Kniha hřbitova
Posted On
Nálož knížek se mi po Novém roce trochu ztenčila, ale nevadí. Mám ještě svůj věrný Kindle a zásobovat ho můžu prakticky kdykoliv. Trochu jsem ale váhala. Nebylo mi jasné, kde že se to na mém čtenářském seznamu Kniha hřbitova vzala. Vždyť je to přeci kniha pro děti! No, nakonec jsem ji vzala na milost. A dnes Vám povím o tom, jestli jsem toho nelitovala.
O autorovi
Ačkoliv Neil Gaiman už vydal slušné množství knih, o žádné z nich jsem nikdy neslyšela. Natož o samotném Gaimanovi. Zato jsem ale viděla animovaný film Koralina a svět za tajnými dveřmi a film Hvězdný prach, aniž bych tušila, že je natočili právě podle jeho knih. Jo a komiksy nečtu, takže nějaký ten Sandman, ke kterému spisovatel napsal scénář, šel úplně mimo mě. Summa summarum, překvapilo mě, že jsem sympatického Brita s bujnou fantazií znala dávno před tím, než jsem do ruky vzala jednu z jeho knih.
O knize
Jak říkám, trochu mě polilo horko, když jsem si uvědomila fakt, že se na mém seznamu ocitla knížka pro děti. Ty totiž zrovna běžně nečtu. Nejdřív jsem tedy Knihu hřbitova přeskočila, ale vzhledem k tomu, že jsem si nemohla vybrat žádnou náhradu, nakonec jsem se k ní vrátila. No, zjevně to bylo jedno z mých lepších lednových rozhodnutí.
Hned na samotném začátku příběhu mě čekal mord. Muž Jack se vkradl do domu rodiny Dorianových s úmyslem všechny zabít. Jenže malé batole mu sprostě pláchlo. Jack se ho samozřejmě snažil najít, ale batole jako by zmizelo beze stop. Nepozorovaně proniklo na hřbitov nad městem, kde se ho ujala parta vcelku sympatických nebožtíků. Chvíli se sice handrkovali o tom, jestli smí batole zůstat, nakonec ale svolili. Z malého batolecího sirotka se tedy najednou stává Nikdo Owens, první a jediný synek nebožtíků Owensových a zároveň živý, který získává vzácnou Svobodu hřbitova. Nik roste nebožtíkům před očima, poznává neobvyklé prostředí, ve kterém vyrůstá, nachází si první přátele, setkává se s prvním nebezpečím. Ale to největší nebezpečí na něj teprve čeká. Muž Jack se totiž nevzdává, a vůbec, za vraždou chlapcových rodičů je mnohem víc, než si malý Nik dovede představit. No a zbytek najdete v knížce 🙂
Můj názor
Už na úvod můžu prozradit, že tuhle knížku pro děti si můžete klidně pořídit. Přirovnala bych ji asi k slavnému Harrymu Potterovi, což je vlastně taky knížka pro děti, ale našla se v ní i řada dospělých. Kniha hřbitova je na tom v ledasčem podobně. Hrdinou příběhu je sice malý chlapec (kterému zloduch zabije rodiče), ale události kolem něj jen pro děti rozhodně určené nejsou. Když už jsem načala toho Pottera, tak ještě na chvíli navážu. Trochu mi to Harryho připomínalo. I Gaiman si vlastně v knize vytvořil tak nějak vlastní svět, se souborem vlastních pravidel a bandou zvláštních bytostí. Tím ale asi veškerá podobnost s o něco slavnějším příběhem končí. Sám Gaiman tvrdí, že se při psaní inspiroval Kiplingem, ale toho jsem ještě nečetla, takže nemůžu soudit.
Zaujalo mě prostředí knihy, no schválně, četli jste někdy něco, co se odehrává prakticky jen na hřbitově? Práce s nebožtíky mi přišla neskutečná! Jakmile Gaiman v knize zmínil někoho nového, dodal k němu i text z jeho náhrobku (což občas vyznívalo super vtipně). I kvůli takovým drobným detailům mi všichni do jednoho přirostli k srdci ♥
Kladně hodnotím i to, že celé napětí v knize nebylo soustředěné jen na úhlavního nepřítele, muže Jacka, ale že Nik zažíval i mimo hlavní konflikt různá dobrodružství, která ho jednak seznamovala s netradičním světem života po životě, ale také přiváděla do nebezpečí. Z jazykové stránky se mi líbilo to, že si Gaiman prostřednictvím světa nebožtíků vytvořil kreativní prostředí, ve kterém mohl používat i výrazy z dob minulých.
Vytkla bych snad jen to, že na mě Nik svým jednáním i volbou slov působil trochu starší, než bylo na prvních stranách knihy uvedených šest let. Ale to jsou jen detaily. Když teď s odstupem nad knihou přemýšlím, mám i pocit, že by se dala daleko lépe dotáhnout, že Gaiman sice vypotil super příběh, ale mohl si s ním ještě trochu lépe pohrát. Na pozadí zůstalo dost nevyřčeného a i informace Gaimanem naservírované byly často tak nějak polovičaté a celkem vzato nedostačující.
Příběh byl ale natolik originální a omotal si mě kolem prstu tak moc, že všechny tyhle nedorazy Gaimanovi odpouštím a po návratu do Česka si ho valím koupit do knihkupectví. A Vy byste měli taky!
Za mě rozhodně 5 z 5! Knižní tip jak vyšitý!
