Knihomolův koutek

Tatér z Osvětimi

tater z osvetimi Posted On
Publikovala Zrzi

O holocaustu i Osvětimi se toho napsalo  hodně. Navzdory tomu příběhy plné smutku, hrůz a nelidských bestií stále nachází své čtenáře. Důkazem toho je letošní novinka s názvem Tatér z Osvětimi. Vcelku nenápadná kniha se dostala rychlostí blesku do podvědomí většiny čtenářů a začíná být jedním z nejčtenějších kousků. Každý poctivý knihomol ale moc dobře ví, že kvalitu knihy nelze posuzovat podle počtu čtenářů a dobré reklamy. Pojďme se tedy podívat na to, stojí-li kniha skutečně za přečtení.

O knize

Na úvod bychom měli zmínit, že má Tatér z Osvětimi reálný základ. Ale stejně jako podobné příběhy je i on sepisován až s odstupem několika desítek let. Autorce románu příběh vypráví muž jménem Lale Sokolov a svým vyprávěním se tedy vrací se  do doby, kdy se v rozpuku mládí obětoval pro svou milovanou rodinu.

Ve světě i doma na Slovensku tehdy zuřila světová válka a Lale měl tu smůlu, že se narodil jako Žid. Už to ho, bohužel, v polovině 20. století předurčovalo k záhubě. Nicméně Lale se k situaci postavil čelem a rozhodl se odejít dobrovolně na práci do Říše. Domníval se, že tím ušetří svou milovanou rodinu. Tíživou atmosféru dokresluje to, že se Lale hlásí na práci svým, nyní už proněmeckým, kamarádům, kteří nejspíš tuší, jaká bude jeho konečná stanice.

Cestou do Osvětimi se náš hlavní hrdina krůček po krůčku seznamuje se smutnou realitou doby, ale nezoufá. Ba naopak. Ve vagónu určeném k přepravě dobytku sní a udržuje si křehkou naději na svůj návrat. Plánuje, co všechno podnikne, až se vrátí domů, jakoby si teprve právě v nepohodlném, nebezpečném a temném vagonu uvědomil, co je to doopravdy žít a jakou váhu lidský život má.

Po příjezdu do tábora přichází o to, co mu podle jeho plánů mělo zachránit život a pomoci najít lepší práci. Zabavují mu jeho osobní věci, včetně veškerých cenností i knih od matky. Lale se ale nevzdává, ba naopak, všechny hrůzy, které ho po příjezdu čekají ho jen utvrdí v tom, že musí Osvětim přežít, aby mohl vyprávět. A aniž by to nacisté tušili, Lale se stává daleko silnějším…

I přes sílící odhodlání se ale Lale několikrát ocitá doslova na prahu smrti. Díky spoluvězňům, kteří ještě neztratili poslední špetku lidskosti, ale přežívá a setkává se s Pepanem, který má v Osvětimi na starost tetování vězňů. A jak jistě tušíte, právě tady začíná příběh slovenského tatéra… A co by to bylo za příběh, kdyby v něm chyběla láska. Sotva vezme Lale poprvé jehlu do ruky, propadne podmanivé kráse Gity. Bude ale pro jejich lásku v Osvětimi místo? A mohou doufat ve společný návrat a šťastný konec?

Můj názor

Na tomhle místě bych měla přiznat, že trpím takovou drobnou knihomolskou úchylkou a musím přečíst každý dárek ještě před tím, než ho daruji. Právě Tatér byl jedním z takovýchto dárků, sama bych po něm asi dobrovolně nesáhla.

Mám za sebou několik knih s podobnou tematikou (Utekl jsem z Osvětimi, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Mischling, Osvětimská knihovnice, Deník Otty Wolfa a mnohé, mnohé další) a vím tedy, že najít skutečně kvalitní a přínosnou knihu  v takovém moři titulů je skutečně obtížné. Navíc podobné tituly často leží někde na půl cesty a nejsou tedy ani dobrou beletrií, ani kvalitní reportáží či vzpomínkovou četbou.

Tatér z Osvětimi byl, bohužel, jednou z těch knih, které mi nenabídly ani dostatek literární kvality, ani přínosný memoárový zážitek. Po celou doby četby jsem se nemohla zbavit pocitu, že by to šlo udělat daleko líp. Otázkou je, zda je na vině autorka či překladatel. Možná za to zčásti může to, že byl příběh nejprve zpracováván jako scénář. Každopádně je škoda, že tak zajímavý lidský osud byl zpracován tak tragickou cestou. 

Asi nejvíc mě dráždilo to, že dialogy mezi postavami působily tak nějak strojeně, uměle a nepřirozeně. Čtenář to vlastně těm postavám pomalu ani nevěřil. Dokonce i některé rozhovory hlavního hrdiny s Gitou působily velice zvláštně, snad i trochu směšně.

Závěrem

A tak si jako čtenář  alespoň odnáším  hlavní motto knihy (které je i mottem známého filmu Schindlerův seznam), které je dnes snad ještě aktuálnější než v polovině 20. století:

Zachránit jednoho je jako zachránit celý svět…

Za mě 3 z 5!

Související články

Komentáře