Literární pokusy

Derniéra

Posted On
Posted By Zrzi

Starší příspěvek do literární soutěže na téma Můj život s reklamou. Nestihla jsem ho včas dopsat, tak ho představím alespoň Vám 🙂 Snad Vás při pondělku pobaví!

Měla to být moje poslední šance. Už dávno jsem nebyla ta naivní a hloupoučká „patnácka“, která každýmu od pohledu hezkýmu chlapovi skočí na špek. Byla jsem jiná, cítila jsem se jiná. Urazila jsem dlouhých deset let a byla jsem si téměř jistá tím, že se to někde prostě musí projevit. Na tuhle chvíli jsem čekala věčnost a představovala jsem si ji v živých barvách i tónech. Budu fenomenální, nezapomenutelná a legendární. Rozhodně se mu tou krásou rozechvěje spodní ret a bude litovat všech promarněných dnů.

Pravdou je, že jsem postupem času přestávala doufat. Prvních pět let jsem se pečlivě připravovala. Mučila jsem své od přírody kypré a křivkami obdařené tělo různými cviky, mermomocí jsem se chtěla vyrovnat všem těm jeho krasotinkám, na kterých si tolik zakládal. A když jsem se k tomu obrazu dokonalosti po pěti letech přiblížila, zachvátil mě pocit marnosti a zbytečnosti. Na všechno jsem se vykašlala a začala jsem žít vlastním životem. A právě takový chvíle jsou v životě nejhorší. Právě na takový chvíle ten život číhá a když to člověk nejmíň čeká, otevře mu tolik let zavřený dveře.

Když mi na telefonu cinkla zpráva s textem: Jdeš se mnou na ples?, polilo mě v první chvíli horko. Ale bylo mi, samozřejmě. jasné, že je to přesně ta chvíle, na kterou jsem čekala roky a že bych měla šanci chytit za pačesy. No a co, že jsem nebyla připravená? Nejsem přeci žádná amatérka a středověk dávno skončil (přestože Lucie už řadu let tvrdí, že ne). Máme tu nové století, dobu plnou rozvoje a zázračných technologií.

„Ty, Kačeno, on mě pozval na ples,“ vychrlila jsem do telefonu. Kača byla přesně ta kamarádka, která ani nemusela pokládat obligátní otázku: Kdo?

„Ty vado! Co budeš dělat?“ zhrozila se s mrazivou upřímností.

„Musím být dokonalá,“ zamumlala jsem do telefonu jako v mrákotách.

„Mám plán,“ prohlásila rezolutně Kača. Skoro jsem na druhém konci drátu cítila, jak se vítězoslavně usmála. V tu chvíli jsem věděla, že je o mě postaráno a že si nemusím s ničím dělat starosti. Kača věděla, Kača znala. Večer naklusala ke mně do bytu a věcným tónem mi vyložila svůj geniální plán.

„No, víme, že cvičit jsi přestala,“ konstatovala suše a změřila si mě pohledem. „Vlasy taky nejsou zrovna topovka, ale do zítra toho asi moc nevyčarujeme.“ pokrčila rameny. Trochu jsem posmutněla. „Neboj, něco jsem ti přinesla,“ mrkla na mě a vyložila tašku na stůl.

Ukázalo se, že Kača večer usnula u Ordinace a prospala se až do teleshoppingu. Nad všema těma reklamama si nakonec vzpomněla na mě a okamžitě objednala všechno, co se mi mohlo hodit. A když říkám všechno, myslím tím fakt všechno. Od zázračných krémů na obličej po koktejly na bleskurychlé hubnutí. Sepsala mi dokonce i instrukci, to abych věděla, co si mám kdy vzít a na co mám vlastně to všechno použít. Pak mě jen soucitně poplácala po rameni a omluvila se s tím, že už fakt musí, ale ať dám určitě vědět.

Abych pravdu řekla, nikdy jsem těm reklamám moc nevěřila. Zastávala jsem názor, že to jsou jen zbytečně vyhozený peníze. Ale co naplat, byla jsem tonoucí a nutně jsem potřebovala stéblo, kterého bych se mohla chytit. Pečlivě jsem se držela instrukcí a v osm večer jsem stála přichystaná v předsíni. Byla jsem se sebou celkem spokojená. Šaty jsem dopla jedna báseň, pleť vypadala mladší a pružnější a vlasy se jen leskly.

Přijel na minutu přesně. Vypadal pořád stejně. Rošťácký úsměv polobohů, oči barvy moře a figura hodná Titánů. Otevřel mi dveře a pokynul mi rukou. Žaludek mi sevřely obavy, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát.

Po pár minutách jízdy jsem si přestávala být jistá tím, jestli za sevřený žaludek skutečně můžou obavy. Něco se mi začalo plíživě kroutit v břiše a motýlci to tentokrát rozhodně nebyli. Cítila jsem, že se interiérem auta každou chvíli rozlehne mocné zaškrundání. S nervózním úsměvem jsem se natáhla k rádiu a dala volume doprava.

„Tuhle máš ráda?“ optal se Titán s úsměvem a čekal odpověď. Ke své hrůze jsem zjistila, že mi můj nervózní úsměv na tváři tak nějak zůstal. Snažila jsem se stáhnout ústa zpátky k sobě, ale nešlo to. Ten krém. Cítila jsem, jak mi veškeré mimické svaly vypověděly poslušnost. Gestem hluchoněmého jsem vyjádřila souhlas a v panické hrůze jsem se odvrátila. Zkoušela jsem stáhnout rty ručně, ale nešlo to. Byly jako z kamene.

„Co budeme pít?“ zeptal se Titán, aby prořízl už tak dost trapné ticho. Podívala jsem se na něj se stále stejným a neměnným úsměvem a pokrčila jsem rameny. Bůh žehnej gestům a řeči těla. Po patnácti minutách nejspíš začal litovat, že nešel sám.

No a když jsem si myslela, že hůř snad ani být nemůže, ozvalo se v tichu tanečního sálu mocné šplouchání v mém žaludku, možná ve střevech, kdo ví. Celé tělo mi zkrátka vibrovalo v rytmu koktejlů na hubnutí.

Zázrak se navzdory všem reklamám a planým slibům v teleshoppingu nekonal. Ani jsem se nestihla omluvit, tak rychle jsem zmizela za dveřmi se stručným a výstižným nápisem WC. Nevěřte reklamám, fakt. Vždyť i to české přísloví už léta praví, že není všechno zlato, co se třpytí!

Related Post

leave a Comment