Dopisy, které nikdo nečetl

Posted On 16. 7. 2020

Dopisy, které nikdo nečetl jsem měla na svém seznamu poměrně dlouho. Trochu mě odrazoval obsáhlý rozsah knihy a v podstatě jsem čekala na to, až nastřádám čas potřebný k jejímu přečtení. Čekala jsem zbytečně. Kniha se navzdory rozsahu čte úplně sama a je to fakt jízda! Dneska se máte rozhodně na co těšit.

O autorce

Iona Grey zahájila svůj “pobyt” na českém knižním trhu velmi slušně. Její prvotina s názvem Dopisy, které nikdo nečetl “jede” jen v červených číslech, což je rozhodně úspěch a kniha sama bezesporu patří mezi to lepší, co se v roce 2017 na českém knižním trhu vyskytlo.

Taky se sluší dát na vědomí, že Iona Grey v psaní aktivně pokračuje. Letos vydala novinku s názvem Třpytivá hodina, ta se sice dočkala poněkud chabějších ovací, ale určitě nebude tak marná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Autorka pochází z Británie, má titul z anglického jazyka (což se docela hodí, když chcete psát dobré knihy) a je posedlá historií.

O knize

Kniha má v podstatě dvě základní linie, první vypráví příběh Stelly a Dana, válečného pilota a ne příliš šťastně provdaného sirotka, zavádí nás do období druhé světové války a odráží se také v přítomnosti hned vedle příběhu Jess a mladého sympaťáka, které svede dohromady právě příběh předchozí.

Asi tušíte, že nic nebude jen tak. Oba příběhy mají nespočet temných zákoutí, ale také několik šťastných vyvrcholení, která vás rozhodně nenechají chladnými. Najde Dan nakonec svou dávnou lásku Stellu? A co Jess a mladý sympaťák? Spojuje je jen pátrání po osudu Stelly, nebo je v tom něco víc? Uvidíte sami 🙂

Můj názor

Už na začátku jsem zmínila, že jsem čtení knihy trochu odkládala kvůli jejímu rozsahu. Takhle, tušila jsem, že nebude úplně marná, ale do 440 stran se mi zrovna dvakrát nechtělo. Nakonec jsem je ale zdolala jako nic a mé obavy byly naprosto zbytečné. Věc se má totiž tak. Některé její pasáže totiž člověka opravdu zaujmou, další ale nutí čtenáře trochu přeskakovat. Asi nejnudnější a nejméně záživné mi přišly pasáže týkající se právě toho mladého sympaťáka (jméno jsem zapomněla a jsem líná Googlovat) a jeho pracovních podmínek. Tyhle části upřímně vnímám jako nejslabší a klidně bych je lehce proškrtala.

A jasně, že je to všechno docela předvídatelné, ale navzdory tomu se nejedná o prvoplánovou červenou knihovnu. Příběh je to skutečně zajímavě pojatý i napsaný. Dovede vás vtáhnout do děje, dokonce snad i dojmout, nic většího ale nečekejte. Průměrný čtenář bude pravděpodobně nadšený, pokud jste zvyklí na náročnější literaturu, Dopisy, které nikdo nečetl vás pravděpodobně příjemně pošimrají, ale nenadchnou.

Závěrem

A tak to mám vlastně i já. Cítím se “příjemně pošimraná”, ale zároveň vím, že po knize už nejspíš nikdy nesáhnu. Nicméně čas, který jsem nad ní strávila, rozhodně nepokládám za ztracený, ba naopak. Kniha vás rozhodně nezklame, jen ji nesmíte otevírat s příliš velkým očekáváním.

Za sebe dávám 4 z 5 a doporučuji k přečtení! 🙂