Kaliningradská oblast: Hranice
Posted On
Tenhle článek jsem sice plánovala, ale ještě nebyl tak úplně na řadě. Celý proces urychlil ruský server, který včera informoval o jistých změnách, které Rusko při pohybu v “schengenu” čekají. Jak tedy vypadá v roce 2019 přechod hraničního pásma mimo EU? Jak to mají Rusové, když se chystají do “schengenu”? A co se na ně chystá?
Hraniční přechod
Při cestě do Kaliningradské oblasti jsme využili polský hraniční přechod Mamonovo–Gronovo. Od přechodu jsme měli různá očekávání. Třeba já jsem neměla žádná, v dobách před vstupem do EU jsem za hranice necestovala, a když jsem se za ně vypravila poprvé, už jsme dávno byli členy. Můj ctěný muž a souputník nějakou tu zkušenost měl, ale bláhově doufal, že se doba posunula trochu kupředu. No, obrázek si uděláte sami 🙂
Opouštíme Polsko
Kontrola na polské straně hranice byla rychlá a vcelku bezbolestná. Zkontrolovali nám pasy, zběžně prohlédli auto a jelo se dál. Žádné velké čekání, žádné nesmyslné obstrukce. Stručně, jasně, rychle. Už v této fázi přechodu hranice jsme se domluvili polsky i rusky, angličtina byla samozřejmostí.
První ruská kontrola
Přechod do Ruska byl trochu záživnější. Kousek za výjezdem z Polska stála pohledná žena v uniformě, která nás mávnutím ruky zastavila. Podali jsme jí pasy včetně víza a ona začala vše pečlivě procházet.
Trochu jsme se báli, nevěděli jsme, jestli e-vízum někdo během léta využil a jak moc informovaní o něm na hranici jsou (často se stává, že když na hranicích vidí neznámý či nový typ víza, trochu vás pozdrží, někam dlouho volají atd…).
Mělo barvu, barvičku…
První kontrola proběhla navzdory našemu očekávání v pořádku a poklidu. Žena nám vrátila doklady a vložila do nich žlutý papírek. To nás trochu vyděsilo, ale v duchu jsme se radovali, že na nás nepadla červená (vstup do Ruska totiž není samozřejmostí, a i když máte vízum, může se stát, že pojedete zase hezky zpátky).
Upřímně, neměli jsme ani tušení, co všechny ty barvy znamenají . Teď, když už jsem moudřejší o cestu zpátky, vím, že barvou si na hraničním přechodu nenápadně signalizují počet cestujících. Ti, co měli bílý papírek, cestovali sami. My jsme byli dva a červená nejspíše označovala vyšší počet cestujících.
Čekej tiše…
Tahle hitovka od Evy Olmerové by dost dobře mohla vystihovat tempo ruské hraniční kontroly i její přístup k nebohým západním turistům. Z celkového počtu pěti bran fungovaly před osmou večerní jen dvě. Můj muž s optimismem jemu vlastním prohlásil, že “je to max na hodinku”, nakonec jsme tam strávili hodiny čtyři. Když jsem se dala do řeči s recepční na hotelu, s pobaveným smíchem nám sdělila, že se klidně čeká i sedm hodin.
A čekat jsme museli opravdu tiše. Fungovaly sice jen dvě brány, ale přechod byl plný uniformovaných pracovníků, kteří se jen tak potloukali kolem a sledovali, jestli se taky jen tak nepotloukáte kolem.
Čekej dál a dlouho
A čekání to bylo opravdu nepříjemné. Během čtyř hodin totiž potřebujete uspokojit spoustu základních lidských potřeb, a třeba zrovna WC nebylo “na čáře” vůbec značené. Chvíli jsme dumali s nohama křížem, nakonec jsme se osmělili a následovali zkušenější Poláky.
S internetovým připojením také nepočítejte. Jakmile projede polskou kontrolou a dostanete se do “pásma nikoho”, signál z EU nechytíte ani omylem (a že jsme se o to zoufale pokoušeli).
Nakonec jsme ale v mém malém netbooku objevili díl Návštěvníků a měli jsme alespoň na chvíli o zábavu postaráno. A to doporučuji Vám všem, stáhněte si něco na cestu. Hodilo se nám to i při čekání cestou domů.
Zakopaný pes
Ačkoliv jsme zpočátku hanili pracovní tempo Rusů a malý počet bran, zjistili jsme, že se to má všechno trochu jinak. Problém byl totiž úplně jinde. Procházeli jsme dvěma fázemi hraniční kontroly – pasovou a celní.
Pasovou jsme dali skoro s prstem v nose. Slečna byla velmi příjemná, potěšilo ji, že se s námi domluví rusky a byli jsme rychle hotoví. Auto nám také prohlédli rychle, ale třeba do kufrů se nám ani jednou nikdo nepodíval.
Celé to vlastně stálo ( a to doslova) na kontrole celní. Většina turistů se totiž dozvěděla až u přepážky, že musí mít vyplněnou celní deklaraci. A žena za přepážkou jim ji bez rozpaků klidně i několikrát vrátila k opravě. Mám pro Vás tedy drobnou radu, pokud se chystáte do Kaliningradské oblasti, poproste personál o celní deklaraci (v angličtině, ruštině i němčině) a vyplňte si ji předem, třeba během čekání ve zdánlivě nekonečné frontě.
Vstříc evropskému Rusku
Vyšlo nám to vlastně celkem hezky. Po čtyřech hodinách zrovna odbíjela poetická půlnoc. Zvedla se závora a my vyráželi vstříc evropskému Rusku. Hned za přechodem jsme natankovali (o ceně pohonných hmot zase někdy příště) a valili jsme si to do hotelu. Poslední tip na závěr, hned za hraničním přechodem je pár plně funkčních radarů, tak s nimi počítejte!
Kdo se směje naposled…
Kromě nekonečného čekání nás trochu štvali i samotní Rusové. Neplatili pro ně totiž stejné podmínky jako pro nás. Pravidelně celou řadu předjížděli a byli bráni přednostně. Nebáli se na sebe ani upozornit troubením. Tak trochu jsme doufali, že nás něco podobného bude čekat cestou domů, ale ne. V EU jsou si “všichni rovni”.
No a přemýšleli jsme i nad tím, jak je to nefér. Rusové si vyřídí vízum a klidně si jezdí po celé EU. Právě to se ale možná brzy změní. Přišlo se totiž na to, že až 20 % Rusů špatně využívá schengenské vízum a často ani nedojede na území, které jim vízum vystavilo.
Rusové tak v dohledné době mohou zapomenout na to, že si zažádají o dlouhodobé vízum ve Španělsku a vycestují na něj vlastně úplně jinam.
