Knihomolův koutek

Obraz Martina Blaskowitze

Posted On
Posted By Zrzi

Po téhle knížce jsem sáhla vyloženě z nouze. Knihovny jsou zavřené, další knížky se mi kupovat nechce, takže jsem zalovila ve své čtečce e-knih. No a vzhledem k tomu, že jsem si od Fukse chtěla vždycky přečíst něco víc než Spalovače, sáhla jsem po tomhle jeho útlém románu/novele. Dneska si povíme, jak tahle sázka na českou klasiku dopadla.

O autorovi

Doufám, že Ladislava Fukse nikomu představovat nemusím, o tomhle českém prozaikovi jste totiž měli slyšet ve škole. Častým tématem jeho literárních děl je pocit člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím, což nás poměrně logicky zavádí do období 2. světové války. Prakticky většina jeho děl mi měla mít nějaké ty autobiografické rysy.

O knize

V tomto díle z roku 1985 se ale setkáváme především s otázkou viny a neviny. Celý příběh začíná v současnosti, vypravěč, o kterém toho moc nevíme, si zve na svou chatu Daniela Potockého a v čtenáři tohle pozvání zrovna pozitivní očekávání nevzbuzuje, ba naopak. Vlastně, čtenář ani pořádně netuší, kdo Potocký doopravdy je, Fuksovi se těžko dá věřit, že je to jen přihlouplý autor ještě přihloupějších románů.

Autor ale napětí násobí dalšími a dalšími prvky. Na stole mezi vypravěčem a Potockým leží pistole a na zdi visí portrét přítele z dětství, který dávno zemřel. Má snad jeho smrt s Potockým nějakou souvislost? Je snad právě smrt Martina důvodem, proč si vypravěč zve Potockého na chatu a proč přemýšlí nad tím, že ho zastřelí? A zastřelí ho vůbec?

Jako čtenář to fakt nebudete mít lehké. Budete se muset společně s vypravěčem ohlédnout zpět do temného období 2. světové války a smířit se s tím, že jeho nejlepším přítelem byl Němec. Je snad právě tohle ta indicie, která hraje v celé epizodě s Potockým hlavní roli?

Můj názor

Klasiku jsem dlouho nečetla a zpočátku to bylo fakt znát. Nějakou tu chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na jazyk a celkový styl díla. Zaujal mě způsob vyprávění, už jsem naznačila, že začínal v současnosti a chvílemi se nořil do minulosti. Jako čtenář jsem oceňovala i napětí, které viselo od začátku knihy ve vzduchu, nicméně, měla jsem pocit, že se postupně čím dál tím více vytrácelo. Počáteční nadšení tak začala pomalu střídat nuda. Postavy mi přišly tak nějak ploché, těžko uvěřitelné a prakticky bez života. Děj se vlekl a chvílemi byl fakt nezáživný, některé pasáže jsem, hanba mně, dokonce přeskakovala.

Závěrem

Závěrem mi je trochu stydno, přeci jen Ladislav Fuks a já si rozmazleně přeskakuju pasáže a ještě frfňám nad tím, že postavy byly děsně plochý. Nevím, kde se stala chyba. Třeba jen nejsem na četbu takových velikánů zralá. Kdoví. Nicméně bych ráda vyzdvihla jazyk, vybrané kombinace slov mě místy až hladily po duši. Za ten jazyk to stálo, za ten jo.

Jinak teda za 3 z 5, Ladislave, pardon.

Related Post

leave a Comment