1945
Posted On
Konec války je téma, které mě dlouhodobě zajímá. Není tedy třeba zabývat se tím, proč jsem si vybrala právě tuto knihu. Vzhledem k mým preferencím dává naše vzájemné setkání myslím celkem smysl. Od mikropovídek jsem čekala podobný zážitek, jaký mi poskytl Miloš Doležal v Létě běsů, ale nečetla jsem je se záměrem srovnávat. To se mi ale tak úplně nepodařilo.
Autor
Jiří Padevět je jméno, které se alespoň v překladatelských kruzích již několik dní skloňuje v souvislosti s anticenou Skřipec. Tahle cena se uděluje za nekvalitní překlad a Jiří Padevět coby ředitel nakladatelství Academia, měl potřebu vyjádřit se k tomu, že Skřipec získali, koneckonců i on je za ni zodpovědný. A vyjádřil se k tomu docela šťastně. Všem, kteří si nekvalitní překlad zakoupili slíbil vrácení peněz, to je fér, ne? Zčásti i díky tomu jsem si knihu nakonec přečetla.
Jinak jsem se o autorovi dočetla třeba to, že studoval Pedagogickou fakultu na UK, kterou ovšem nedokončil. Od roku 1988 pracoval jako knihkupec a u knížek už tak nějak zůstal, jen maličko povýšil, ale to už bylo řečeno.
Anotace
Rok 1945 přinesl konec války, ovšem zlo nikam nezmizelo. A najít si mohlo každého.
Jiří Padevět přichází s novým souborem svých oblíbených mikropovídek. Ukazuje v jiném světle rok 1945, který poválečná propaganda zobrazovala jako rok osvobození a světlých zítřků. Pozadí konce války bylo ale pro mnoho lidí děsivé. V nepřehledných situacích nikdo nevěděl, kde končí spravedlnost a začíná pomsta, kdo je přítel a kdo nepřítel, kde číhá nebezpečí a kam se před ním ukrýt.
Padevět čtenáře sugestivně vtahuje přímo do mezních životních okamžiků, nechává rozestoupit řádky učebnic a znovu se mezi nimi snaží oživit to, co čas pohřbil pod tiskařskou černí: osudy jednotlivých lidí, kteří se pod vahou dějin buď zlomili, nebo je dokázali unést.
Recenze
Kniha je rozdělená do několika krátkých kapitol, mikropovídek. Všechny mají na konci něco jako krátký doslov představující čtenářovi skutečnou událost, kterou byla povídka inspirována, což je fajn. Čtenář má možnost narazit na historické události i osobnosti, o kterých nikdy neslyšel, díky autorovi se vciťuje do tragických osudů a seznamuje se s tím, co aktéři událostí cítili, nad čím přemýšleli…
Jenže. Na mě byly ty mikropovídy prostě moc popisný, moc se šťouraly v detailech a odváděly tím pozornost od děje. Místy mě to štvalo dokonce tak moc, že jsem měla chuť knihu odložit. Autor ale naštěstí zařadil do výběru i mně zatím neznámé osoby a události, takže jsem nakonec přeci jen měla motivaci číst dál, zajímalo mě, čím mě další mikropovídka obohatí.
Knihu Jiřího Padevěta jsem si také celou dobu podvědomě srovnávala s Létem běsů od Miloše Doležala. Jsou si podobné v tom, že se zabývají koncem druhé světové války a obdobím krátce po něm, přináší krátké povídky založené na skutečných událostech. Mikropovídky Padevěta jsou sice rozsahem kratší, nicméně jejich popisnost je opravdu tíživá a rušivá. Z mikropovídek pro mě byl vlastně vždy nejcennější až závěrečný komentář. Doležal je v tomto ohledu mnohem „věcnější“ a v mém duelu jasně vítězí.
Závěr
Není pochyb o tom, že má cenu knihu si přečíst. Přináší spoustu zajímavých příběhů z konce druhé světové války, byť, alespoň tedy za mě, trochu nešťastnou formou. Po další autorově knize bych klidně sáhla. O mikropovídkách jsem měla potřebu diskutovat, přinesly mi řadu nových poznatků a informací, ale plným počtem bohužel hodnotit nemohu. Po knize bych klidně sáhla znovu, některé příběhy bych z ní snad možná i vytáhla a použila ve výuce.
Za mě s bídou 4 z 5.
