Káva každé půlnoci

Posted On 8. 7. 2023

Pamatuji si naprosto přesně, jak jsem se k téhle letošní novince dostala. Jsem členkou skupiny Odstartujte svou knihu a autorka ji ve skupině krátce představovala. Vzpomínám si, že jsem byla naprosto okouzlená obálkou a hned jsem si musela knížku přidat na svůj seznam. Okouzlená jsem byla dokonce natolik, že mě vlastně ani moc nezajímala anotace, hloupý, vím. A ještě k tomu ta káva v názvu! No řekněte, mohla by mít takový slibný atributy špatná knížka?!

O autorce

Životopis Theresy Black na Databázi knih chybí, nelze ani dohledat, kdo se pod pseudonymem skrývá. Autorka údajně netouží po publicitě. Veřejně sdílí snad jen informaci o tom, že vystudovala grafický design na umělecké škole a právě tady se poprvé pořádně dostala k psaní. Káva každé půlnoci není prvotina, autorka má na kontě další dvě knihy.

Absence podrobnějších informací o její maličkosti mi nevadí, vlastně její postoj docela chápu. Kdybych konečně nějakou knížku dopsala a vydala, asi bych taky moc nechtěla, aby byla spojená s mým obličejem. Vlastně i na tomhle blogu dost šetřím podrobnějším infem o sobě i svým obličejem.

Anotace

Každý má nějaké tajemství; malé, velké, absurdní, tíživé… K malým tajnostem devatenáctileté Rosemary Walkerové patří její poměrně netradiční rituál: každou půlnoc pije kávu. Už několik let je jejím společníkem, na kterého nedá dopustit – zatímco ve dne povzbuzuje, v noci uspává. Je tu ovšem jedno další tajemství – velké, tíživé, pro některé absurdní – a tím je její boj s bulimií. Ta se ukazuje jako velice silný protivník, snad nepřemožitelný, hlavně když je na blízku zrcadlo. A přestože jsou jí přátelé a rodina oporou, tento boj prohrává. Zdá se, že jediný, kdo jí může pomoci se zachránit, je její nevrlý učitel.

Recenze

Od téhle knížky jsem dostala v podstatě přesně to, co jsem čekala. Nečekala jsem žádné vysoké spisovatelské řemeslo a ani extra složitý a spletitý příběh. Očekávala jsem takový čtivý průměr, co mě bude bavit, od kterého se nebudu chtít odtrhnout, který si prostě jen užiju a přesně to jsem dostala. Počet stránek sice dovede vyděsit, ale autorčin styl není nijak zvlášť náročný a příběh se čte skoro sám.

Opatrná bych byla s označením román pro ženy, daleko víc by se mi líbilo, kdyby cílová skupina byla Young adult. Z téhle perspektivy jsem na knížku nahlížela já a bylo to fajn. V kategorii uvedené na Databázi knih by u mě už tak dobře neobstála. Kdyby měla knížka příznivější rozsah, klidně bych ji doporučila jako fajn letní četbu. Jasný, téma poruchy příjmu potravy a rozvrácené rodiny je tíživý, ale autorka ho podala tak, že vám to poležení u vody moc nezkazí.

Hodně jsem ocenila prostředí střední školy. Bylo fakt autentický, takže jsem často vzpomínala na období, kdy jsem sama chodila na gympl a měla podobný starosti jako Rose a její kamarádi, což mě docela pohladilo po duši. Přišlo mi, že autorka dokáže čtenáře dokonale naladit na potřebnou notu, dialogy postav byly uvěřitelné a jednotlivé scény mi ožívaly před očima, to já ráda.

Příjemně mě překvapilo i téma zakázané lásky. Něco takového jsem totiž vůbec nečekala a doslova mi to vyrazilo dech. Bylo to teda trochu zvláštní, ale musím říct, že s touhle celkem choulostivou částí příběhu autorka naložila dost originálně, vkusně a vlastně i decentně, takže jsem nebyla ani pohoršená, spíš jsem si to užívala.

Naopak mi přišlo, že téma poruchy příjmu potravy je v příběhu místy dost okrajové, čekala jsem, že bude tak nějak víc rezonovat, že bude mnohem propracovanější, možná mi přinese nějaké nové informace k tématu, škoda, příběh by to určitě dost posunulo. Přišlo mi taky docela zvláštní, jak se postavy k Rose chovaly. Nepřišlo mi, že by někdo nějak extra trval na tom, aby se sebou něco dělala, snažil se jí výrazněji pomoc, za mě to z děje a dialogů moc nevyplynulo.

Čtení mi trochu znepříjemnily překlepy, hlavně v první části knížky, což ale neberu jako chybu autorky. A vlastně i samotný paperback a rozsah knížky. Během čtení jsem si několikrát říkala, že by asi nebylo špatný, kdyby byl příběh o něco kratší a propracovanější. Trochu kvantita na úkor kvality.

Závěr

Podstatný je, že jsem si čtení užila, na knížku jsem se těšila, děj mě upoutal. To je dostatečný signál toho, že se dílo vydařilo. Trochu mi ale vadila jednoduchost provedení. Bylo to čtivý, pěkný, ale takový jednoduchý a nekomplikovaný. Všechno šlo poměrně podle plánu, žádné větší překážky se nekonaly, táta Rose si našel ženskou, takže ho Rose nemusela řešit, v podstatě ani on ji. Asi to bylo prostě moc růžový na to, abych tomu úplně věřila, ale kupodivu mě to i tak pohltilo. Pořád mě trochu mrzí, že ta PPP byla za mě jen okrajová.

Vlastně bych potřebovala, aby Pantovič a Black daly hlavy dohromady a psaly spolu, hahaha (narážka na mou poslední recenzi). U Pantovič se mi líbil styl, ale vadila mi nízká atraktivita děje. Tady to zas bylo atraktivní a bavilo mě to, ale provedení bylo slabší.

Kdybych to měla shrnout podle svého systému hodnocení, tak:

• si příběh určitě budu pamatovat, protože ho budu mít spojený s tou povedenou obálkou a se zakázanou láskou, která mě překvapila
• text nebyl napsaný tak, aby mě vedl k zamyšlení a jen jsem ho slepě konzumovala
• nemám potřebu o knize diskutovat s ostatními čtenáři
• další autorčinu knížku bych si klidně přečetla a vlastně by mi stejná úroveň příběhu ani nevadila
• ke knížce samotné bych se nevrátila, jednou stačilo.

Jestli ale hledáte knížku, od které se nebudete moct odtrhnout, která vás bude bavit, ale nezavaří vám mozek, jste tady správně.

Podle svého systému hodnocení dávám 3,5 z 5. Není to špatný, je to čtivý, ale chtělo by to propracovat a vyšperkovat.