Literární pokusy

Ve stínu Potočin

Posted On
Posted By Zrzi

Detektivka dějově zasazená do nedávné minulosti 🙂

I

Na krajinu se začala pomalu snášet tma. Karla si hbitým pohybem dlaní uhladila sukni a vykročila do večerního šera. Doufala, že se stihne vrátit domů ještě za světla. Nechtěla tatíčkovi znovu vysvětlovat, že se zdržela ve službě a že jí statkář nutil sloužit do tmy. Tím spíš, že to nebyla pravda. Při myšlence na Janka se musela pousmát. Kdyby jen doma věděli… Vzápětí si ale uvědomila, že vědět nesmí.

 Karla měla budoucnost pečlivě přichystanou. Přesně za rok se provdá za sedláka ze sousední vesnice, skončí se službou u Kudláčků a bude se věnovat vlastnímu hospodářství. Škoda jen, že si rodiče nikdy nedali vysvětlit, že Karla vlastně k Václavovi nechce. A že je jí stokrát milejší sloužit na Kudláčkově statku než běhat kolem sešlého vdovce a jeho dvou pohrobků. Zvlášť když na statku sloužil taky Janek Slanařů.

Myšlenka na Janka ji přiměla přidat do kroku. Vzpomněla si na to, jak dneska voněl polem a zlatavou pšenicí a hned jí bylo do zpěvu. Jen kdyby statek neležel tak daleko. Karla zastavila na rozcestí a zamyslela se. Půjde-li dál po hlavní cestě, jistě už za světla nedojde. Přes Potočiny se jí ale nechtělo.

Prabába Josefka jí už odmala vtloukala do hlavy, že temná pěšina je plná bludiček a zákeřných lesních víl, které by ji z cesty jistě odloudily. Podobné příběhy slýchala i když ji prabába brala do sousední chalupy na škubání peří. To se vždycky sešla celá vesnice a u třepotavých plamenů svíček se mluvilo úplně o všem. O živých, mrtvých, a i o těch, kteří ještě nenalezli pokoje. Právě ti se podle mínění místních pamětnic měli po večerech scházet v Potočinách a se špatnými úmysly napadat náhodné kolemjdoucí.

Dnes ale neměla na výběr. Večerní chlad se jí už dotěrně otíral o holá ramena. V duchu se pokřižovala a s nelibostí odbočila doleva. Mrzela se, že si nevzala přes ramena alespoň šátek. Přeci jen se sešeřívalo a začínalo být chladno. Léto bylo u konce a o slovo se neúprosně hlásil podzim. I v Potočinách bylo už sychravo a večerní chlad zde ležel snad daleko více než na okolních lukách.

Kráčela hodnou chvíli, až jí louky i statek Kudláčků zmizely dočista z dohledu. Kolem cesty se začala neúprosně tyčit neprostupná křoviska a Karla pocítila něco jako strach. V duchu si přeříkala snad už všechny modlitby, které znala. Snažila se nepřipomínat si všechny ty povídačky Josefky a jejích vrstevnic, ale i přesto se jí na mysl vkrádaly všechny ty jezinky a bludičky. Nemohla se dočkat toho, až se na konci pěšiny objeví úzký proužek světla jakožto předzvěst i příslib konce Potočin a v duchu si slibovala, že se už nikdy tolik neopozdí. Janek jí jistě promine.

Tolik se upnula k myšlence konce, že skoro přeslechla zapraskání větvičky. Kráčela odhodlaně kupředu, ale najednou, najednou se jí zmocnil zvláštní pocit. Jako by tušila, že v celičkých Potočinách už zdaleka není sama. Strachy se jí sevřelo hrdlo. Snažila se namluvit si, že se kolem pěšiny jen potuluje párek laní, nebo snad nějaký ten zajíc, a nakonec se jí nad tím vším podařilo jen mávnout rukou. Nicméně tlukot srdce neustával. Zřetelně ho cítila až někde v krku. A i když pocit nebezpečí na okamžik minul, nerozplynul se docela. Pořád visel ve vzduchu.

Tvář jí pohladil nečekaný nápor chladného vánku. Až jí z toho zamrazilo. V korunách stromů to zašumělo a listí pod nohama, ta předzvěst nadcházejícího podzimu, se všude kolem zachvělo. A právě v tom pestrobarevném a sesychajícím listí se Karle na chvíli zdálo, že rozeznala siluetu lidské postavy.

Nasucho polkla, měla pocit, že se jí samou hrůzou snad zastavilo srdce. Sesbírala poslední kousky odvahy a přidala do kroku. Snažila se nedívat se nalevo ani napravo. V tom se ale znovu ozvalo hlasité zapraskání. Ačkoliv chtěla znovu přidat do kroku, vlastní tělo jí začalo bránit. Stála jako přikovaná. V tu chvíli se cítila jako zvíře a bylo jí nad slunce jasné, že dnes večer není rozhodně v roli lovce. Naopak, pomalu ale jistě se jí zmocňoval pocit, že se stala kořistí. Na chvíli jí napadlo, jestli to tak skutečně je. Cítí zvíře nebezpečí? Ví, že je lovec na blízku a že hltá každou jeho čerstvou stopu? Pootevřela rty a pokusila se promluvit. Zjistila ale, že jí vypověděl službu i hlas.

