Literární pokusy

Imobilní žena

Posted On
Posted By Zrzi

Vítězné dílo loňského ročníku literární soutěže Hlinecký hrneček. Téma: “Můj den bez mobilu, tabletu”

Probudila jsem se s nepříjemnou pachutí v ústech. Sluneční paprsek se sprostě prodral skrz nedbale zatažené závěsy a naprosto bezostyšně mě probudil. Za normálních okolností bych prostě vstala, závěs zatáhla a vydala se znova do říše snů. Za normálních okolností…

,,Do prdele!” za normálních okolností bych už dávno byla v práci! Už přes dvě hodiny. Vyskočila jsem z postele, v záchvatu paniky jsem začala pátrat po něčem, co bych si s klidným svědomím mohla obléct a při tom jsem se snažila přijít na to, proč mě ksakru nevzbudil mobil. Vždycky mě přeci budí. Budík jsem už dávno vyhodila jakožto naprosto zbytečný přežitek.

Pohledem jsem zavadila o křiklavě rudou čapku z papíru a o šerpu s obrovským nápisem “Staré větve nejlíp hoří, už 25 let” a začalo mi tak nějak svítat. Najednou bylo nad slunce jasné, proč smrdím jako minibar, proč jsem nespala v pyžamu a proč mě ráno nevzbudil mobil. Musela jsem ho při včerejší bouřlivé oslavě někde vytrousit.

Hlavou mi projelo, že kdybych byla stejně jako většina mých vrstevnic vdaná, mohla jsem už dávno spořádaně sedět v práci a popíjet nějaké to odporné latté z ještě odpornějšího automatu. Já ale vdaná nebyla. Dokonce jsem se k tomu ani nepřibližovala. A proto jsem ráno vypadala jako prostitutka zavražděná v postranní uličce, navíc bez mobilu.

Najednou se mi vůbec nechtělo do práce. Zase jsem o rok starší, všichni si budou prstem ukazovat na moje kouřový stíny, protože jim bude jasný, že to jsou včerejší linky. Chtěla jsem zavolat do redakce, ale neměla jsem jak. 

,,Snad se nezboří svět, když se pro jednou na všechno vykašlu,” zauvažovala jsem nahlas a zhluboka jsem se nadechla s pocitem, že nasávám vůni svobody. Zpátky do postele se mi ale nechtělo. Natáhla jsem si svoje oblíbený džíny, přes hlavu jsem přetáhla tílko a vytratila jsem se ven z bytu. Do očí mě ihned praštilo slunce, musela jsem si dát ruku před obličej, ale stejně jsem se cítila neskonale šťastná. Kromě toho, že se mi bolestí skoro rozskočila hlava. 

Neměla jsem tušení, kam v tomhle zpropadeným městě jít. Znala jsem ho jen pod rouškou tmy, za ranního šera jsem pospíchala do práce a večerními stíny jsem se prodírala zpátky do bytu. Víkendy v mém životním tempu skoro neexistovaly. Chvíli jsem jen tak courala ulicemi a nakonec jsem zamířila do parku. Posadila jsem se na dřevěnou lavičku a pohodlně jsem se opřela. Zavřela jsem oči, zase jsem je otevřela. Nasávala jsem tu úžasnou jarní atmosféru plnou rozličných vůní. Proč jsem si nikdy nevšimla toho, že je jaro takový?

,,Dobrý den, mohu?” ozvalo se znenadání u mé lavičky. Zvedla jsem pohled a spatřila jsem muže kolem třicítky. Normálně bych jen mlčky kývla hlavou a zabodla pohled zpátky do displeje telefonu. Možná proto jsem si nevšimla, že je jaro takový. A dost možná jsem si proto nevšimla, že jsou v tomhle městě tak pohlední muži.

,,Ano, jistě,” odpověděla jsem a zeširoka jsem se na cizince usmála. Muž mi úsměv opětoval a přisedl si na druhou půlku lavičky.

,,Nevíte náhodou, kolik je hodin?” zeptal se mě po chvíli. Jeho otázka mě nepatrně zarazila, nebyla jsem si jistá, jestli bych mu měla líčit historku o včerejší noci a taky ránu. 

,,Hodinky nenosím a mobil nemám,” odpověděla jsem proto věcně.

,,Opravdu nemáte mobil?” užasl muž a pátravě si mě prohlédl. ,,To se dneska moc nevidí,” uznale pokýval hlavou a skoro to vypadalo, že je tím naše konverzace u konce. ,,Taky ho nemám,” dodal jakoby nic a nyní jsem to byla já, kdo zvedl užasle obočí. Že by včera pil se mnou? Nevypadal moc na barového povaleče. Nicméně jsem vytušila příležitost a rozhodla jsem se, že kořist nenechám uniknout. První muž v pětadvacátém roce mého života. Dobrovolně si ke mně přisedl. Přišel čas chytit šanci za pačesy.

,,Trápí mě, že spolu lidi přestali mluvit. Víte, ty vztahy dneska za nic nestojí. Každý je jen zahleděný do toho svého displeje a okolní svět nevnímá. To nepovede k ničemu dobrému,” začala jsem hluboce filozofovat a reprodukovat fráze mojí babičky. Muž se překvapivě chytl a začal mi nadšeně přizvukovat.

,,Přesně tak, populace podléhá virtuální realitě a ztrácí elementární kognitivní schopnosti, v podstatě je to, jako kdybychom se vraceli zpátky na stromy,” usmál se a zahleděl se mi do očí. Neměla jsem ponětí, o čem mluví. Ale pro jistotu jsem se taky usmála.

,,Jsem Ondřej,” představil se a podal mi ruku.

,,Klára,” odpověděla jsem a stiskla nabízenou končetinu. Skoro jsem slyšela bít svatební zvony, skoro jsem si začala broukat Mendelssohna, když v tom se nedaleko od nás ozval podezřele známý hlas.

,,Kláro! Ty ses zbláznila, co tady děláš?!” polekaně jsem vyvalila oči a otočila jsem se za hlasem. Přes park si to k naší lavičce nabroušeně štrádovala má kamarádka Týna. Něco uvnitř mi říkalo, že je zle. A že svatba zase nebude. Snažila jsem se předstírat, že se ani za zlatý prase nejmenuju Klára a že vlastně vůbec v parku nejsem. Pevně jsem semkla víčka k sobě a snažila jsem se ze všech sil být neviditelná.

,,Hledá tě půlka města a ty si tady sedíš s nějakým cizím chlapem!” dodala důrazně a položila mezi mě a mého nastávajícího důvěrně známý mobil. ,,Tohle ti včera vypadlo z kapsy, když jsi spadla po hlavě z baru,” dodala. Ondřej mě obdařil vyčítavým pohledem a vzal nohy na ramena. I Mendelssohn se začal zlehka vytrácet, až docela zmizel.

Related Post

leave a Comment