Slunečnice
Posted On
Lustr pro papeže mi před časem ukázal, že i krátká kniha může být svým obsahem nesmírně těžká, Slunečnice si dovolím řadit do stejné kategorie. Vyprávění o vině a odpuštění je sice velmi útlé, ale budete o něm ještě dlouho přemýšlet…
O autorovi
Simon Wiesenthal je známý nejen jako spisovatel a publicista, ale také jako „lovec“ nacistů usilující o odhalování válečných zločinců. Narodil se ve lvovské oblasti v Haliči a studoval architekturu, kvůli polskému antisemitismu, který se nevyhnul ani prostředí univerzity, nakonec odešel do Prahy. Osud si ho ale našel i v srdci Československa. Byl vězněn ve 12 koncentračních táborech, kde pracoval i jako odklízeč mrtvol.
Po roce 1945 se Wiesenthal věnoval pronásledování nacistických zločinců a několik z nich se mu podařilo prokazatelně usvědčit. Prezident Havel mu dokonce udělil Řád bílého lva. Bohužel, už není mezi živými. Zemřel v roce 2005 a pochován je v Izraeli.
O knize
Už v krátkém úvodu jsem zmínila, že je kniha velmi útlá, ale svým obsahem nesmírně těžká. Částečně se jedná o autorovi memoáry, částečně jde ale mnohem o víc než jen o sentimentální vzpomínání stárnoucího muže. Děj nás zavádí do koncentračního tábora a seznamuje nás se samotným autorem, jedním z vězňů. Ústředním tématem knihy ale není každodenní chod tábora a líčení utrpení vězněných, ústředním tématem je, jak stojí i v podtitulu, vyprávění o vině a odpuštění.
Autor se při práci za „dráty“ tábora setkává se zdravotní sestrou, která ho vybízí k tomu, aby ji následoval. Dostává se tak do jednoho z nemocničních pokojů a usedá k lůžku umírajícího muže. Ten muž je příslušník SS a prosí autora o odpuštění činů, které v průběhu války napáchal. Samotná kniha je pak jakýmsi autorovým „vyrovnáním se“ s tím, co umírajícímu vojákovi nakonec sdělil.
Můj názor
Kniha má opravdu poměrně neobvyklou formu. Celý příběh na první pohled působí jako klasická memoárová literatura, příběh s příslušníkem SS je sice zajímavý, ale člověk ani moc nečeká, že bude hrát až takovou roli. O nic víc v knize ale vlastně ani nejde. Po zbytek života autor na vojáka myslí a pochybuje o svém rozhodnutí, které nad lůžkem umírajícího učinil.
Dokladem je nejen vznik samotné knihy, ale i „průzkum“, který pro klid vlastního svědomí učinil. Oslovil několik osobností s tím, jak by v dané situaci reagovali právě ony. Tyto reakce najdete na samotném konci knihy a v celém kontextu mají opravdu neskutečnou hloubku. Nejvíc jsem se asi ztotožnila s názorem dalšího známého autora jménem Primo Levi. Přečtěte si Slunečnice a přesvědčte se sami 🙂
Závěrem
Rozhodně mám o čem přemýšlet. Slunečnice mi otevřely trochu nový náhled na celou problematiku koncentračních táborů a života Židů i Němců vůbec. Přesvědčili mě o tom, že není jednoduché soudit, odsoudit a vlastně ani odpustit. Jsem moc ráda, že se mi kniha dostala do ruky a ráda touhle skromnou recenzí přispěji trochu k tomu, aby se šířila dál mezi české čtenáře. Není to sice žádné lehké čtení před spaním, je to ale něco, co vás obohatí nejen informačně, ale především lidsky.
Za mě 5 z 5 za neskutečný rozměr (ten duchovní ), který kniha má.
