Knihomolův koutek

Čekání na spoušť

Posted On
Publikovala Zrzi

Čekání na spoušť jsem sice na seznamu neměla, ale zaujalo mě svou anotací a samozřejmě i tím, že ho knihovna nabízela v papírové podobě i jako e-knihu. Z toho důvodu dostalo přednost před jinou autorčinou knihou Koho vypijou lišky, kterou mám na seznamu snad věčnost. Po dnešní recenzi bude myslím jasné, jestli se pustím i do téhle knížky, nebo jestli si autorku přidám na černou listinu.

O autorce

Lidmila Kábrtová je autorka zhruba ve věku mojí mámy, což je mi sympatický, ale i divný zároveň. Nedovedu si totiž představit, že by moje máma psala knížky.

Vystudovala žurnalistiku a později ještě obor marketingová komunikace. Žurnalistice se delší dobu věnovala, v současnosti pracuje v oblasti public relations. Svou tvorbu začala publikovat na internetu, napsala pár rozhlasových her, podílela se na vydání několika sbírek povídek. Vydala i samozřejmě vlastní knihy, jednou z nich je právě Čekání na spoušť, druhá zmiňovaná, Koho vypijou lišky, je jejím literárním debutem.

O knize

Čekání na spoušť je román skládající se z osmi příběhů, přičemž každý příběh se odehrává v trochu jiné době (v časovém horizontu asi 70 let) a každý má svého vlastního hrdinu. Na první pohled to vypadá, že se jedná o osm izolovaných povídek, ale zdání klame. Všechny příběhy spolu souvisí, všechny postavy jsou spolu nějakým způsobem spojené. V příbězích nacházíme jak ženské hrdinky, tak muže. Řeší se partnerské vztahy, ale také vztahy rodičů a dětí, člověka a doby, člověka k sobě samému…

Můj názor

Hned na úvod musím přiznat, že jsem už dlouho nečetla nic tak opravdového. Hned od začátku, od prvního příběhu, jsem měla pocit, že přede mnou stojí postava z masa a kostí, člověk, který skutečně existuje a jehož životní osud sleduji. Postavy byly za mě brilantně vykreslené a propracované, především po stránce charakteru a psychologie. Každá postava byla zajímavá, svým osudem i jednáním poměrně neotřelá.

Vlastně ani nedokážu říct, který příběh mě zasáhl víc. Osudy všech postav byly zajímavé, šokující, ale zároveň uvěřitelné. Po dočtení mi ale v hlavě nejvíc zůstal Josef, muž, který se za minulého režimu rozhodl, že uteče za hranice a časem přes hranice dostane i svou milovanou rodinu. Útěk ale nedopadl dobře a milovaná rodina ho v podstatě zatratila, protože se nikdy nedozvěděla celou pravdu…

Jako mámu mě pak zasáhl příběh Hanky a jejích rodičů. Vím, že jsou mezi námi i takoví lidé a takové rodiny, ale jejich jednání prostě nepochopím. Bylo mi ale sympatické, že se autorka snaží o to, aby čtenář takové lidi automaticky neodsoudil a snažil se je alespoň trochu pochopit. Ono vlastně hrdiny všech příběhů neodsuzuje, navzdory jejich nedostatkům a špatným rozhodnutím se k nim staví objektivně a stejně objektivní pohled chce i po čtenáři. Něco takového se člověku v životě rozhodně neztratí a navíc většina příběhů může vyvolat docela zajímavou diskuzi.

Příběh je dle mého velmi dobře zvládnutý po technické stránce. Čtenář musí při čtení přemýšlet, skládat si dohromady jednotlivé dílky příběhů, ale autorka ho jemně vede a stará se o to, aby tak úplně nesešel z cesty. Obdiv si rozhodně zaslouží i to, jak autorka v podstatě jeden příběh rozdělila tak, aby se vzápětí před zraky čtenáře opět spojil v jeden celek. Klobouk dolů. Technicky opravdu skvěle zvládnuto.

Závěrem

Nebudu chodit kolem horké kaše, tohle je bezesporu nejlepší knížka, kterou jsem letos vzala do ruky. Určitě mi zůstane v hlavě, věřím tomu, že některé příběhy si budu pamatovat stále, v jejich každodennosti a obyčejné neobyčejnosti totiž tkví krása. K zamyšlení byly v podstatě osudy i skutky všech postav, takže jo, knížka je to sice útlá, ale člověk pak potřebuje pár dní volno, aby ji vstřebal. A jo, mám potřebu s někým o knížce mluvit (a taky jsem to udělala, když jsem ji viděla u jedné své sledující na Instagramu). Do další autorčiny knížky bych šla klidně hned a přidávám si ji na pomyslný seznam svých oblíbených spisovatelů. Upřímně doufám, že i ostatní knížky jsou takhle silné a brilantně napsané.

PS: Kdyby mi to čas dovolil, klidně bych si ji hned přečetla ještě jednou!

Za mě rozhodně 5 z 5.

Související články

Komentáře