Tiše stála a se zostřenými smysly se rozhlížela kolem sebe. Hlavou jí problesklo, jak asi taková bludička vypadá. Na chvíli si ji představila jako ženskou z masa a kostí. Bezděky jí na mysl vytanula tajemná silueta v listí.  Nakonec ale s nelibostí zavrtěla hlavou a umanula si, že musí vypadat jako malé zelené světýlko. Snad aby se zbavila děsu a uklidnila vlastní duši. Opatrně se rozhlédla kolem sebe a ujistila se, že nikde žádné takové světýlko nevidí Cítila, jak se jí nepatrně uvolnily končetiny. Zkusmo udělala jeden krok, pak druhý, vzápětí třetí… Zhluboka se nadechla a pokračovala v cestě.

A pak, pak se to stalo. Konečně zahlédla ten slabý proužek světla, konečně měla konec Potočin na dosah! Ještě, než se jí ale nadobro podařilo opustit společnost temných křovisk, zdálo se jí, že slyší volání o pomoc. Neotočila se. Pomyslela si, že se jí jen bludičky snaží znovu nalákat do svých lačných spárů. A ona měla přeci už vyhráno. Potočiny pomalu ale jistě nechávala za zády. Teď už jen proklouznout rodičům a opatrně se vkrást do své sedničky. Tiše jako myška se plížila po zápraží, krok sun krok, v tom ji ale někdo chytl za rameno.

 „Karlo, domů!“ ozvalo se důrazně a Karla věděla, že je zle. Až po chvíli si všimla, že je celá ves na nohách. Nepřikládala tomu však velkou důležitost a marnivě se domnívala, že shon propukl kvůli ní.

II

Den se chýlil k pravému poledni a po klikaté cestičce si klestila na kraj města cestu stařičká drožka. Vzadu se na sedadle tísnil mladý muž. V pravé ruce svíral skromný puget a levou rukou si čas od času povoloval motýlka u krku. Dalo se tušit, že je nervózní a že ho s největší pravděpodobností čeká nepříjemná schůzka. Tu a tam odhrnul cestující záclonku, aby se na vlastní oči přesvědčil o tom, jak daleko jsou od rodinného sídla. Shledání s ustaranou matinkou mu vždy činilo potíže. Nerad si to připouštěl, ale byl stále závislý na pravidelném přísunu jejích financí a občasné návštěvy se tedy stávaly nutností zabezpečující bezstarostný chod existence mladého muže.

Když drožka s hlasitým zaskřípěním zastavila, mládenec hrdinně spolkl knedlík v krku a vykročil pravou nohou na cestu. Ne že by byl pověrčivý, měl ale na paměti, že setkání s matinkou není radno podcenit. Pečlivými pohyby levé ruky si uhladil oblek, upravil motýlka a pak směle vykročil kupředu.

Maman už dávno seděla v jídelně a vyčkávala návrat ztraceného syna. Antonínovi neuniklo, že je perfektní, jako obvykle. Vlasy stažené do přísného drdolu, šaty z jistě kvalitní a drahé látky a útroby pečlivě stísněné v korzetu. Matčin přísný vzhled ale jen přiživil jeho nervozitu.

„Maman, jste okouzlující, jako vždy,“ letmo se poklonil, políbil jí ruku a věnoval jí cestou značně opotřebovaný puget. Maman se potěšeně zarděla a na chvíli zapomněla na to, kým Antonín být měl a kým se nakonec stal.  Pak ale nespokojeně zavrtěla hlavou a přísným pohybem pravice pokynula Antonínovi, aby se posadil. Ten zmíněné gesto dobře znal a bylo mu tedy jasné, že nevěstí nic dobrého. Letmo mu hlavou prolétly všechny klukoviny, které zpravidla tímhle matčiným nesmlouvavým gestem končily. Bez námitek se posadil a trpělivě čekal, až mu ta ledová sprška nemilosrdně dopadne na hlavu.

Maman ale mlčela. Antonína se zmocnil tísnivý pocit, že si ho zkoumavě prohlíží a měří pohledem. To bylo snad ještě horší, než sprška ponižujících nadávek a láteření.

„Vyrostl jsi,“ konstatovala nakonec suše a puget prostě položila na jídelní stůl. Antonínovi bleskurychle došlo, že maman svým výrokem komentuje rukávy jeho saka, které byly, řekněme, nedostačující velikosti. Ostýchavě a rádoby nenápadně si je začal stahovat, domnívaje se, že je snad násilím přiměje prodloužit se. Zároveň cítil, jak mu na čele vyrazil studený pot.

„Moc dobře víš, že se můžeš vrátit. Dveře máš stále otevřené,“ dodala a začala si nervózně pohrávat se stonky růží. Antonín to cítil. Atmosféra v jídelně mu doslova houstla pod rukama, ale nemohl s tím nic udělat. Cítil, že se opět stává pouhým divákem matčina předem nacvičeného a bezpochyby srdceryvného monologu.

„Nebo snad rád třeš bídu s nouzí? Antoníne, měl bys už konečně dospět a dělat to, co je skutečně důležité. Vrať se na fakultu, dostuduj medicínu a zařiď si ve městě praxi. Víš, že ti se vším rádi pomůžeme…“ začala naléhat a najednou jí jakoby zněžněl hlas. Už to nebyla ta drsná, neúprosná a kárající maman. Najednou to byla prostě jen matka, které ležel na srdci osud jediného syna. Antonín ale dál mlčel. Moc dobře věděl, že matčin monolog naléhavou prosbou zdaleka nekončí.

„Co jsi to za syna, že nechceš pomáhat lidem? Jiní by se přetrhli, aby mohli studovat! A ty tu jen sedíš jak… jak balvan!“ Maman slovo balvan pronesla s patrnou nechutí, Antonínovi bylo jasné, že nevybrané slovo jí šlo jen ztěžka přes ústa.

