Šikmý kostel

Posted On 27. 4. 2020

Když Šikmý kostel spatřil světlo světa, seděla jsem ještě v Moskvě. Až do poslední chvíle jsem myslela na to, že právě jmenovaná kniha bude první, kterou si v Česku po návratu koupím. A ne, nechtěla jsem ji ani jako e-knihu. Tak nějak jsem tušila, že je to opravdu speciální kousek, a právě těm se snažím dělat ve své knihovně místo.

O autorce

Karin Lednická se v Šikmém kostelu držela toho, co skvěle zná. Sama totiž pochází z Karviné, vyrostla v Havířově a nyní bydlí v Ostravě. Plánovala studovat žurnalistiku a knihovnictví, ale nakonec jí to, jak už to v životě bývá, nevyšlo. Vystřídala tedy hned několik profesí a já jsem přesvědčená, že to byl zkrátka osud. Uznejte sami, není nejlepší právě takový spisovatel, který si sám pořádně “čuchne k životu”?

V 90. letech se ale konečně dostala tam, kam původně směřovala. Začala psát pro regionální periodika a dokonce studovala rok v Londýně. Po návratu do Česka taky chvíli překládala, dobu vydávala cizí knihy a teď se konečně pustila do vlastní. A vyplatilo se.

Něco víc o ní určitě najdete přímo na její webové stránce: https://www.karinlednicka.cz/

O knize

Románová kronika ztraceného města. Podtitul zní trochu jako název nějakého scifi románu a ano, přesně to pro mě Šikmý kostel tak trochu je. Pocházím totiž z východních Čech, na Ostravsko se zanedlouho přivdám a celé to povídání o koloniích a hornících mi skutečně evokovalo tak trochu příběh z jiného světa. O to zajímavější a přínosnější pro mě ale bylo.

Kniha je rozdělená do čtyř dílů. Nejprve nás příběhem provází Barbora, mladá žena, která má manžela horníka a čtvrté dítě na cestě. I když je čas od času se svým životem nespokojená a ledacos by změnila, do roku 1894 si žije poměrně idylicky. Právě zmíněný rok ale rodinu nakonec rozcupuje na kousíčky podobně jako “hlavní” postavu druhého dílu knihy – Ludwika. I on v roce 1894 přichází prakticky o všechno, ačkoliv, o to podstatné, tedy teplo domova, přišel vlastně už mnohem dříve.

Julka, “hlavní” postava třetího dílu knihy, naopak získává. Nechybí jí kuráž k tomu, aby se vzepřela vlastnímu osudu a odešla od manžela, se kterým není spokojená. Za štěstím nakonec míří do Ostravy a čtenář tak doufá, že alespoň jí se blýská na lepší časy. Posledním dílem knihy nás provádí Barka, Barbořina dcera, se kterou se setkáte na prvních stránkách příběhu.

Nenechte se ale mýlit. Postavy nežijí izolovaně, osud jedné se proplétá s osudem mnoha dalších a příběh se tak ani zdaleka netočí jen kolem jmenovaných. Právě v tom je jedno z kouzel Šikmého kostela. V podstatě čtete o jedné postavě, která s sebou ale nese nekonečný řetěz dalších osudů. A ani jeden z nich není v knize méně důležitý! Právě proto dávám slovo hlavní do uvozovek, v očích čtenáře totiž hlavní postava prakticky neexistuje.

Můj názor

Prostě pecka. Vysekávám obrovskou poklonu Karin Lednické i nakladatelství Bílá vrána. A jsem neskutečně šťastná, že jsem si knihu koupila, nemohla jsem si vybrat líp. Hned na první pohled je totiž patrné, že autorka ruku v ruce s nakladatelstvím odvedla skvělou práci, právě to je v dnešní uspěchané době neskutečný balzám na čtenářovu duši.

Za celým příběhem je cítit neskutečná dřina autorky nad prameny a samotným čerpáním dalších informací a faktů, které byly pro příběh třeba. Podobné úsilí cítím i v knihách Aleny Mornštajnové, ale tady je to tak nějak silnější. A ano, Karin Lednická v mých očích paní Mornštajnovou doběhla, ne-li předběhla.

Šikmý kostel mě přiměl obdivovat hned několik věcí, a to:

• provázanost děje, kterou jsem zmínila v předchozí části
• jazykovou bravurnost autorky (kniha je psaná s použitím místního nářečí, ale tak šikovně, že mi to jako “naplavenině” vlastně vůbec nevadilo)
• obohacující výklad dějin (s mužem jsme se shodli na tom, že jsme o vývoji poválečné situace na Těšínsku věděli opravdu málo)
• zmínku Ukrajiny, o té se totiž v českých románech člověk moc nedočte, a to, že autorka zmínila můj milovaný Lvov ji v mých očích vyneslo takřka do nebeských výšin!

Mám pocit, že bych o knize mohla mluvit hodiny, dny, týdny, měsíce, roky…! Tolik toho ve mně zanechala a tak moc mi teď kdesi v hlavě rezonuje. A možná i proto jsem ji tak dlouho četla. No schválně, Vám by se chtělo opouštět tak geniální příběh?

Závěrem

Šikmý kostel jsem určitě nečetla naposledy. Ráda se k němu vrátím a ráda ho budu doporučovat kudy budu chodit. Pochopitelně se těším i na pokračování, protože Šikmý kostel je jen prvním dílem plánované trilogie (což jsem zjistila až dneska a mám z toho upřímnou radost). Vím, že si autorka nasadila laťku opravdu vysoko a pevně doufám, že i v dalších dílech se jí podaří dosáhnout stejné literární i lidské úrovně, kterou nám její prvotina přinesla. No a pokud jste knihu nečetli, měli byste to rychle napravit, ostudy jedny! 😀

Šikmý kostel si ode mě odnáší 5 z 5. Kdybych mohla, ráda bych dala i víc.