Knihomolův koutek

Tiché roky

Posted On
Posted By Zrzi

Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem se dostala i k téhle novince. Další “mornštajnovku” jsem si prostě nemohla nechat ujít. Byla ale stejně dobrá jako ostatní? Nebo nám paní Mornštajnová usla na vavřínech?

O autorce

Alenu Mornštajnovou už nejspíš představovat nemusím. Česká spisovatelka, která má v Česku hodně zastánců a fanoušků, ale také pár odpůrců. Největší “humbuk” byl asi kolem její knihy Hana, kterou část publika zbožňovala a část vydatně “hejtila”.

Snad ještě dodám, že Alena Mornštajnová vystudovala bohemistiku, kromě psaní ji živí také učení cizího jazyka a čas od času vezme nějaký ten překlad (ráda má červenou knihovnu). Nedávno byla v show Jana Krause, pokud o ní tedy chcete vědět víc, můžete si ji pustit třeba na YouTube.

O knize

Kniha se nese v podobném duchu jako předešlé příběhy. Setkáváme se se silnou hrdinkou s těžkým osudem odehrávajícím se na pozadí dějin Československa. Bohdana je zakřiknutá dívka, která se nám před očima mění v dospělou ženu. Trápí ji to, že o své rodině nic neví, a je si dobře vědoma toho, že strohý otec jí jen sotva něco prozradí.

Na nemocniční posteli leží žena. Že je to babička, vím jenom proto, že mi to řekl otec. Oči má přivřené, ale nespí. Hrudník se jí zvedá sípavým dechem a papírová kůže na rukou je zbarvená rudofialovými skvrnami. Snažím se dýchat jen mělce, protože vzduch v pokoji je nasáklý pachem moči, potu a dezinfekce. Zadívám se do pobledlého obličeje, jestli poznám ženu ze své dětské vzpomínky. Babička otevře oči a zahledí se na mě. „Blanko, Blaničko.“ Usměje se. Jmenuju se Bohdana. Zmateně se obrátím k otci.

A sama se ho na nic neptá. Jejich vztah je velmi komplikovaný a napjatý. Situaci se doma snaží trochu čeřit Běla, jeho druhá žena. Otec má ale pro své na první pohled záporácké chování pádný důvod. A ten důvod (jak jinak) souvisí s minulostí rodiny, o které nemá Bohdana ani tušení.

Když s námi bydlela Běla, dům voněl levandulí, lepidlem a připáleným jídlem. Ty tři vůně patřily k Běle stejně jako oči barvy čerstvě umleté kávy a vlasy v odstínu hořké čokolády, zastřižené do účesu, kterému říkala mikádo, ale který ve skutečnosti vypadal, jako kdyby si vlasy sama ustřihla podle hrnce. Běla ten účes považovala za velice francouzský. Přestože francouzsky neuměla ani slovo, měla slabost pro všechno, co s Francií souviselo. Odtud zřejmě pramenila i její láska k levanduli.

Vítala jsem vyprávění ze dvou úhlů pohledu. Jedny kapitoly totiž vnímáme očima Bohdany, další pak očima jejího otce. Nakonec se jejich pohledy příznačně spojí do poslední kapitoly. Kouzelné. Český čtenář čas od času potřebuje připomenout, že nic není černobílé.

Můj názor

Mornštajnová prostě umí, to se ví. Ani od nové knihy jsem nečekala nic víc než kvalitní počtení. Mornštajnová ale překvapila. V předchozích knihách byly všechny postavy dostatečně propracované a jejich osudy byly uvěřitelné. Tiché roky ale otevřely čtenářům naprosto nové obzory. Postavy začaly víc žít, donutily mě, jakožto čtenáře, s nimi soucítit a účastnit se jejich osobních dramat. Jakoby doposud statickým, nicméně dobře vykresleným postavám, autorka vdechla život.

Osud Blanky byl podle mě pro Mornštajnovou trochu netypický a docela (wow) drsný, ale za mě palec hore! Když k tomu přidám několik významů a výkladů, které lze přisoudit názvu knihy, máme tu další rozměr. Napadá mě, že o knize bych mohla navzdory jejímu útlému rozsahu mluvit hodiny. A takové příběhy já můžu.

Za mě 5 z 5! Protože se Alena Mornštajnová navzdory pochvalným slovům ze všech stran dokázala posunout zase o kousek dál!

Related Post

2 thoughts on “Tiché roky
  1. Siraelxy

    Četla jsem všechny její knihy, teď naposledy to byl Hotýlek. A všechny byly super, pro někoho kdo má tento typ knih rád.

    • Zrzi

      Přesně tak, souhlasím s Vámi! 🙂

leave a Comment