Rudý kříž
Posted On
Jakožto rusistce mi samozřejmě neušlo, že na východně upekli novou knihu. A jakožto rusistka jsem si ji musela přečíst, jinak to nešlo. Můj dojem? V dnešní recenzi! 🙂
O autorovi
Saša Filipenko je sice běloruský spisovatel, ale píše bělorusky i rusky. Je to ještě docela mladík, narodil se v roce 1984 a nějaký čas pracoval třeba na ruském Prvním kanálu státní televize. Rudý kříž zdaleka není jeho první knihou, za sebou má už, například, román Bývalý syn nebo Štvanice.
O knize
Kniha má sympatických 182 stran, takže je to spíš taková čtenářská jednohubka. Mně osobně zabrala dva večery. Trochu mě překvapuje, že nese označení román. Nezdá se mi, že by svými rysy splňovala povahu žánru.
Tak tedy – Taťána se chystala zachránit sebe i muže, ale zatím si ještě neuměla představit, jak to udělá. Když vstoupila do kanceláře, nedala na sobě pokud možno nic znát, posadila se ke stolu a plně se soustředila. Především se rozhodla podívat se na dokument ještě jednou. Třeba se mi to jen zdálo… Co když ten v seznamu není můj muž!
Ústředními postavami příběhu jsou stařenka Taťána, která za sebou vleče tragickou minulost a fotbalový rozhodčí Saša, jehož minulost je neméně tragická, ačkoliv už nijak nesouvisí s represemi. Osud svede tyhle dva dohromady, zapředou spolu rozhovor, sblíží se a vzájemně proniknou do smutné minulosti toho druhého. A co tam naleznou? Dozvíte se v knize 🙂
Můj názor
Ani nevím, jaká byla má očekávání. Vysoká těžko. Kniha mě ale přesto poměrně zklamala. Námět byl dobrý, některé úseky příběhu se dokonce daly považovat za celkem povedené, ale jinak bída.
Příběh Saši a Taťány nepůsobil příliš důvěryhodně. Našli k sobě rychle cestu, navzájem si “vylili svoje životy”, aniž by se znali. Po jazykové stránce, čekala bych, že ve vyjadřování stařenky s úctyhodným věkem 91 a poměrně mladého muže bude nějaký rozdíl, nebyl. To na dvěryhodnosti knize opravdu nepřidalo.
Když odhlédnu od lexika, tak ani dialogy samotné nepůsobily živě, spíš tak nějak plasticky a nepravděpodobně. Texty dobových dokumentů to nezachránily.
Závěrem
Knize jsem toho musela hodně vytknout, ale dobře vím, že kritika by měla být konstruktivní. Našla jsem nakonec přeci něco, za co mohu knihu vyzdvihnout. Příběh Saši a Taťány totiž poukazuje na to, že i v dnešní době existují lidé, kteří věří tomu, že byl Stalin super, a že ti, kteří prožili kus života v lágru, si to vlastně zasloužili. A to je na konci roku 2019 víc než smutné.
Za mě 3 z 5!
