Sabagiro už ne!
Posted On
Dnes bych Vám ráda představila svou úplně první knižní výhru! Po Sabagiro už ne! jsem pokukovala delší dobu, než jsem se ale stačila rozhoupat, podařilo se mi ji vyhrát. Teď už se z té cesty do Gruzie asi nevykroutím. Ale o tom zase někdy příště. Pojďme se podívat na to, jak se mi kniha líbila!
O autorovi
Martin Surovec je neskutečný sympaťák a určitě ho potěší, když ho budete sledovat na jeho instagramovém účtu. Právě tam totiž zveřejňuje fotky ze svých zajímavých cest, takže se nemusíte bát, že putování s Martinem četbou Sabagira končí. Sabagiro je jeho prvním vydaným cestopisem (a knihou vůbec) a něco mi říká, že časem rozhodně přibudou další.
O knize
Sabagiro už ne! líčí dobrodružnou a vlastně i odvážnou výpravu autora a jeho dvou kamarádů. Odvážnou proto, že na ni vyráží ve stařičké Škodě Forman a vybírají si opravdu zajímavé destinace, ve kterých navíc přespávají pod širým nebem (na to má v zahraničí koule opravdu málokdo).
Celá výprava nejprve míří na Ukrajinu, což je mi více než sympatické. Zkratkovitě líčí mnou stále ještě obývaný Lvov, Kyjev, kde jsem strávila nový rok a i velmi nepříjemnou realitu přejezdu hranic. Z přejezdu do Ruska se stává díky přetrvávajícímu konfliktu mezi zmíněnými zeměmi trochu problém, pánové se ale nezaleknou a vyráží vstříc hranicím. Rusko je ale s příliš otevřenou náručí nevítá, nenechávají se ale zastrašit a míří dál až do samotného srdce přenádherné Gruzie. Následuje zastávka v Arménii, pak podél Černého moře míří do turecké metropole. Výprava pokračuje do Rumunska a tak dál, a tak dál. Celkem se jim během výpravy podaří navštívit neuvěřitelných deset zemí! Pokud Vás podobné dobrodružství láká, knihu si určitě opatřete a směle se nechte inspirovat.
Můj názor
Vlastně ani nevím, jestli jsem od knihy měla nějaká očekávání. Byl to můj úplně první cestopis, možná jsem se trochu bála, že bude plný suchých informací a zbytečných pouček. Nebyl. Bylo to jako kdybych seděla s autorem u piva a on mi prostě jen živě líčil všechny historky z cest. Pasáže hrozící tím, že budou nudné a pro čtenáře nezáživné se autor snažil vyšperkovat trochou toho humoru a nadsázky, takže jsem se i při nekonečných opravách Fáčka skvěle bavila (a to jsem žena). Občas jsem dokonce, zahanbeně přiznávám, vyprskla smíchy. Díky takovým momentům jsem se ke knize opravdu ráda vracela.
Palec nahoru dávám za mapu. Měla jsem trochu problém orientovat se v tom, kde muži právě vězí a mapa mi v tom při čtení skvěle pomáhala. Moc se mi také líbilo závěrečné shrnutí na konci knihy, jednak bylo vtipné a jednak mi pomohlo ucelit si myšlenky, dojmy a veškeré informace v knize obsažené.
Zpočátku mi trochu vadila (ne)kvalita fotek, ale postupem času mi došlo, že právě v tom je ta autenticita, že právě to ještě zesiluje ten pocit, že sedím s autorem někde u piva a on mi příběh líčí. Koneckonců, život není dokonalý a cestování čas od času také ne, právě to se podle mě Sabagiru povedlo ukázat. Nebojím se říct, že je kniha neobyčejná ve své obyčejnosti.
Nakonec tedy dávám 4 z 5! A těším se na další autorův počin 🙂
