Neopouštěj mě
Posted On
Další kniha je za mnou. Podle Databáze knih vyvolala u čtenářů rozporuplné reakce. Kniha ale získala mnoho ocenění. Jaká tedy opravdu je? Pojďme se na ni společně podívat. Možné spoilery v textu!
O autorovi
Jméno Kazuo Ishiguro opravdu moc britsky nezní, ale je to tak. Ishiguro je britský spisovatel s japonskými kořeny. Překvapilo mě, jaký ohlas jeho jméno ve Velké Británii vyvolává, protože jsem o něm nikdy před tím neslyšela. Rozhodla jsem se to tedy napravit.
O knize
Kniha s poněkud patetickým názvem u českých čtenářů vyvolala řadu rozporuplných reakcí. Neopouštěj mě bývá označováno jako soft sci-fi. Vypravěčkou je asi třicetiletá studentka na první pohled vcelku normální britské internátní školy.
Příběh zpočátku působí jako poměrně milé vzpomínky na její dětství a dospívání, ale nenechte se zmást. V textu se už samého začátku knihy objevují různé narážky, které jsou pro další děj i pro celkový smysl příběhu nesmírně důležité. Čtěte tedy pozorně a nechte se Ishigurem vést.
Styl vyprávění
Právě na tomhle místě bych Ishigurův způsob vyprávění ráda vyzdvihla. Nic podobného jsem ještě nečetla. Spisovatel až neuvěřitelným způsobem používá asociace, díky kterým působí vyprávění formou vzpomínek uvěřitelně a realisticky. Upřímně, dost na mě zapůsobilo a klaním se.
Dojmy
Kniha na mě ze začátku působila spíš jako nějaké Young Adult, mylně jsem se domnívala, že se bude jednat jen o další oddechovou literaturu. Už s prvním náznakem dárců a opatrovníků jsem ale zbystřila a začínala tušit hrozivou pravdu.
- Emoce
Dávám za pravdu ostatním čtenářům v tom, že navzdory hrozivé pravdě je celý příběh vyprávěn tak nějak bez emocí. Ty emoce tam na první pohled opravdu nejsou patrné, protože jsou pod povrchem.
Všechny postavy ví, co je na konci jejich cesty čeká. Nijak na to ale nereagují. Právě v tom je ta hrůza, právě to jsou ty emoce, jenže jak říkám, pod povrchem. Ishiguro nám je nevnucuje, nechává na nás to, jak se budeme cítit. Snaží se nám dát volnou ruku a nic nám zbytečně nevnucovat.
- Děj nebo “neděj”
Naprosto ale nesouhlasím s tvrzením, že kniha nemá děj (ostatně, i na VŠ nám tloukli do hlavy, že kniha děj vždycky má). A tady tomu není jak. Děj probíhá stejně jako všechny emoce s ním spojené hluboko pod povrchem. Na první pohled je tedy holý a jednoduchý, to protože nás Ishiguro nechává domýšlet si, veškeré drama se neodehrává ani tak na stránkách knihy, jako v samotném čtenáři. A v tom je největší síla knihy.
Ishiguro nám nevnucuje ani žádný konkrétní názor, je na nás, jak celou knihu pochopíme a co si z nás odneseme. Děj knihy tak neprobíhá ani tak v knize, jako v hlavě čtenáře.
Závěrem
Závěrem snad mohu ještě dodat, že Ishiguro svou knihou znovu otevírá nesmrtelná témata, kterými jsou, například:
- lidské pokrytectví – nechci vědět, co je za tím, stačí mi, že to funguje a mám se dobře,
- vliv výchovy na život jedince – ano, výchova formuje jedince, jeho vzorce chování, způsob myšlení
- věda – to se dá čekat, je to přeci sci-fi, ale téma budoucnosti, klonování a etických problémů s tím spojených je věčné.
Zpočátku jsem se podobně jako ostatní rozčilovala nad tím, proč se prostě nevzbouří. Nikdo je nehlídá, nikdo je nekontroluje. Pak mi došlo, že právě tohle je dopad vlivu výchovy.
A konec podle mě vůbec není nicneříkající, Kath přeci brečí (myslím, že je to v knize úplně poprvé), čímž dokazuje, že i POZOR SPOILER klony mají city a nemají daleko k lidským bytostem.
Za mě 5 z 5!