„Já ale lidem pomáhám,“ procedil skrz zuby.

„Ale jakým lidem, Antoníne?! Jakým!“ prudce odvětila pro větší důraz se zapřela rukama o stůl. „Nuzákům, kterým ukradli těch jejich pár šlupek? Nevěstkám, kterým odmítli zaplatit?! Ale no tak, Antoníne…“

Bylo tu zase tu. Naučeným pohybem se chytila za srdce, opatrně se zvedla ze židle a teatrálně začala vrávorat. Antonín nehnul brvou. Podobná scénka doprovázela jeho návštěvy již celé dva roky. Dnes ale trvala nezvykle dlouho. Antonín užuž začínal mít o matku strach, když v tom vtrhl do jídelny neznámý muž.

„Pane Antoníne, pane Antoníne!“ vyrazil ze sebe zbrkle ignoruje maman na pokraji smrti.

„Mord!“ dodal ještě pro vší úplnost a zmizel v hale. Antonín náhle pocítil, jak mu v žilách začíná kolovat důležitost. Odměřeným pohledem se podíval na maman a s jemným úklonem se vytratil z jídelny.

III.

Ležela na znak u cesty jen tak v nedbalkách. Antonín pocítil silné nutkání odvrátit od přespříliš obnaženého těla zrak. Zároveň však cítil, že všichni shromáždění na něm dychtivě visí pohledem. V jeho rajónu to byl od války totiž vůbec první mord. Doposud řešíval jen drobné přestupky a malá nedorozumění. Logicky se tedy neslušelo dát najevo, že je to vůbec poprvé, kdy přichází do styku s obnaženým natož pak mrtvým tělem opačného pohlaví. Místo rozpaků znalecky zamručel a začal si mnout bradu. Uvnitř se však urputně snažil potlačit směs nechuti a zvratků, jež se neodvratně drala na povrch.

Pak ale muž klečící u hlavy oběti těžkým pohybem pokynul rukou a dav obklopující nebohou dívku se konečně rozestoupil a vytvořil tak uličku pro Antonína dosud zejícího ve změti hnusu a nevolnosti. Bylo mu ale nad slunce jasné, že pokud se nechá pobízet, bude před zraky přihlížejících působit velmi neprofesionálně a nezkušeně. Rozvážným krokem se tedy vydal k tělu a znalecky pokleknul vedle muže.

„Práskal, doktor,“ představil se stručně muž a podal Antonínovi ruku, kterou ještě před chvílí důkladně ohledával zavražděnou. Antonín naprázdno polkl a s patrným sebezapřením ji doktorovi stisknul.

„Antonín Očko, detektiv,“ dodal a za dozvuku svého smyšleného příjmení pocítil jistý nával trapnosti a snad i studu. V duchu si spílal za to, že nevymyslel něco originálnějšího. Doktor ale jeho jméno ponechal bez úšklebku i bez povšimnutí. Opatrným pohledem si změřil všechny přihlížející a pak sotva slyšitelně syknul, aby tak připoutal Antonínovu pozornost. Ten zvědavě přiblížil ucho k ústům doktora.

„Byl to upír,“ zašeptal sotva znatelně doktor a znovu se opatrně rozhlédl po přihlížejícím davu. Nikdo si patrně ničeho nevšiml a ani nic nezaslechl. Jinak by už dávno vypukl vzrušený hovor a ruku v ruce s ním i panika. Antonín však nereagoval vystrašeně, ani panicky, Ba naopak. Pobouřeně se napřímil a ujal se slova.

„Vyloučeno, kolego. Žijeme v moderní době a jakoukoliv existenci uvedených bytostí již dávno naši učenci vyloučili,“ prohlásil s hrdě vypnutou hrudí a kradmo se podíval kolem chtěje vědět, vyvolává-li jeho sebejistý projev u přihlížejících náležitou vlnu uznání a souhlasu. Místo toho si ale začal dav nevychovaně šuškat a různě si ukazovat. Doktor Antonína pohotově chytl za rukáv a stáhl k sobě dolů.

„Podívejte. Tady a tady. Jasné stopy po upířím chrupu. Oběť v sobě nemá ani kapičku krve,“ prohlásil rezolutně doktor.

„A ti,“ dodal a kývl hlavou směrem k davu, „se nesmí nic dozvědět. Jinak vypukne panika. Víte, kolego, co to byla inkvizice, že?“ Antonín souhlasně přikývl a v myšlenkách se začal zaobírat tím, jak spletitý a záhadný mord vyřešit.

Sotva si všiml, že se k němu zezadu připletl postarší a podsaditý muž s mohutnými kníry. Odměřeným pohledem sjel Antonína i doktora, a nakonec se přihlásil o slovo.

„Práskal, máte pravdu. Rozhodně to byl upír,“ pokývl směrem k doktorovi. Antonín se začínal cítit zbytečně ba dokonce přebytečně. Neznámý začal pomalým krokem obcházet tělo zavražděné a dav uznale ustoupil. Antonína na chvíli zamrzelo, že mu lid neprojevil stejnou dávku úcty a respektu, zároveň ho ale zahanbovalo to, že není jediným detektivem v rajónu.

„Ehm, promiňte,“ přihlásil se upejpavě o slovo, „vy ráčíte být také detektiv?“

„Ovšem. Karel Havlíček,“ představil se neochotně konkurent a dál zkušeně ohledával tělo. 

„Ehm, a vy ráčíte být z našeho rajónu?“ zeptal se opatrně Antonín.

