Strašlivá závrať
Posted On
Knížku jsem objevila v novinkách a anotace mě doslova nadchla. Slibovala něco netradičního, zvláštního, jedinečného… A na to já zkrátka slyším. Navíc jsem asi nikdy o vědcích a vědě nečetla, takže mě zajímalo, jaký to asi bude. Pojďme se tedy společně podívat na to, jestli kniha splnila má očekávání.
O autorovi
Benjamín Labatut je za mě dost zajímavá osobnost. Narodil se sice v Rotterdamu, ale dětství prožil v Haagu a Buenos Aires. Když mu bylo čtrnáct, rodiče se rozhodli, že se přestěhují do Santiago de Chile. Strašlivá závrať není autorova prvotina, vydal řadu podobně úspěšných knih, českého překladu se ale zatím dočkala pouze tato.
O knize
Tady si dovolím použít slova z anotace, vlastními bych knihu asi jen horko těžko popisovala.
Bůh nehraje se světem v kostky, prohlásil Albert Einstein. Na což by mu Benjamín Labatut odpověděl, že Bůh možná ne, ale ďábel ano. Strašlivá závrať je románem faktu o vědcích, kteří ve svých oborech učinili převratné objevy – Bohrovi, Heisenbergovi, Schrödingerovi a dalších –, došli však na hranice lidského chápání a poprvé v dějinách dali lidstvu moc zničit sebe sama. Třeba německý chemik Fritz Heber objevil umělá hnojiva, která zachránila lidstvo před hladomory. Vynalezl ale také bojový plyn yperit, který zabil tisíce vojáků v zákopech první světové války, což jeho manželku dohnalo k sebevraždě, již spáchala před jeho očima. Podobně atomy, které roztrhaly Hirošimu a Nagasaki na kusy, nerozštěpily šikovné ruce generálů, ale skupina fyziků vyzbrojených hrstí rovnic.
Můj názor
No, vezměme to hezky popořádku. Nemám ráda paperbacky a upřímně mě mrzí, že se taková jedinečná knížka nedočkala lepší obálky. Sympatické je mi ale to, že je jméno překladatelky uvedené na obalu knihy, rozhodně si to zaslouží, protože si nad překladem takových vědeckých vymožeností musela prosedět svý.
Co se týká příběhu samotného, překvapilo mě, že jsem četla o něčem, čemu absolutně nerozumím a kupodivu mě to bavilo. V matematice ani fyzice jsem nijak zvlášť nevynikala, takže pro mě četba byla totální procházka španělskou vesnicí, přesto jsem se zvládla neztratit a procházku si užít, takže poklona autorovi.
Maličko mi vadilo, že autorovi nemůžu věřit všechno, co v knize píše. Příběh je totiž napsaný tak, že ani moc neuvažujete nad tím, že by si autor něco z toho vymyslel a věříte mu každý slovo. Na konci sice uvádí zdroje, ze kterých čerpal, ale taky to, že dost částí příběhu je prostě fikce. A já bohužel nejsem tak zdatná, abych poznala, co je ještě pravda a co už výmysl.
Fascinovala mě ale provázanost jednotlivých postav a osudů. Autor dokázal plynule přejít od jednoho vědce ke druhému na základě zmínky o něčem, co měli oba společné.
Závěrem
Knížku si určitě nejvíc užije ten, kdo se v dějinách vědy, matematiky a fyziky orientuje. Pokud do téhle velmi úzké skupiny obyvatel Země nepatříte, nezoufejte, i vy se určitě začtete a přijde si v knížce na své. Minimálně se dozvíte něco o tom, jak vypadá génius, jak žije a uvažuje. Pak budete rádi, že máte v hlavě průměrný lidský mozek a nemusíte si dělat hlavu s tím, že se svět zjevně řítí do záhuby.
Dávám 5 z 5 a doufám, že se i zbytek autorových děl dočká překladu do češtiny (a lepší obálky, hahaha).
