Cyklistka
Posted On
Podbrdské ženy byly super. A protože byly super, zcela logicky jsem se nebránila ani dalším knížkám Jany Poncarové. Evgenie ale byla už o něco slabší a zmírnila chuť na další autorčiny novinky. Jenže. Víte, jak to teď s tím čtením mám. Cyklistka byla další z knížek, které knihovna nabízí v papírové formě i ve formě e-knihy, což přispělo k tomu, že Jana Poncarová dostala další šanci.
O autorce
O autorce jsem toho napsala dost už v předešlých recenzích, tentokrát si tedy dovolím být stručná. Jana Poncarová je česká autorka, která je poměrně známá a na české literární scéně už nějaký ten čas působí. Jejím literárním debutem byla zmiňovaná kniha Podbrdské ženy, kterou vřele doporučuji k přečtení. Poncarová se ve své tvorbě často inspiruje skutečnými událostmi, na motiv kterých pak vytváří příběhy se silnými ženskými hrdinkami. Jedním z takových příběhů je i Cyklistka.
O knize
Cyklistka je inspirovaná životními osudy poslední šlechtičny z rodu Battaglia. Hlavní hrdinka Blanka je odmala neposedná, má ráda dobrodružství a lze tedy čekat, že z ní úplně ukázková a poslušná manželka nikdy nebude. Tím spíš, když se jí do života připlete kolo, na kterém procestuje hezký kus světa. Asi taková je první linie příběhu. Druhá linie nám představuje Blančino stáří a její pobyt na zámečku v Bratronicích. Tahle linie je plná nostalgie a vzpomínek, které Blanka sdílí se studentkou žurnalistiky Klárou.
Můj názor
Po předchozím zklamání jsem od knihy příliš neočekávala a přistupovala jsem k ní s jistou skepsí. Tak nějak jsem čekala, že to asi nebude úplně ono. A ono to fakt ono nebylo. Přitom příběh baronky jako takový má dost dobrý potenciál. Jenže. Přišlo mi, že se autorka držela ve všem hrozně moc zpátky. Krom melancholie a nostalgie teda, ta z příběhu doslova tekla proudem.
Takže jo, osobnost i životní osud autorka vybrala opravdu moc zajímavý, o tom žádná. Jenže z toho vyšel příběh bez emocí. Příběh, který nemotivuje čtenáře číst dál. Příběh, který čtenáře vlastně ani moc nebaví, protože je plný nostalgického vzpomínání na něco, co zažila jen Blanka a čeho se čtenář ani nijak zvlášť neúčastní. Celý je to takový vzdálený, abstraktní tlachání o něčem, do čeho nemáme možnost víc nahlédnout. A jo, opravdu jsem si celou dobu lámala hlavu nad tím, proč to vlastně ještě čtu.
Příběh osudové lásky byl zajímavý, ale trochu mi přišlo, že pak tak nějak vyšuměl a chvílemi bylo dost nejednoznačné, co se to vlastně s Richardem stalo. Stejný pocit jsem měla i u Blančina bratra.
To samé osudy zámku a rodiny za komunismu, zajímavé, ale v knize velmi málo rozebrané a popsané. Přitom třeba ta část, kdy lidé chodili a majetek rodiny pomalu rozkrádali, byla dost zajímavá a určitě by se dala více rozvést, rozebrat, využít…
Závěrem
Abych to nějak shrnula, myslím si, že Jana Poncarová vybrala naprosto skvělé téma, ale zpracovala ho dost nešťastně. Nevím, jestli se snažila přistupovat k příběhu šetrně a nikoho neurazit, ale bylo to fakt slabé, hlavně teda co se týče nějaké té emoční stránky. Ono i ten způsob vyprávění by mohl být jiný, nabízelo by se třeba více využít postavu Kláry.
Když to vezmu podle svého pětibodového systému, tak musím uznat, že si příběh budu nejspíš pamatovat. Hlavně ve mně po dočtení dost rezonovalo rozkrádání zámku, to byla fakt síla. Místní Blanku dobře znali, věděli, že v zámku žije a stejně nelenili a po nocích si tam chodili jako do sámošky. Určitě mě příběh vedl alespoň trochu k zamyšlení, a to jednak nad tím, jak se šlechtičnám v takové nelehké době žilo, ale i nad tím, co jsem zmínila o pár řádků výše. Asi nemám vyloženě potřebu o příběhu diskutovat. Další autorčinu knížku bych asi vzala na milost, přeci jen vybírá zajímavá témata, tuhle bych ale do ruky rozhodně podruhé nevzala.
Za mě 3 z 5.