„Kolega Havlíček je ze sousedního rajónu, nicméně má za sebou již několik úspěšných vyšetřování a město si ho vyžádalo,“ osvětlil doktor. Antonín se proti své vůli zarděl. Jeho přebytečnost začala nabírat hmatatelných rozměrů a Antonín věděl, že tomu co nejdřív musí učinit přítrž.

 IV.

 Den se chýlil k večeru. Krajina sešeřela a skoro celá ves se začala scházet k muzice. Až na Karlu. Ta seděla doma na posteli a s nastraženýma ušima naslouchala zvukům domu, aby se ještě naposledy přesvědčila o tom, že tatíček s matičkou odešli. Byla zamčená v komůrce na dva západy, ale nic si z toho nedělala. Koneckonců nebylo to poprvé, co si hbitým pohybem vytáhla sponku z vlasů, zručně ji rozevřela a přiměla zámek k poslušnosti. Potichu se vykradla do chodby. Naposledy se zaposlouchala, pečlivě si utáhla cop a vytratila se ven.

  K uším jí doléhala kusá slova písničky. Začala si tichounce pobrukovat a dupala si k tomu vesele střevícem do rytmu. Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany… Náladu měla bez sebemenšího mráčku a byla si jistá, že ji nemůže nic zkazit. Rodiče se u muziky jistě zdrží až do půlnoci a ona tak bude mít dost času na dostaveníčko s Jankem.

Tentokrát se ale přes Potočiny neodvážila. Pokorně minula rozcestí, zůstala na cestě a svižným krokem si to štrádovala ke statku. Chvílemi skoro běžela. Zdálo se jí, že je to už celá věčnost, co viděla Janka naposledy. Od mordu nepouštěli rodiče Karlu ani na krok. A dnes večer si bláhově mysleli, že ji udrží doma v bezpečí, na dva západy oddělenou od nebezpečného světa. Karla ale měla pro strach uděláno. Ne nadarmo se říká, že láska i hory přenáší. Pro jistotu si do škapulíře schovala stroužek česneku. Po vsi se začínalo šuškat, že má Anku Berkovou na svědomí upír. Karla tomu sice nevěřila, ale nechtěla nic ponechat náhodě.

Blížila se k jejich tajnému místu. Právě u staré lípy nedaleko cesty probíhala většina jejich večerních dostaveníček. Karla se zastavila na cestě a usilovně zamžourala do tmy, snažíc se rozeznat ve večerní krajině Jankovu důvěrně známou siluetu. Po milém ale nebylo ani vidu ani slechu. Zvláštní. Vždycky byl u lípy jako první. Měl to přeci ze statku coby kamenem dohodil. Vždycky na ni tichounce hvízdnul a Karla přidala vesele do kroku. Dnes ale u lípy nikdo nečekal. Dívka ale neklesala na duchu. Klidně se posadila, záda opřela o mohutný kmen a čekala na milého.

Do trávy začal pomalu sedat večerní chlad, noc byla na spadnutí a Janek pořád nikde. Karla se snažila potlačit narůstající obavy. Stále dokola sama sebe utvrzovala v tom, že se Janek zdržel, možná zapomněl, třeba sedlák ještě něco chtěl… Závěr byl ale vždy stejný. Určitě se nakonec ukáže. Co chvíli milého ale pro jistotu volala jménem.

„Janku? Janečku?…“ Odpovědí jí ale bylo jen praskání větviček a váhavé štěbetání ptáků.

Nakonec se přeci jen osmělila a rozhodla se vyjít na nedaleký kopeček, ze kterého mívala vždycky Kudláčkův statek jako na dlani. Sotva ale vystoupala na horu, oslepilo ji třepotavé a nečekaně jasné světlo. Karla úlekem přimhouřila oči a snažila se v záři rozeznat Jankovu siluetu nebo alespoň obrys stavení. Marně. Krajina se topila v záplavě mihotavého a nic dobrého nevěstícího světla. Karle se hrůzou i obavou o milého sevřelo srdce.

V.

Antonín se probudil do slunečného rána. Spokojeně se protáhl, pak se s odhodláním sobě vlastním posadil a nohama vklouznul do papučí.

„Máme tu další nový den,“ spokojeně si pochválil a ani se nenamáhal s převlékáním. Ve spacím úboru se usadil za psací stůl a rozevřel před sebou složku s průběhem vyšetřování.

„Kde jsme to včera skončili…“ zamyslel se. Tohle byl už po několik dní jeho pravidelný ranní rituál. Sotva otevřel oči, znovu si pročetl celou složku s případem, včetně zprávy od doktora a svých kostrbatých poznámek.

„Berková Anna, 16 let…Vskutku ještě mládě. Dvě rány v oblasti krkavice, v těle ani kapka krve…“ opakoval si stále do kola a čas od času nad celým případem ztrápeně zamručel.

Pak se zamyšleně opřel, nechal si donést kávu se snídaní a až do oběda bloumal po místnosti, snaže se rozlousknout svůj první velký případ. Když dobře pojedl, vystrojil se, aby působil náležitě seriózním dojmem, a vydal se procházkou do města pročistit si hlavu.

Toho dne byl natolik ponořený do sebe i do případu, že si skoro nevšiml odlišné nálady panující ve městě. Po ulicích se trousily hloučky lidí a něco si vzrušeně šuškaly. Antonín zprvu slyšel jen jednotlivá slova. Kluk. Statek. Včera. Pochodně. Zadržen. Upír. Pověsit. Zdánlivě nesouvislá hesla najednou začala vytvářet kolem Antonínovy hlavy vír naprosto souvislých a zřejmých slov. V tu chvíli se mu vybavilo jen jediné. Havlíček.

