Manuál pro uklízečky
Posted On
Manuál pro uklízečky jsem měla na seznamu hezky dlouho, vždycky byl ale beznadějně rozpůjčován a kupovat se mi ho nechtělo. Nakonec jsem se přeci jen dostala na řadu a konečně vám můžu říct, jaký ten Manuál vlastně je. Nojo. Jaký teda vlastně je?
O autorce
Jakože, nechci moc spoilovat, ale v podstatě všechno o autorce najdete přímo v knize. Manuál pro uklízečky je soubor povídek, který v podstatě kopíruje ty nejzásadnější okamžiky jejího života, byť se to občas zdá jen těžko uvěřitelný. Takže nemá moc smysl o Lucii Berlin vykládat, pokud se o ní chcete dozvědět prakticky všechno, přečtěte si knížku.
O knize
V předchozí části svého pokusu o recenzi jsem prozradila, že se jedná o soubor povídek. Je jich celkem 28, jsou různě dlouhé a zabývají se těmi nejrůznějšími tématy. Nečekejte ale nic vzletnýho, Lucia Berlin se soustředí na život v jeho nejčistší podobě, zobrazuje ho přesně takový, jaký je, i s tím největším hnusem, který ho provází.
Povídky jsou na první pohled izolované, zpočátku máte pocit, že nemají nic společného, postupně ale přicházíte na to, že jsou nenápadným dozvukem autorčina života a společně skládají poměrně ucelený obraz jejích životních osudů. Právě to mi na celé knize přijde asi nejvíc geniální, teda, hned po tom jak autorka dokonale dokáže popsat životní dno. V podstatě si říkáte, že čtete “jen povídky” a zatím se pohybujete v něčem, co bychom klidně mohli nazvat biografií nebo memoáry.
Můj názor
Než si nějakou knížku vložím na seznam nebo objednám v knihovně, trochu si ji “lustruju“. Když jsem lustrovala Manuál pro uklízečky, narazila jsem na komentář, který zdůrazňoval nepovedený překlad do češtiny. Po přečtení několika povídek jsem nakonec dala v některých pasážích komentující částečně zapravdu. Trochu mě zvedl ze židle překlad některých dialogů. Hlavou mi lítalo, jestli se tak fakt někde mluví. Jestli jo, tak jsem tam nebyla. Takže pokud by někdo hledal fajn materiál do kritiky překladu, jste nejspíš na správný adrese.
Jinak povedené knize bych si dovolila vytknout ještě jednu věc, a to první povídku. Když jsem totiž četla první povídku, chtěla jsem tu knížku prostě odložit. Přišla mi jako totální slátanina. Přitom právě první povídka by měla čtenáře upoutat, nalákat a naladit na zbytek knihy. No nic.
Závěrem
I přes veškerou dobře míněnou kritiku ale musím říct, že jsem v povídkách našla skutečně upřímné zalíbení. Líbí se mi, že v nich jde autorka až na kost, nebojí se ukázat kdejakej hnus, kterýho se ostatní autoři dost možná štítí, a to včetně vlastního života. V podstatě mi celý soubor připomíná striptýz. Na začátku je autorka oblečená, uhlazená a působí jako milá dáma. Jako málo zasvěcený čtenář vlastně ani netušíte, že celá knížka bude prakticky jen a jen o ní. S každou povídkou ale odhaluje víc a víc až nakonec zůstává zcela odhalená. A vy jí totálně propadnete. Takže asi tak.
Btw, moje oblíbený povídky byly Dr. H. A. Moynihan, Tygří zuby a Přátelé. Vřele doporučuju!
A jinak dávám 5 z 5!
