No, zřejmě nejvyšší čas ji navštívit. Kdoví, jak dlouho tu ještě bude dělat radost zvídavým turistům. Ukrajinci se s tím moc nebabrali. Hned u ní postavili koleje a už tak dost zničená stavba dostává o to víc zabrat. Působí dojmem, že čeká na svůj poslední vlak, který ji definitivně pošle k zemi.
Kontrola!
Kontrolu by tu čekal málokdo. Zpočátku jsem vozila i nosila pas všude s sebou, postupem času jsem na to začala kašlat, protože se znám a bojím se, že bych ho ztratila. Z auta stojícího před zámkem tedy dvakrát dobrý pocit nemám. Stahuju okýnko a psychicky se chystám na spršku průserů, který nám nejspíš neodvratně začnou padat na hlavu. Mezitím se vzájemně ujišťujeme o tom, že jsme nevjeli do zákazu.
Ochranka spustí cosi ukrajinsky, načež se omlouvám a začínám mluvit rusky. Jsem nucena odpovědět na to, kam jedeme, za kým jedeme a proč. Když si nás pečlivě změří pohledem a zjistí, že jsme z Česka, mávne nad námi rukou a nechá nás jet.
Cestou zpátky pak v autě diskutujeme nad tím, proč nás vlastně zastavil a proč místo hlídá. Na konci debaty zůstávají dvě varianty, buď hlídá to, co ze stavby zbylo před místními (stavebního materiálu není nikdy dost), nebo za zámkem bydlí významný politik. Cesta je tu totiž až podezřele krásně vyasfaltovaná, což v takových malých prdelákovicích na Ukrajině není zrovna běžné.
Zašlá sláva
Jakmile necháváme ochranku za zády, parkujeme a je nám jasné, že se výlet vydařil. Podobně omšelé a polorozbořené stavby máme fakt rádi, takže jsme ze zámku (tedy z toho, co z něj zbylo) opravdu nadšení. Teď už by nejspíš nikdo neřekl, že se jednalo rozlohou o jeden z největších zámků v okolí Lvova. První stavba tu stála údajně už v 15. století, byla ale celá ze dřeva a logicky tedy podlehla náporu Tatarů. Kamenná verze postavená o století později ale odolala kozákům i ničivé turecké armádě. Jen ten zub času se na ní nemile podepsal.
Původní vzhled
Celý zámek byl původně obklopen hlubokým příkopem a vysokými hradbami. Brány měly řetězový most, který se spouštěl nad příkopem. Na nádvoří dříve stála kaple, palác a další přístavby. Zhruba od 17. století ale držitelé pozvolna o stavbu ztrácí zájem a stahují se do Lvova. Celý areál zámku začíná nenávratně chátrat a ani mocný rod Potockých s tím nic neudělá. V areálu je zřízen pivovar, sklad potravin a již tehdy jsou některé části rozebrány na stavební materiál. No, není divu, že toho z majestátní stavby moc nezbylo.
Tři věže
Z původních šesti věží se do dnešní doby dochovaly jen tři. A to údajně díky legendě, která praví, že do jejich stavby přidávali vajíčka (podobně jako při stavbě našeho Karlova mostu), ale také jakési zvláštní organické lepidlo, které mělo zaručit pevnost stavby.
Současnost
Hradu se sice v roce 2010 začalo blýskat na lepší časy, plány na jeho přestavbu a další využití byly velkolepé, ale ani jeden se doposud nedočkal své realizace. Zámek tedy dál chátrá. Dnes je nádvoří zcela prázdné a zarostlé trávou, na kterou chodí místní pást svá hospodářská zvířata. Celá ruina je turistům přístupná zcela zdarma.