Netrpělivě si od trafikanta vyžádal dnešní noviny. Rovnou z titulní strany se na něho culily kníry detektiva konkurenta. Antonín si nebyl jistý tím, co se ho dotklo víc. To, že nedopadl vraha vlastníma rukama? Nebo to že dopadený žádným vrahem není? Snad to, že ho vážně nebrala nejen matinka, ale ani jemu svěřený rajón.  Najednou pocítil v žilách příliv nečekané odvahy. První velký případ sice nejspíše prohrál, nicméně cítil, že by měl Havlíčkovi ukázat, kdo je tady pánem. Nasál do nozder teplý odpolední vzduch a odhodlaným krokem se vydal na stanici. 

Se zaklepáním si nelámal hlavu. Vtrhnul do místnosti jako povodeň a dveře nechal dokořán. Rozhodným krokem dokráčel až ke stolu. V tu chvíli si ale uvědomil, že si nenachystal žádnou řeč. Tolik se soustředil na to, že Havlíčkovi musí učinit přítrž, až sám ztratil slova. Plaše se tedy usadil do křesla a čekal, až se mu vrátí dech. Havlíček si potěšeně promnul kníry a se samolibým úsměvem se ujal slova.

„Tak jste mi přišel pogratulovat i vy, kolego? Ale, nic to nebylo. Bylo nad slunce jasné, že za smrt nebožky Berkové může upír. Koneckonců řekl to sám doktor. Pak jen stačilo, poptat se kolem vsi, kdo byl a nebyl za setmění doma. Kudláček si mě vzal stranou a svěřil se mi s tím, že jejich nádeník Janek často chodí ke vsi a vracívá se až za noci. Tak jsem si na něj došlápnul, optal jsem se, kde byl onoho večera a on jen zarytě mlčel. Ihned bylo nad slunce jasné, že něco skrývá a že má bezpochyby Anku Berkovou na svědomí právě on,“ završil Havlíček svůj monolog.

„A jak jste zjistil, že je upír?“ zeptal se posměvačně Antonín. Potěšilo ho, že nečekaná otázka Havlíčka znejistěla. Pomalu cítil, jak se mu do žil vrací odvaha i odhodlání.

„Samozřejmě čekáme na úplněk,“ odpověděl konkurent. „I když bychom nemuseli. Stačí souhlas veřejnosti, lidu, jak chcete. Pak zadrženého můžeme s klidným svědomím oběsit a zarazit mu do srdce kůl.“

„Doopravdy si myslíte, že se obviněný za úplňku promění v upíra a těch pár mříží ho udrží v cele? A jak může člověk někoho s klidným svědomím oběsit?“ zapochyboval Antonín. Najednou se už necítil tak schlíplý, dokonce se ho zmocnil pocit, že začíná mít navrch.

„Samozřejmě jsme… ehm.. přijali všechna náležitá opatření,“ začal drmolit Havlíček a očima nervózně těkal po místnosti. Antonín cítil, že je znovu v sedle.

„Vy si vážně myslíte, že ten mladík v cele je upír? A že Berkovou zabil on?!“ nevěřícně se ujistil.

„Kolego, jsem k vám nesmírně shovívavý. Vím, že jste nováček v oboru. Dovolte, abych vám vysvětlil, že lidem nezáleží na tom, jestli byl dopaden skutečný či pouze domnělý viník. Dají se klidně opít rohlíkem. Koneckonců jim jde stejně jen o to, aby zas mohli v noci klidně spát. A já tu jsem od toho, abych do jejich ubohých životů znovu navrátil iluzi klidu a bezpečí.“

Antonínovi znovu došla slova. Snažil se polknout ten knedlík zlosti a slabosti, co se mu vytvořil kdesi hluboko v krku. S nevolí si uvědomoval, že se mu do očí derou slzy hořkosti a bezmoci. Zvedl se a bez rozloučení opustil stanici. Tehdy poprvé se ho zmocnil pocit, že matinka měla možná přeci jen pravdu a že na takový svět zdaleka není připraven.

VI.

 Na vesnici dopadl závoj noci a společně s ním se na nebe vyhoupla poslední hvězda. Nad krajem si to mocně štrádoval měsíc, města i vesnice upadaly do přesladkého spánku, jen Karla ne a ne zamhouřit oko. Navenek nesměla dát znát rozhořčení ani smutek. Ve dne nosila masku a po nocích pak usedavě plakala nad smutným a nespravedlivým osudem Janka. Ráda by mu z té šlamastiky pomohla, zatím však netušila jak. V duchu se stále vracela k večeru, kdy si cestu domů zkrátila přes Potočiny. Jako by právě tam mohla k celé události najít onen potřebný klíč. Neklidně se převracela z boku na bok, chvílemi ztrácela hlavu a chvílemi zase překypovala odhodláním. Nakonec ale vždycky samým vyčerpáním upadla do neklidného spánku.

   Ráno se jako vždycky probouzela celá mátožná. Skromně posnídala unikajíc všetečným pohledům matky, posbírala si svých pár švestek a pomalým krokem se ubírala ke Kudláčkovic statku. Vzduch voněl ránem a taky trochu vlhkostí nočního deště. Cesta jí příliš neodsýpala. Ode dne, kdy ztratila Janka ji pranic netěšilo. Dny se táhly a noci byly temnější než kdy před tím. Pomalým krokem se blížila k rozcestí. Lhostejným pohledem se podívala na pěšinku ztrácející se v Potočinách. Najednou jí bylo jedno, kudy se vydá. Jako by společně s Jankem přišla i o strach a obavy, které ze stínů kolem pěšinky mívala.

 Zvláštní, cesta Potočinami jí pokaždé připadala jiná. Neznámá. Nechodila tudy příliš často, ale všechny cesty a uličky si většinou dobře uchovávala v paměti. Potočiny se jí ale pokaždé zdály tolik neznámé a jiné. Skoro se jí chtělo podezřívat je z toho, že se jí pokaždé mění přímo před očima. Přísahala by, že tenhle dub u cesty jaktěživa neviděla. I pěšinka se jí dnes zdála mnohem klikatější a spletitější. Zastavila se a bedlivě pozorovala tiché okolí křovisk. Snad chtěla přistihnout zeleň jak se sune z místa na místo a zaujímá neustále nová rozpoložení. Místo toho si ale všimla něco jiného. Kousek od cesty v hromádce listí problesklo zvláštní světlo. Karla v tu chvíli nepomyslela ani na bludičky, ani na zákeřné bytosti z podzemní říše a zvědavě se vydala k tomu, co tolik připoutalo její pozornost.

VII.

 Poslední noc. Ještě párkrát se Antonín přetočí z boku na bok a bude ráno. Sbalí si posledních pár věcí, oblékne se, jak se sluší a patří, aby nedráždil zbytečně matinku, a s konečnou platností se vrátí domů. Domů. To slovo mělo hořkosladkou příchuť a nepříjemně ho pálilo na jazyku. Ač nerad, vzpomněl si na biblický příběh návratu marnotratného syna. Přesně tak si připadal. Cítil ale, že hostina na něj doma rozhodně čekat nebude.

 Na bedrech cítil tíhu prohry i zklamání ze sebe samotného. Snil o tom, že odejde a udělá něco velkého. Stane se detektivem, bude potírat prakticky neexistující zločin, bude pomáhat lidem. Nač být doktorem. Trávit dny jednotvárnou prací a pomáhat těm, kterým bez potřebných léků stejně není pomoci. Antonín toužil po dobrodružství. Toužil po uznání. Jakýpak doktor, ten se jen tak uznání nedočká. Ale takový detektiv, který vrátí měšťanovi ztracené jmění či pohledné slečince zatoulaného psíka, to už byla jiná. Těm snům byl ale konec. Naštěstí si byl jistý tím, že když si na hlavu nasype dostatek popela, matinka ho přeci jen vezme zpátky.  

  Pranic ho to netěšilo, ale už neměl, z čeho by žil. Navíc ho soužila představa reakce veřejnosti. Budou se mu smát, Havlíček obsadí jeho rajón a on aby se ploužil nočními stíny ulice. Jakpak by mohl za takových okolností nastavit tvář dennímu světlu?

   Povzdechl si a převrátil se na druhý bok. Chvilku se mu zdálo se mu, že se něco mihlo za oknem. Rozespale zamžoural a upřel pohled na tabulku skla spojující teplo pokoje s podzimním chladem ulice. Snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že se mu jen něco zdálo. Trochu se před sebou zastyděl. Jakožto detektiv by se přeci neměl bát stínů tančících za tabulkou skla. Ušklíbl se a uvědomil si, že už vlastně žádný detektiv není. Dost možná jim vlastně ani nikdy nebyl.

   Najednou strnul. Za oknem se objevila bledá dívčí tvář. Cítil, jak mu nedobrovolně stoupl tep. Zavřel oči, pak je zase otevřel. Celý postup několikrát zopakoval, ale tvář rámovaná havraními vlasy nezmizela. Ulevilo se mu snad jen, když si vzpomněl na to, že nebožka Berková byla pohledná blondýnka.

Poté mu vlastí oči dovolily nepatrně zaostřit. Až tehdy si Antonín všiml, že dívka pohybuje rty. Chvilku se snažil odezírat to naléhavé noční poselství. Nakonec to ale vzdal a neochotně vyrazil do noční tmy.

   Dívka ho ale ani nenechala překročit práh. Sotva pootevřel dveře, nahrnula se dovnitř, snad ze strachu, že je zase rychle zavře. Ještě na prahu pokoje začala na Antonína chrlit vodopád nesouvislých slov, až mu šla hlava kolem.

„No tak, dámo, uklidněte se,“ pobídl ji rozespale a rukou jí pokynul, aby se posadila. Dívka neochotně utichla, nervózně si uhladila sukni a opatrně vklouzla do křesla. Antonínovi neušlo, že si pátravým pohledem měří celý pokoj obklopený kufry.

„Stěhuji se,“ prohlásil Antonín rádoby pevným a odhodlaným tónem. Pak si ale uvědomil, že určitě nepřišla proto, aby zkontrolovala, jestli si náhodou nezapomněl přibalit sváteční košile. I dívka se najednou rozpomněla, proč že se to v pozdní noční hodině vypravila do města.

„Musíte Janka pustit,“ řekla naléhavě a oči jí při tom plály nebezpečným odhodláním. „Není to žádný upír! Copak jste se dočista zbláznil? Jsem Karla, jeho milá. Nikde se netoulal, celou dobu chodil za mnou. Musíte ho pustit!“ dodala výhružně.

„Rád bych, slečno. Ale bohužel to není v mé kompetenci,“ smutně přiznal detektiv.

„Ale já mám důkaz!“ vykřikla nečekaně Karla a nepochybně tím tak vzbudila Antonínovu zvědavost. Že by tohle pískle s havraními vlasy našlo něco, co konkurent Havlíček přehlédl?

 „Je tam ještě jedna,“ řekla už o něco opatrnějším a nejistějším hlasem. Antonín se zatvářil nechápavě. Ještě jedna?

„Ještě jedna mrtvá.“

VIII.

   Antonín se následován Karlou blížil svižným a odhodlaným krokem k náměstí. Nesl se pyšně jako páv. Těšilo ho vědomí toho, že si v rukávu nese naprosto nečekané eso. Ještě pár kroků a zasadí Havlíčkovi rozhodující úder. Nemohl se dočkat, až dostane konkurenta do kolen a vyžene ho nenávratně pryč ze svého rajónu. Jak by totiž mohl nebohý Janek vraždit dál, když seděl za mřížemi? Z medicíny si přeci jen něco odnesl a sám tedy dokázal spolehlivě určit, že neznámá vyhasla teprve před pár dny.

   Těšil se, že se o víkendu vydá za matinkou. Ale bez kufrů, jen aby se jí pochlubil, k jak nečekanému odhalení dospěl. Rozhodl se, že pro dobro věci pomlčí o Karle i o tom, že neznámou v Potočinách našla dočista sama.

   Antonín byl tolik zabraný do vlastních myšlenek a tolik opilý nadcházejícím vítězstvím, že si sotva všiml nezvyklého ruchu, který se šířil městem a sílil úměrně tomu, jak se blížili k náměstí. Situaci si plně uvědomil až když ho Karla přítomně zatahala za rukáv.

„Pane Očko, pane detektiv…“ hučela mu naléhavě do ucha a vytrhla ho tak z jeho lákavých představ. Ihned ho pohltila neblahá předtucha. Kvůli Karle se ale snažil zachovat ledový klid a rozvážný krok profesionála. Karla ale už dávno vycítila, že něco není v pořádku. Neptala se. Nechtěla znát odpověď.

 „Jdete pozdě, už je po všem,“ ucedila suše tetka v šátku, která se kolem nich těsně protáhla a kolébavým krokem zmizela v postranní uličce.

   Antonín nasucho polkl a přidal do kroku. Doufal, že Karlu nechává daleko za svými zády, že křehká dívka neprostoupí davem a bude tak ušetřena pravděpodobně tragické podívané.

    Mechanickými pohyby se začínal prodírat davem, a dříve, než se odvážil pozvednout hlavu, spatřil pohupující se stín na jehož konci visela nepochybně lidská skořápka bez špetky života. Nestačil se ani nadechnout. Sklopil odevzdaně pohled k zemi a po chvíli si všiml, že mu špičku boty začíná dotíravě olizovat pramínek rudé krve.

   Snažil se potlačit nevolnost. Dav mu situaci vůbec neusnadňoval. Dotěrně se o něj co chvíli otíral snažíce se opustit náměstí. Konec podívané. Všichni se do sytosti pokochali potrestaným upírem a spokojeně se ubírali domů. V myšlenkách si pochvalovali detektiva Havlíčka i celou správu města, která se o vraha rychle postarala a obnovila tak bezpečnost v celém kraji. Spokojeně si mezi sebou štěbetali a bylo jim docela jedno, že si domů nesou na nohou Jankovu krev.

   Antonínovi trvalo hodnou chvíli, než se vzpamatoval. Pak si najednou uvědomil, že náměstí osiřelo. Teprve tehdy mu došlo, že někde za zády nechal nebohou Karlu. Začal se zmateně rozhlížet kolem sebe, ale po dívce nebylo ani památky. Na chvíli si pomyslel, že by ji měl najít a podat jí pomocnou ruku. Pocit ale velice rychle přebila vlastní hanba nad tím, že jí nedokázal pomoci, a co víc, nedokázal pomoci ani nebohému Jankovi, který ztrácel poslední kapky krve a na onen svět se nenávratně odebíral s cejchem upíra.

IX.

   Karlu ani ve snu nenapadlo, že by v zástupu lidských těl měla vyhledat Antonína. Zmocnila se jí neblahá předtucha. Neodvážila se jít dál, snad si myslela, že když se otočí k náměstí zády, nebude to pravda. Ano, není to pravda. Vlastně se nic nestalo.A přesně tak by se měla chovat. Nic se nestalo, musí se jen rychle vrátit do služby, dřív, než si panímáma všimne, že dnes ráno nepřišla. Pak se vrátí domů, přetrpí výprask za to, že byla celou noc pryč, nakonec se pod rouškou tmy vyplíží z domu a vydá se ke staré lípě u cesty, kde na ní bude jistě čekat její Janek.

   Když míjela rozcestí, zakázala si pohledem byť jen zavadit o pěšinku ztrácející se ve stínech Potočin. Usmyslela si, že když se na ni nepodívá, dočista ze světa zmizí. A s ní všechny události předešlé noci i dnešního rána.

    U staré lípy se ale přeci jen na chvíli zastavila. Obešla ji kolem do kola. Několikrát zvedla hlavu a pozorně se zadívala do její mohutné a prořídlé koruny. Janek v ní ale nebyl. Spěšně se tedy vrátila na cestičku a snažila se přesvědčit sama sebe, že ho určitě zase potká na statku. A že se na ni jako vždycky usměje a pak jí třeba i pomůže s těžkým vědrem.

   Opatrně vklouzla na dvůr. Nikde nebylo ani živáčka. Trochu se jí ulevilo. Statkáři si nejspíš nevšimli, že se opozdila. Rozhodla se, že na sebe nebude zbytečně poutat pozornost. Usmyslela si, že se nenápadně vkrade do světnice a bude předstírat, že se nic nestalo a že po statku kmitá už od rána ostatně jako každý den.

   Najednou jí ale něco prudce sevřelo cop. Lekla se tolik, že ztratila hlas. Ústa se otevřela v němém úžasu, snad chtěla zakřičet leknutím či bolestí. Nevyšla z nich ale ani hláska. Až když dopadla svým mladým poddajným tělem na tvrdou půdu dvorku zjistila, že se jí hlas vrátil.

„Pomoc…“ slabě sykla a snažila se spatřit útočníka. Ten ji ale dál surově vláčel po tvrdé zemi. Karla cítila, jak na kamenitých výstupcích nechává kousky své holé kůže. Pohyb najednou ustal a sevření copu povolilo.

„Ty lůzo! Ty chásko! Chátro zatracená! Nevíš, že se do služby chodí včas?!“ ozvalo se za ní neúprosně. Karle až teď vyhrkly do očí slzy. Netrápila ji sedřená kůže ani potrhané šaty. Myslela jen na to, že teď ji určitě panímáma ze služby propustí a ona se bude muset s hanbou vrátit domů. Rozhodla se tedy, že nebude staré Kudláčkové klást odpor. Třeba se panímáma spokojí s výpraskem a pak ji pobídne, aby se vrátila ke své práci.

„Vím, žes včera nepřišla domů,“ pronesla pohrdavě Kudláčková a uchechtla se. „Sháněli tě tady rodiče.“ Znovu uchopila do dlaně Karlin cop a zkusmo za něj zatahala, jako by chtěla zkusit odolnost dívčiných vlasů. Pak ji z nenadání štípla do tváře.

 „Mladá krev,“ poznamenala. „Taky jsem bývala mladá…Karličko, chceš znát tajemství?“ dodala šeptem. Karla opatrně kývla. Byla ochotná souhlasit s čímkoliv, co by ji spasilo před propuštěním ze služby i před hněvem rodičů.

   Kudláčková se napřímila a lenivým pokynutím ruky ji pobídla k tomu, aby ji následovala. Karla se s námahou zvedla. Cítila, jak se jí tělo začíná postupně plnit modřinami. Sebemenší pohyb jí činil potíže a bolel jí až kdesi hluboko na duši. Rozhodla se, že nedá najevo svou slabost i zraněnost a oddaně následovala starou Kudláčkovou do útrob domu.

Prošly kolem sednice, kolem spíše i komory a pokračovaly dál dozadu. Karla si marně lámala hlavu nad tím, co že se to tam úplně vzadu nachází. Kam jí paměť sahala, paní máma je tam nikdy nepouštěla. Dokonce měli přísný zákaz do zadních prostor vstupovat.

   Najednou se panímáma zastavila před nizoučkýmu dveřmi a pobídla Karle, aby je otevřela. Dívka se zarazila. Stále měla na paměti, že do zadních prostor nesmí. V duchu se pousmála. Panímáma ji jistě jen zkouší.

„Sem nesmím,“ řekla a pocítila spokojenost nad tím, že se zachovala v souladu s přáním paní domu. Jistě teď uzná jak dobrá služebná Karla je a nepropustí ji.

„Říkám ti otevři je!“ pronesla důrazně s nevolí v hlase stará Kudláčková. Karla ji neochotně poslechla. Sotva otevřela dveře, ucítila nepříjemně nasládlý zápach.

   Místnost byla daleko temnější než zbytek domu. Ostatně i dveře do ní byly nezvykle nízké a Karla se musela dost přikrčit, aby jimi prošla. Chvíli trvalo, než si zvykla na šero. Pohledem nejprve našla úzké okénko, které propouštělo jen tenký proužek světla.

„Bodejť by to tu nebylo tak cítit,“ zamumlala si sama pro sebe. Pak strnula. Uprostřed místnosti stála stará dřevěná vana. Měla ale nezvyklou barvu. Karla si marně lámala hlavu nad tím, z jakého dřeva je vyrobená. Když se ale osmělila a přistoupila blíž, s mrazením si uvědomila, že je zbarvená zaschlou krví. Zalapala po dechu. Udělala několik kroků zpátky, ale panímáma byla rychlejší. V zámku cvakl klíč.

„Vidíš? Zase budu mladá,“ zaznělo společně se vzdalujícími se kroky za nízkými dveřmi.

   Karla zpanikařila. Snažila se pohledem najít únikovou cestu. Samou zoufalostí se zkoušela protáhnout i úzkým okénkem. Chvílemi volala o pomoc, chvílemi usedavě plakala. Nakonec začala sama sebe přemlouvat, že ji panímáma jen trestá za pozdní příchod a že dřevěná barva rozhodně není zbarvená lidskou krví.

Aby se utvrdila v tom, co jí hlas vlastního podvědomí našeptával, přistoupila váhavě k tomu kusu dřeva. Nejdříve si všimla chomáče světlých vlasů, který uvíznul za hranou nádoby. Cítila, jak se jí do úst derou zvratky. Pak si všimla knihy ležící opodál. Na chvíli se zaradovala a v duchu velebila matinku za to, že jí dovolila naučit se číst. Vzápětí ji ale začala proklínat.

Chcete-li se mladou státi, zbývá Vám jen jediné,

a to koupati se pravidelně v krvi panny nevinné.

Poslední jiskřička naděje docela uhasla. Karla odevzdaně zavřela oči a snažila se nemyslet na prázdný pohled Anky Berkové ani průhlednou kůži neznámé z Potočin…

Related Post

leave a Comment